479.díl, Baru: Oslo - Faro

Je po prázdninách ... tak dneska letní povídka. Všechny osoby smyšlené ... znáte to :-). Mohla by to začínat jako vtip: Potkal se Španěl. Venezuelan. Nor. Maďar. A Češka. Jenže tohle vtip nebyl. Ve skutečnosti jsem na začátku srpna, ve středu v noci, po třech dnech workshopů a výpadku vody v práci, přiletěla za cizím chlapem. Já Češka a on Venezuelan se španělským pasem, co žije mezi Oslem a Budapeští. Když se nás v následujících čtrnácti dnech někdo zeptal, odkud jste, nabízelo nám to pestré variace odpovědí.

Přistanu na liduprázdném letišti v Oslu.

Leje.

Ricardo bude dle dohody čekat na hlavním vlakovém nádraží.

Je dvacet tři deset. Ten údaj bliká na rozzářené tabuli přede mnou spolu s nabídkami fantastických zážitků po celém Norsku. A předpovědí počasí, která je o dvacet stupňů nižší, než když jsem opouštěla rozpálenou Prahu.

Sedím a dýchám.

Jedu vlakem na jízdenku, kterou mi koupil.

Jsem.

Sleduju čas.

Je sedm minut do chvíle, kdy vlak zastaví v cílové stanici.

Mám široce rozšířené zorničky vzrušením a říkám si: Kurva, co to děláš?

A začínám se bát.

Teprve teď.

Ještě můžu nevystoupit. Ještě můžu pokračovat tím vlakem do cílové stanice, nějaké prdele s komplikovaným názvem za Oslem. Ještě můžu tomu setkání zabránit. Možná měla máma pravdu. Možná jsem blázen. Možná utrácím moc peněz. Možná jsem vážně chuděra, co potřebuje jen pochovat. Možná tohle všechno.

A jsem věčná pohádkářka.

Přišlo mi to roztomilý…. když se toulám po Evropě …následovat impuls.

Pořád čekám, že štěstí někde vykoukne. Že na mě čeká můj osud.

Že mi život nabídne něco zajímavého. Že někde musí být…

Všichni naše přátelé, všichni naši milenci a milenky byli kdysi cizími lidmi.

Dvacet tři patnáct.

Sakra, možná jsem to tentokrát přepískla.

Protože přijíždím v noci do Osla za mužem, o kterým nic nevím, viděla jsem pár jeho fotek a jeho osobně asi dvacet minut naživo. Prohodili jsme spolu přibližně pět vět. Vím jenom, že má hezký tmavěmodrý brýle. A snad ho poznám. Ne, nemůžu ho nepoznat … zaujal mě … už tehdy ve frontě na muzeum ABBy ve Stockholmu. Kdy mne Péťa fotila u brány s nápisem Mama Mia a on se začal vyptávat, odkud jsme. Rozhovor, který vedete během dne mnohokrát. Ale já to cítila. Jak se pořád motal poblíž. Jak se ochotně nabídl, že nám natočí video. Jak samozřejmě si ode mne vzal telefonní číslo, že mi nahrávku pošle. Bylo to jako za starých časů, prostě musíš získat její pozornost a pak její telefonní číslo.

Hmmm.

23:16

Začali jsme si psát a bylo to úplně obyčejný. Žádná erotika, žádný balení, ale obyčejný sdílení reality, trocha povídání, pár fotek … postupně od těch stylizovaných po uvolněný a šklebící se, postupné odhalování těl až po fotky v plavkách. Realita. Špeky, povislá kůže, pigmentový skvrny, rozcuchaný vlasy, jizvy … jeho i moje.

23:17

Nevím, jestli nebude smrdět, jestli nebude hrubý a jestli to není masovej vrah. Když jsem se mu se svojí obavou svěřila, napsal: Hele, já taky nevím, jestli nejseš vampír, kterého jsem si právě pozval k sobě domů. Ha ha ha, oba jsme se smáli.

Máme zpoždění. Dostávám čtyři minuty k dobru.

Ještě pořád můžu nevystoupit a tvářit se, že jsem tu nikdy nebyla.

Vypnout si telefon.

