476. díl, Margit: Zanořená

Jdu. Moje nohy jako by se na ten pohyb horko těžko rozpomínaly. Chybí jim voda a ploutve a nebo alespoň houpání paluby. Je zvláštní být zase suchozemským dvounožcem. Oči se pomalu smiřují s pohledem na šednoucí trávu a po chvíli v ní namísto barevných korálů rozpoznávají sytě růžové kvítky plamínků, bílých řebříčků a modrofialových bodláků. Místo pestrobarevných rybek mezi nimi pod mýma nohama poskakují šedivé, hnědé a zelené kobylky. Jsem zase doma. Kameny Bohyní mě hřejí do zad a ve vzduchu voní usychající tráva. Doma. Kočka po mně ani nevzdechla. Dceřin kamarád, co tu s ní týden bydlel, se jí evidentně zamlouval. Nevěrnice! Z uší se mi pořád sype písek, toaleťák do záchodu splachuju jen velmi obezřetně a pevná zem se mi pod nohama houpe. Moje tělo je zpátky doma, ale moje mysl je doširoka rozprostřená, velká část je jí stále pod mořskou hladinou a v mezihvězdném prostoru...

Po týdnu na moři, po týdnu s delfíny, hejny ryb, želvami, rejnoky, mořskými ptáky, kraby, po týdnu se skupinou na pár metrech čtverečních, zase doma. Nedaří se mi vyplout. A možná ani nechci. Týden jsme se napojovali na sebe navzájem, na sebe samé, na moře, na delfíny, na Universum… meditacemi, tancem, masážemi, povídáním o životě, smrti, zrození, pozorováním hvězd, společným potápěním… Vytvořili jsme komunitu. Ne všichni jsme si padali kolem krku, ale nějak jsme spolu žili v míru a laskavosti. A delfíni nás takové chodili navštěvovat. Plavali s námi, okukovali nás, hráli si s námi i kolem nás. Když jsme je přestali bavit, mávli párkrát ocasní ploutví a byli pryč. Když s námi chtěli být, obeplouvali nás téměř na dosah, pískali na nás, koukali do očí, točili se kolem, opakovaně nás podplouvali v celých skupinách, předávali nám poselství, učili nás plavat pod vodou a žít v komunitě…

Většinou s námi plavali šediví delfíni. Hladcí, ne moc velcí, se světlými bříšky. Mívali na své hlaďoučké kůži škrábance od lodních motorů, s nimiž si ti zvědavci neopatrně hráli, nebo od kousnutí žralokem a kdoví od čeho ještě… Zdržovali se ve velkých skupinách, sem tam se nějaká menší skupinka oddělila a našla si plavce, jehož obkroužila. Často jsem jejich tempo nestíhala. Obvykle ale stačilo se na ně napojit a plavat tam, kam mi řekli, že zatočí. Vrátili se. A znovu a znovu pode mnou podplouvali… Ztratila jsem pojem o čase i prostoru a splynula s mořem. Jejich těla jako by mě hladila. Zpráva o tom, že vše je jedním, že jsme napojeni všichni na všechny a na všechno, byl silná a jasná. Celek je víc než součet částí. Komunita je víc než jednotlivec. Jsme součástí Všehomíra. Jsme tu jedni pro druhé...

Jeden z prvních dnů se objevili Čumáčkovi. Můj nejsilnější delfíní zážitek. Skupinka čtyř velkých delfínů s bílými špičkami nosů a skvrnitými břichy a s nimi jedno mládě. Moje první setkání nablízko. Velký delfín plave vedle mě, kdybych natáhla ruku, dotknu se jeho skvrnitého břicha. Kouká mi do oka. On má na každé straně jen jedno a já neotočím hlavu, protože by mi šnorchl zaplavila mořská voda. Zabírám ploutvemi, abych mu stačila, ale on zpomaluje a přizpůsobuje se mé rychlosti. Vnímá, jak se neobratně pohybuju u hladiny a chrochtám trubičkou na vzduchu. "Pojď si se mnou zaplavat pod vodu," vybízí mě. "Já to neumím, promiň, kámo," omlouvám se. "Naučím tě to, koukej, je to jednoduchý… takhle se nadechneš," vynořuje svůj dýchací otvor nad hladinu a nabírá vzduch: "a takhle se potopíš," zanořuje se elegantním obloukem. Pozoruju to velké skvrnité tělo vedle sebe: "Sorry, neumím to." "Je to jednoduchý, hele," objevuje se druhý delfín po mé pravici: "Takhle se nadechneš… a takhle se zanoříš." Prohýbá své tělo do elegantního oblouku a míří bílým nosem do hloubky. Myslím na svoje včerejší pokusy o freediving - položit se na hladinu, zklidnit se, vyndat z pusy šnorchl, zalomit tělo směrem dolů, zabrat rukama, zvednout nohy nad hladinu a zaplout, pod vodou pak zabrat ploutvema a přesvědčovat mozek, že kyslíku mám dost… Snažím se držet tempo plavání a nenalokat se vody. "Já se bojim." "Neboj, je to fakt jednoduchý. Hele!" A první delfín po mé levici mi znovu ukazuje elegantní nádech a zanoření. Trpělivě se ke mně oba vrací jako k nedůvtipnému mláděti. Zbytek té malé pětičlenné rodiny, včetně toho nadanějšího mláděte, plave trpělivě celou dobu pod námi. Ukážou mi to ještě aspoň třikrát. Zkouším vyndat šnorchl z pusy a v tom fofru si do plic naberu pořádnou dávku vody a rozkuckám se. "Sorry, kluci, mně to prostě nejde," omlouvám se delfínům a ti to se mnou vzdávají a odplouvají. "Tak zas někdy příště! A díky za lekci, budu trénovat."

Někdy delfíni do laguny nepřiplavali, nebo připlavali a jasně nám svou rychlostí dávali najevo, že o naši přítomnost nestojí. Jezdívali jsme pak šnorchlovat na korály. Byla to nádhera. Jako když plavete v akvárku. Viděli jsme asi miliardy ryb všech možných barev a tvarů, osamocené i v hejnech, běžné i vzácné, hravé i dravé. Viděli jsme korály všemožných tvarů a barev, architektonické a šperkařské skvosty matky Přírody. Viděli jsme želvy, jednu plující poklidně mořem, okusující korály, velkou, majestátní, jinou pak na ostrově na pláži, jak hrabala hnízdo pro svoje vajíčka. Na tom ostrově žije hromada ptáků a krabů, kteří většinu jejích vajíček snědí. Stejně se želvy vrací klást vajíčka na stejné místo, tam, kde se narodily. Přežije jich jen jedno z deseti tisíc. Možná proto žijí tak dlouho… Přiletěl za námi i ledňáček. Na širém moři! A dudek. A z ostrova orlovec. Donesl nám ulovenou rybu. Tolik zvířat jsem za tak krátkou dobu ve volné přírodě snad nikdy nepotkala!

Požehnaná. Tak jsem si celý ten týden připadala. Požehnaná, obdarovaná, propojená, naplněná. Zanořená v hlubinách života. Nechce se mi vyplouvat. Navenek možná působím smutně, ale já se cítím šťastná. Naplněná. Požehnaná. I nadále...

Jak řekl jeden z účastníků našeho zájezdu - život nám toho spoustu přináší, my musíme být jen připraveni, s maskou a šnorchlem po ruce, a když je ten správný okamžik, nasadit výbavu a skočit. Jak říkali naši průvodci, když připluli ke člunům delfíni: "Ready and jump!" Tak do toho :)