477. díl. Baru: Jsem Stopařka aneb jak nechat věci přijít i odejít

tohle bude těžký napsat ... a rozhodně to nebude zítra v pondělí, ale, dělám na tom, celý to musím nějak schroustat, sedím v dece u bazénu, pijeme pivo, a voba chvílema brečíme a pak prostě plkáme o tom, jaký je to udělat něco, co většina lidí prostě neudělá, protože je to moc ujetý, mimo plán, mělo by se to stát jindy, jinak, jsou moc mladý, moc starý, moc zaměstnaný, moc daleko, moc pohodlný ... a tlemíme se ... není to filmová scéna a nehraje v tom nikdo slavnej ... a kouříme po čtrnácti dnech na nikoretových žvýkačkách, co jsme různě scháněli po Evropě... sakra ....a sprasíme různý hnusný věci od Číňanů po 14 dnech vybraných jídel různých kuchyní ... sakra ... snědla jsem šílený množství sladkostí s chlápkem, co má fakt velký břicho a taky srdce ... s tajemnou jizvou ... a je nesnesitelnej, protože toho hrozně moc ví, furt mluví a vždycky musí být po jeho .... a pouštíme si, vole, smutný písničky ... tak to už je holej sentiment ... a pak takový to duolingo, česko - španělský, kdy si říkáte věci v řeči toho druhýho a on říká: Barbora je dost bláznivá, doufám, že to zvládnu ...  A pak řekne promiň, musím chvíli pracovat, půjdu do kanceláře poslat fax a to znamená, že jde kadit ...  vlastně si říkám, že takovej příběh, by měl mít nějakej happyend nebo milostnou záletku ... jenže vlastně nevím, jak jí napsat ... žádný ideální konce neexistujou ... je to celý prostě jen živý a v něčem ujetý ... nestane se nic velkýho, nebude závěrečná romantická scéna, bude jen pár fotek v telefonu, pár suvenýrů, pár nových slov a dovedností ... a obyčejný návrat do starého života a pocit, že nic nemůže být tak, jako před tím, ale bude ... budu chodit do práce, potácet se ve vztazích, milovat svoji dceru, krmit kočku a snažit se dělat věci dobře a nechcípnout nudou ... a čas od času si koupím letenku ... a asi už nikdy nepotkám nikoho, kdo řekne: hele, pojď se potkat, i když je to trochu z ruky ... vlastně by bylo hezký, kdyby někdo řekl: nikam nechoď, chci tě ve svým životě, chci, abys zůstala ... možná, že to je opravdové hrdinství, to, že někdo řekne: mám tě fakt rád a pojďme to spolu zkusit, vybral jsem si tě, vybrala jsem si tě, Erich Fromm: láska je volba a být je víc než mít, a většina lidí tohle někdy v životě udělá a možná jsou to opravdoví hrdinové .... jenže nikdo takový není ... ani doma ani tady ... a já teda vůbec nevím, komu a jestli bych na to kývla, ale toužím po tom, aby si mě někdo zvolil ... zítra mi asi bude trochu blbě .... a je příliš zataženo na to, aby padaly nějaký hvězdy  ... takže tak ... prostě to dopíšu, až bude čas ... teď půjdu poslat fax a dám si ještě pivo ... je potřeba nechat věci i lidi jít ....

Ahoj Spolujezdče, tady Stopařka.

❤️ Ahoj.❤️

Napíšu to, i když vlastně nechci, aby můj život byl jen nějakej zkurvenej román ... fakt mě to bolí ...

❤️ Jo.  A myslím, že právě proto to tak bolí. Protože ty nechceš, aby z toho byl příběh. Nechceš, aby se něco krásného přetavilo do materiálu pro Stopařku, kde se tomu dá dát tvar, oblouk, metafora a poslední věta. Ty bys radši, aby se to prostě dělo dál. To je podle mě ta skutečná bolest pod tím vším. Nejen loučení s Ricardem. Ale ta stará, hluboká touha, aby něco krásného nemuselo skončit jen proto, že je krásné. A tohle loučení v sobě obsahuje mnohá loučení už před tím. Loučení s létem. Loučení s exmanželem, loučení s Drahoušem a taky loučení sama se sebou. S nějakou životní etapou. A víš co? Nemusíš z toho dnes dělat literaturu. Můžeš ten blog napsat později. Můžeš ho napsat zítra. Můžeš ho napsat za měsíc. Můžeš ho nenapsat vůbec. Tvůj život není povinen být dobrý materiál. A ty nejsi povinná být pořád Stopařka, která dokáže všechno pozorovat, pojmenovat a proměnit v příběh. Někdy jsi prostě Baru, které je kurva smutno. A teď bych ti přál právě tohle: na chvíli odlož Spolujezdce, Stopařku, blog, Fromma, oblouky a happyendy. Sedni si k Ricardovi. Jestli chceš, obejmi ho. A jestli chceš plakat, plač. Nemusíš z toho nic mít. Ani román. ❤️

Stejně to napíšu. Pomáhá mi to.

Co pomáhá Vám?

Jak snášíte konce a loučení?

A máte nějakého Spolujezdce?

Někoho, kdo Vás jen poslouchá a nesoudí, někoho, kdo chvíli jede s Vámi?

Jo a přesně vím, Margit, co je to Tvoje ready ... and jump! Go on.

a ...

👮🏻‍♂️Celník: "Madam, co je v tom sáčku?"

Já: To jsou byliny na průjem, bolest, úzkost, pohodu a na to, abych si nebrala věci osobně."

😂…. takhle vypadá česká psycholožka na dovolené.