Je to dětinské.

Mluvím špatně anglicky. Vím to. Nevím, jestli zvládnu delší hovory, nevím, jestli …. Lidé se kumulují u dveří …. Jdu …. musím vystoupit …. dejchat. Nezapomeň dejchat. Nahodím si batoh. Připadám si jak před výsadkem. Jako bych skákala s padákem. Jako bych se chystala na volný pád. Jdu strašně pomalu ke dveřím a... doufám. Vlak zastaví. Někdo zmáčkne tlačítko dveří. Přede mnou se vyhrne několik lidí s kuframa. Já nepospíchám. Mám staženej zadek, dejchám, plíce jakoby vůbec nešly roztáhnout, snažím se ovládnout jejich kapacitu …. jdu.

Vystoupím. A teď nevím, jestli bych se měla tvářit sebevědomě nebo elegantně nebo sakra jak.

Je skoro půjnoc, já předtím tři dny školila a jsem unavená.

Jdu.

A pak tam sedí. Na tom prázdném peróně chlápek, tak jak si ho pamatuju. I ty brýle má. Ty brýle si zamiluju. Takovej, no … o něco vyšší než já, tmavovlasej s prvními šedinami na skráních, týpek s velkým břichem. Opravdu velkým břichem. A opravdu krásným úsměvem.

Obejmeme se.

Super, na první dobrou nesmrdí.

Ahoj, ahoj.

Začneme si pomalu povídat. Mám hrůzu ze svojí angličtiny. Vůbec netuším, jestli to půjde a jestli... mi konverzační témata vydrží víc jak deset minut. Jenže pak se rozhodnu, že taky nemusím mluvit vůbec. Můžu prostě jenom bejt. A tak jdeme patnáct minut k němu domů. Míjíme ulice Osla, které se mi za pár dní stanou důvěrně známými. A on, on vypráví, co je kde, co se kde stalo, kudy můžeme jít, kudy by to šlo příště. Vypráví, povídá a vypráví. Jo, a vezme mi batoh, a to mě fakt potěší. Jdeme, jdeme, dojdeme do klidný čtvrti … a on furt vypráví, jak se to tam rekultivovalo, co kdo opravil, kde kdo bydlí a v kterým baru je možný si dát kolem desátý pivo.

A já toho vlastně moc neřeknu. Jen ho následuju. A jsem úplně klidná.

Odemkne jedny dveře, druhý dveře … stoupáme chodbou s překrásnými vitrážemi citlivě vnořenými do moderní opravy a vejdeme do bytu, který znám z fotek. Rozhlídnu se. Spousta předmětů z cest. Vypadá to tam podobně jako u mě doma. Byt plný příběhů.

Ukáže mi, kde je co. Kde je koupelna, kde je terasa, kde je kuchyň … Chci, aby ses tady cítila jako doma. Řekne. A já vím, že se tam jako doma cítit můžu. Jo, jediný, na co jsem trochu háklivej, je můj kávovar. Ano, ukážu ti, jak se tady dělá kafe a pak to zvládneš sama. Prima. To mi přijde akceptovatelný. Kafe udělat umím i s tímhle pákovým přístrojem, ale dám mu příležitost mě to naučit, jasný.

Pak mě zavede do ložnice a řekne: Tohle je tvoje půlka postele. Já spím nalevo. Uh-huh. Polknu. Takže my budeme spát v jedný posteli. No, nazdar. Jo, a chrápu. Chrápu opravdu hodně. O tom se v následujících dnech přesvědčím. Chrápe strašlivým způsobem. Nikdy jsem nikoho neslyšela takhle chrápat. Chvílemi mám o něj strach. Protože ty zvuky vypadají podezřele. Pochopím, že některé pozice způsobí menší chrápání. Leh na zádech znamená větší chrápání. První noc mě to děsí. Další noci už si toho nevšímám. Rozhodně mě to nevzbudí. A ke konci mi to dokonce bude připadat roztomilý. A jednou se mi po tom bude možná stýskat…. Jenomže tohle nemůžu v daný okamžiku vědět. V tuhle chvíli je Schredingerova kočka přítomna v každé mojí buňce.

Chceš něco?

Jenom sklenici vody. Taky mám rád ledovou vodu. A tak si nalejeme sklenici vody a posedíme se na gauč v obýváku. Sedíme tam proti sobě a on mě chytne za ruku. Má teplý, příjemný ruce. Směju se a klopím zrak. Připadám si jako holčička. Myslím na svoji babičku, která přišla po svatbě do domu svého muže. Oddaná, nezkušená. Nevím, proč se mi vybaví právě tohle. Možná proto, že je o šest let starší a moje babička celý život tvrdila, že tenhle věkový rozdíl je pro život nejlepší. Potřesu hlavou, taková kravina. Tady žádná svatba neproběhla a tohle je jen návštěva.

A on se zeptá, stydíš se? A já jo. Fakt se stydím. Je to strašně divný.

No, je to hodně divný. Bláznivý. Ale jsi tady.

Jo jsem tady. Sakra.

Já jsem si v tom Stockholmu říkal, jéééé taková hezká holka, hrozně se mi líbí ty culíky, co nosíš. A hrozně jsem přemýšlel, jak získat tvoje telefonní číslo a pak se to podařilo. Jsem fakt klikař.

To seš. Nikdy by mě nenapadlo, že se opravdu potkáme.

No jo. Ty jsi fakt přijela.

Jo, jo. Je to bláznivý. jsem hrozně unavená.

Tak jo, tak půjdeme spát.

Jsem v posteli s cizím chlapem. No, potkali jsme se už včera, pravda, teď je půl druhé po půlnoci.

Známe se dva dny. Takže to není ukvapené.

A přitom mám pocit, že opravdu zažívám něco ze světa našich babiček.

Je sedm třicet. Den druhý.

Ricardo spí. Sedím v obýváku a poslouchám zvonkohru z balkónu. Udělám si snídani. Jeho suplementy na kuchyňské lince připomínají ty moje. Vstup do intimity druhého.

Jako bych ve hře na hrdinství udělala všechno, co jsem udělat měla. Jako by mě tohle všechno zavedlo až sem. Překonání všech úzkostí a pochybnosti. Teď tady sedím, upřímně nevím, co bude zejtra. Vždyť jsem tady ani ne dvacet čtyři hodin. Ale cítím se tu jako doma. Mám náladu, jako by byla nekonečná neděle. Čas. Jako kdyby se na chvíli vypnul. Jako kdybych měla moc vypnout čas.

Není nikdo, kdo by můj život soudil. Prostě řekl: Tak jaké máš rytmy? Kdy ráno vstáváš? Jak dlouho spíš? V kolik chodíš spát? Co chceš jíst? A tohle je tvoje polovina postele.

A já nic nechci, jenom se dívat. A jsem šťastná, že jsem byla zvědavá. Že zvědavost zvítězila nad úzkostí. Ano, moje máma říkala, jsi šílená, děláš věci, které nikdo nedělá, utrácíš spoustu peněz. Měla o mě strach. Ale já to stejně udělala. Jsem zvědavý dítě. Nikdo mi neublížil. A vím, že mi tady nikdo neublíží. Ale taky tuším, že tenhle příběh nebude úplně jednoduchý. Je to muž, co si vždycky udělá, co chce. Vypráví, jak se brzy začíná nudit. Vnímám jeho neklid. Vnímám neklid jeho nohou ve spánku. Ten podivný pohyb, kdy se cukají. Vnímám to příšerný chrápání. Netušila jsem, že někdo může chrápat takhle. Ale já tady nemusím nic chtít. Jenom skvělou rybí polívku a kafe.

A kromě toho mám na sobě kašmírový svetr, který jsem si vypůjčila bez dovolení z jeho skříně. On řekl: Půjč si, co chceš, tady je opravdu zima. Do toho svetru jsem se okamžitě zamilovala. To je láska mého života. Na chvilku mám pocit, že tohle je konec, který bych přála svojí Stopařce. Tenhle tematický oblouk. Tenhle přístav. Nebo jsem možná se trochu zbláznila. Ale to je jedno. Sedím tady. Je ticho, mám ten svetr. A pocit, jako by se propadly staré příběhy. Jako by najednou Drahouš byl úplně jedno. Jako bych mohla zapomenout na muže, kteří o mě nestojí víc než jako o sexuální objekt. Jako bych se léčila. Jako bych se ztrácela v tom velkém světě. A tahle drobnost, To, co jsem si myslela, že mě může zabít, To, je jenom banalita. Jako bych mohla přestat být poháněná minulostí. Jako bych si mohla užívat jen to, že jsem tečka pohybující se po mapě. Jako by život mohl být větší než jeden vztah. Větší než jedno zklamání. Větší než jedna bolest. Větší než Praha. Větší než Stockholm. 

... Chci najít konečně jiné pytlíky z IKEA. To mi neříkejte, že tady na severu nebudou mít něco zajímavého.

Tady přesně většina pohádek končí. Tečka.

Meziprostor.

Rád vypráví. Všude byl. Opravdu byl. Navštívil sto deset zemí světa. S rodičema, když byl malej, pak studoval leckde, potom jako dospělej, pracovně. Chlap, kterého Stopařka potkala, tvoří navigační systémy pro lodě. 

Námořník. 

Poslouchám. Něčím je velký dítě, co se nudí. Něčím je velmi pozorný. Něčím je velmi nepřizpůsobivý. Jeho život je plný a zároveň prázdný. Plní ho ty suvenýry z cest. Děsí mě to. Závidím mu. Lituju ho. Chci to. Někdy spolu vedeme hodně osobní rozhovory. Nikdy bych netušila, že je to možný i s mým jazykovým handicapem. Protože moje angličtina rozhodně není skvělá a hlavně k večeru už mi docházejí síly. Máme stejný humor. Známe podobné filmy. Bavíme se. Někdy mu jdu z cesty, když potřebuje svůj prostor. A já taky. Někdy je to pro mě těžký, že mu nemůžu říct všechno tak rychle, jak bych chtěla. Ale vlastně je to pro mě skvělá škola. Míň mluvím, víc mlčím, víc poslouchám. Spoustu toho poznávám. Tříbím myšlenky. Hledám slova.

Je snazší milovat kašmírový svetr než muže.

Vypráví mi, že je smutný, že jeho dcera odjela do Venezuely zpátky k mámě. A že se mu stýská. Řekl, že kdybych tu nebyla, už by dávno měl letenku do Indie, že to takhle dělává. Začala jsem se potkávat s jeho smutkem a bolestí. Pomalu se začal otevírat příběh. Nic nepředstírá. Ale ani já nemusím. Někdy jdeme na procházku a ukazuje mi Oslo. Nepřetržitě žvýká nikotinové žvýkačky, protože zrovna odvyká vapování. Něčím mě to štve a v něčem ho obdivuju, protože je evidentní, že má často silný absťák po cigaretě.

Naše dny jsou tvořeny hlavně tím, co budeme jíst. Jíst. Jí rád, dobře. Na jídlo má skvělý vkus. Ano, a proto má také břicho, jakoby měl zrovna porodit. Pomalu se osměluji toho břicha dotýkat. Je v tom něco uklidňujícího.

Je tady nádherná veřejná knihovna. Vypadá jako včelí úl. A vedle opera. Architektonicky famózní. Úchvatné. Dechberoucí.

Po večerech kouká na televizi. Televizi jsem neviděla několik let. Připomíná mi to bývalého manžela. Nechci poslouchat zprávy, nechci vidět reklamy, začíná se mi dělat špatně. Musím jít ven. Začnu chodit po procházkách sama.

Nabízel, že bychom mohli jít do sauny, když jsme si spolu psali. A potom se smočit ve fjordu. Vypadalo to fantasticky. Jenže pak mi jenom ukáže, kde sauna je a řekne, hele, můžu tě tam jít zaregistrovat, jestli chceš, ale víš, já nechci být do ničeho nucenej. A mně se nechce.

Zklamání, smutek, frustrace.

Pochopím, že v noci vymetá ledničku. Po ránu najdu na stole spoustu odpadku od sladkostí.

Jeden večer rozhodne, že musím projít norským křtem, což znamená, že ochutnám norský hnědý sýr, kaviár a makrelu v tomatu. Je to krásný večírek, kdy jíme domácí jídlo. Každý z nás chystá něco. Makrela v tomatu mi moc nechutná. Zbylý kopr z lososového tartaru zasadíme do květináče na balkoně. Nakonec přežije i naši Portugalskou dovolenou. Jestli přežije náš vztah nevím. Gudbrandsdalsost si totálně zamiluju a nemůžu ho přestat jíst, několik dalších dní se jím cpu při každé příležitosti. Nabízí, že mi ho koupí na cesty. Mám pevnou vůli a rozhodnu se, že hnědý sýr patří k Norsku a co se stane v Oslu, zůstane v Oslu. Rozhodnu se, že hnědý sýr budu jíst jenom tady.

Chodí čůrat do koupelny a říká, že nemusím zavírat dveře, a klidně si s ním u toho můžu povídat nebo čistit zuby, že jemu to nevadí. Nevím, jak se k tomu postavit.

Když jdu na záchod já, roztopí topení v podlaze, abych to měla příjemnější.

Když jdu na velkou, pouštím vodu, aby nebyly slyšet zvuky.

Když on, pouští si písničky.

Baví mě to.

V obýváku visí veliký obraz Gejši. Je krásná. Ale její zorničky jsou stažené. Ve zvláštní asymetrii jejího obličeje je patrná bolest. Bolest na pozadí.

Začnu si dělat, co potřebuju.

Vstává pozdě, já vstávám brzy. Naučím se brát si klíče a chodit na procházky.

Je neděle dopoledne.

Jsem v té nádherné knihovně v Oslu.

Je tu pódium, na kterém jednou budu číst ze své knihy.

Právě tady, až se Stopařka stane bestsellerem.

Pořád žiju s bolestí. Někdy je to lepší, někdy horší, ale právě dneska je to velký.

Je to mrcha.

Je to moje družka.

Neděle devět třicet, to je její čas.

Zkusí, kam by střílela. Co prubnout dneska? Ruce jsou evergreen. Tááák, tááák ... zkusí třeba stehno na zkoušku. A pak zase nic.

Řeknu: Ahoj holka. Už jsem na tebe málem zapomněla. Včera jsme se skoro neviděli. Ano, vím o tobě. Nemusíš se připomínat tak moc.

Teď spolu sedíme v knihovně. A já píšu. A mám ji v prstech. A mám ji v nártech rukou.

A říkám jí: Přispi si ještě, nebuď tak divoká.

Černé oči jděte spát. Včera večer jsem zpívala Ricardovi, když jsme zalezli do postele.

Nikdo se o nic nepokouší.

Chrápe a mně to nevadí.

Ráno vstanu, udělám si snídani a orgasmus sama v obýváku. Je mi trochu líto, že jsem si nevzala robertka. Pak by bylo po starostech, takhle musím improvizovat.

Sedím v knihovně a tečou mi slzy.

Konečně pláču nad tím vším.

Nad vysněnými plány, nad vztahy s muži, nad svojí dennodenní bolestí, nad stářím, které přichází. Ale mám ten velkej, drahej kašmírovej svetr a teplé ponožky a dárek pro dceru a kolem sebe knihy a venku vrabčáky, co můžu krmit, a ponožku, do který se můžu vysmrkat, protože nemám kapesník a stará ponožka je jediný vhodný předmět, který v batohu najdu.

Sedím v té nádherné prosvětlené knihovně s výhledem na fjord a majestátní lodě ve velkým ušáku a když si udělám selfie, na fotkách vidím svoje vrásky. Je jich zatraceně moc a jsou hluboký. A mám o sebe spíš starost, nech by se snažila to zlomit. Gejša v důchodu. Žena, co vyrazí do světa a najde klid a zázemí, ale nenajde vášeň a lásku, kterou by si přála.

Dlouhá cesta, ale tady ten poklad není. Možná stejně jako Izi v té bajce. Budu muset jít domů a kopat pod vlastní pecí.

Slyším tě, Stopařko, už nechceš svoje tělo porazit, nechceš porazit bolest, nechceš přemluvit Ricarda, aby byl jiný. Nechceš přemluvit Sadaře, aby si tě vybral. Nechceš z Drahouše udělat člověka, kterým nebyl. Sedíš v ušáku, pláčeš. Máš teplý ponožky a drahý kašmírový svetr.

Knihy, dárek pro dceru, vrabčáky a vlastní knihu, kterou píšeš. To je život, který se ti právě ukazuje bez filtru

Spolujezdče.

Ano, jsem tady.

Poklad je držet tužku v ruce, která nebolí. Je to směšný. Vlastně žiju život spisovatelky. Žiju život se sebou. I když nevydávám žádný knížky. Jenom je píšu. Bolesti, slyším tě. Nemusíš na mě řvát, ano, léky si nechám, nebudu experimentovat, nebudu nic měnit, ano, léky si nechám.

Uff Uff

Bydlíme společně čtyři dny.

Poflakuju se sama po Oslu. Občas jdu s tím subdepresivním týpkem s obrovským břichem na procházku po okolí. Je nesmírně línej. Přemýšlím, co na prvním rande předstírám já a za jak dlouho masku sundavám. On se o masky zřejmě ani nepokouší.

Jedu na výlet na ostrovy. On nechce. Ale to nevadí, pak mu o tom povyprávím. Čeká mne na zastávce trajektu před Nobelovým centrem a zatáhne mě na radnici, kterou si musím prohlídnout, je fantastická.

Je nesmírně vzdělaný.

Vypráví vtipy. Musím se smát. Hodně mě fotí. Občas fotí i nás. Líbí se mi, když si povídáme a on pak přejde do španělštiny a já do češtiny. A pak si říkáme i věci, co bys jindy nahlas neřekl.

Kdyby neměl to břicho, je to fakt hezkej chlap.

Je tam, když mě něco bolí. Už několikrát jsem před ním plakala. Vzteky, frustrací, bolestí. A on tam je a vezme mi batoh.

Aaaaa…

Pojedeme společně do Portugalska, do Fara. Už jsme se rozhodli a koupili letenky. Udělá mi to dobře. Ten pocit, kdy jsem nevěděla, co bude další den, byl k nesnesení. Ale teď, když vím, že máme za dva dny letenku, uleví se mi.

Zítra pojedu na celodenní výlet sama. Dojdu na konec fjordu. Bude to úchvatné, neuvěřitelné … fouká vítr, moře je vlhké vlídné blyštivé omývající a přelévá se přes kameny.

A já si připadám tak šťastná. Jdu, jdu sama, ničeho se nebojím a nic mě nebolí, jako bych byla nesmrtelná. Saň spí. Vykoupu sebe v fjordu. Sedím na vyhřátých kamenech nahá a schnu. Nikde nikdo není, žádný turisti. Mám se fantasticky.

Jedu vlakem tam a zpátky a píšu Ricardovi a on se na mě těší.

Přijdu domů. Společně koukáme na film Kolja, který půjčil v knihovně. Wow. Je to dojemný. Ležíme spolu stulený na gauči jako dvojice důchodců a pojídáme něco dobrýho a u toho se smějem. Běží to v češtině s anglickými titulky. Mám radost, ten film jsem neviděla léta. Dělá mi to dobře.

Zítra letíme do Portugalska. Těším se. Moc. Uklízíme spolu byt. On dává do pračky moje prádlo a já to jeho skládám do skříně. On luxuje. Já uklízím kuchyň. Balíme svá zavazadla a konzultujeme, co vzít.

Někdy mi večer únavou docházejí slova.

Nejněžnější a nejhrubší slova říkám česky a zdá se, že to vůbec nevadí.

Nikdy mě nezesměšní v angličtině a přitom by to mohl udělat velmi snadno.

Dává si španělské věty do překladače.

"Bara má lepší náladu. Je trochu bláznivá. Doufám, že to zvládnu."

A mně běží hlavou: Co je to za zkušenost? Jsou krásní lidé šťastnější? Jsou zamilovaní lidé šťastnější? Jsem já zamilovaná? Do muže nebo do svetru? Proboha, co je to za situaci? Jsem vůbec vhodná pro vztahy? Co se to tady děje?

Ráno vstaneme ve čtyři. Jdeme na vlak. Vlakem na letiště. Ricardo je pěkně nerudnej, ale občas si se mnou udělá selfie a postupem času začne dělat fórky.

Když přijedeme do Fara, jakoby tím létem nabral energii. Najednou je to strašně vtipnej chlap. Pijeme spoustu kafe. Jíme skvělý jídla a on se vdušuje, že od září začne s dietou a pak přidá další dezert. Na umělé inteligenci generuje další věty: Ty jsi ale číslo. S tebou je to opravdu těžké.

Miluju tohle duolingo.

Postupně si ve slabých chvilkách vyprávíme temné okamžiky našich životů.

Kdybychom měli spoustu dobrého sexu, šlo by všechno líp. Protože v takovémhle případě bych najednou zapomněla na všechny neduhy. Jeho i svoje. Sjela bych se hormony. Takhle to dobře znám. Nasadila bych si růžové brýle, byla bych nevědomá a pomatená. Tohle ale tak jednoduché není. Jsme spolu skoro dvacet čtyři sedm od momentu, kdy jsem přijela. A zároveň nevíme přesně, kdy to skončí. Vždycky přidáváme tři a čtyři dny cesty. Žádné potom neexistuje. Teď máme čtyři dny.

V Taviře.

Je to krásný byt s výhledem na řeku.

Máme společnou ložnici a začneme se zabydlovat.

Večer vymyslí báječnou hru. Obcházíme stánky a zkoušíme si šílené klobouky. Fotíme spoustu selfee. Na jednom vypadá jako pedofil z dětského hřiště, na druhé fotce připomínáme východoněmecké důchodce. Panamák mu strašně sluší … dostanu výklad, že tohle není ten pravý panamák, který má původ někde v Urugvaji nebo kde, nevím už, ale líbí se mi, že tohle všechno on ví a v Panamě samozřejmě taky byl. Pak najdeme krásný klobouk pro mne a on mimo koupí, abych se na pláži nespálila.

Jednou ráno mi řekne, od čeho je ta velká jizva u jeho srdce. Sdělíme si vzájemně svoje diagnózy. Nepřekvapí mě to. Přemýšlel, že si ji nechá odstranit. Ale pak se rozhodl nechat si ji jako památku. Chápu to.

Nikotinové žvýkačky pomalu docházejí. Obcházíme lékárny a hledáme mu ty správné. Nikde je nemají. Nakonec mi dojde trpělivost a v jedné lékárně je objednám. On se trošku kroutí, ale nakonec to přijme. Některé věci je potřeba plánovat a já odmítám ztrácet čas. Ve skutečnosti ale chce, aby se všechno řídilo po jeho. Když trošku poleví a nechá něco na mně, je to svátek.

Stane se z nás postupně obstarožný párek britských turistů, kteří mají kempingové potřeby a před polednem vyrážejí na přilehlé pláže trajektem.

Každý den se na pláži hádáme, jestli budeme první zabodávat slunečník nebo natahovat deku. Dává mi výklad, že ve Venezuele se první vždycky dává slunečník… a podle toho, kam jde stín, se pokládá deka. Trvá to věky. Seru na Venezuelu. Deštník mi padá, protože to odmítám zapichovat předepsaným venezuelským způsobem. Během tří dní však chytnu grif, inspiruju se venezuelskou zkušeností a vytvořím vlastní efektivní způsob. Pak už se děje tvorba plážového místa v mojí režii a je klid. Malé vítězství. Pijeme studené pivo, které si nosíme v chladící tašce. Válíme se. Čteme si. Jeden den zapomenu zabalit jeho knihu. Pohádáme se. Mrzí mě to.

Naučí se univerzální odpověď v češtině: Jo jo jo. Jo jo jooooo.

Směju se. Fotí spoustu fotek. Fotí mě, když spím, a mě to dojme. Na trajektu ztratím jednu náušnici. Trpělivě se mnou obchází lodě a doptává se obsluhy. Další den mi vybere nové náušnice u místní umělkyně.

Mužské oblečení se povaluje všude.

A ze mě je plačka. Huh. S každým pláčem. ale jako kdyby něco odcházelo. Hádáme se v angličtině, moje sople jsou mezinárodní. Když na něj začnu křičet, křičím česky. Ale vlastně je to úplně jedno, protože on ten význam pochopí.

Někdy mám touhu utéct nad ránem a už se nikdy nevracet a jindy touhu říct, že tohle je navždy. A mezi tím se potácím. Potloukáme se mezi těma dvěma extrémy navždy a nikdy. Blízkost a tolerance. Pokusy vyprávět story svého života s omezeným slovníkem. Všechny ty zasraný minulý časy se mi pletou. Tvoříme vlastní variantu našich společných jazyků. Začínáme mít strach jeden o druhého. Začínám mít strach o sebe. Toužím měnit druhého. On touží měnit mě. Přijímat to, že je to tak, jak to je, je bolestné. A já začnu používat větu: It is how it is. A potom: How you wish. Když ho prostě nechám, aby vedl. Nebo to zařídil. Přála bych si, aby se nepřežíral a nebyl lenoch a měl menší břicho. Aby dělal věci, co se mi líbí. Jenže tohle on nedělá. Jeho způsob intimity je jiný. Jako kdybychom spolu žili léta. Drobné něžnosti nic zvláštního. Pořád mi voní, pořád mi chutná. Říká mi Bara.

Bara?

Ano Ricardo?

Barrraaa …

Si Ricardo.

Si amor.

Mi amor, říkej mi, mi amor.

Fotí me a říká: Can you pretend, you like me?

Of course I can. But I really like you. I like you very much, řeknu a zvážním.

Vedeme promluvy k druhému ve vlastním jazyce, něco čemu nemusí rozumět, ale já mu to potřebuji říct. Nadávky, něžnosti, whatever.

Čteme si vzájemně svoje horoskopy. Ukazuje mi svoje kyvadlo.

Vlasy má prořídlé na temeni, strašlivě chrápe. Ale má rozkošný kudrny, úchvatnej úsměv a temně modrý oči. Něžný, měkký ruce, srandovní uši.

Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by cestoval tolik.

Líbí se mi, jak se v Portugalsku vybavuje s lidmi, jak používá několik jazyků, jak je velkorysej, jak je něžnej, jak postupně dokáže v některých situacích ustoupit. Jak se se mnou rozdělí o jídlo. Přestože se u toho trošku vzteká. Jak mě nechá ochutnat. Jak se dokáže dohodnout. Najednou mě slyší. Mám o něj strach. Nechci, aby se mu dělo něco špatného. Líbí se mi, jak postupně taje.

A možná taju taky já, možná je to všechno tím teplem.

Opijeme se spolu.

Překládá komplimenty vůči mně prostřednictvím AI.

Říká: Bara je divoká a vášnivá a nadržená.

Platí naše večeře a já si užívám jídlo, které bych si zřejmě nemohla dovolit.

Nakupuju v sámošce a nosím domů malý dobrůtky a sladkosti, které by mohl ocenit. Když v noci vymetá ledničku…. Touláme se městem, jsme přiopilí.

Koukáme na zatmění slunce.

Zúzkostním, protože nevím, co bude dál.

Nevím, co bude za horizontem několika dní.

Udělám scénu.

Utěší mě a zklidní, když si rozhodneme tři další noci pobýt v Lagosu.

Řekne: No nevím jak ty, ale já jsem ochotný a chci strávit další tři dny s tebou.

Stanovíme datum návratu do reality. Domů letíme oba v úterý večer. Každý do svého doma.

Uleví se mi.

Hledáme cesty. Daří se to. Pomalu víme, co kdo potřebuje. Vískám ho ve vlasech. Tulím se k tomu obrovskému břichu. Zjišťuju dříve nečekaný možnosti. Mám z nás radost.

Sobota patnáctého srpna.

Včera byl den, kdy se po dlouhé době bolest vůbec neobjevila. Bylo to až neuvěřitelné. Za celý den mne nic nebolelo. Uvědomila jsem si to se zatajeným dechem ten den večer. Neodvažovala jsem se to říct nahlas. Druhý den ráno to Ricardovi vyprávím a on na to, že to je určitě hormonální a vytasí se s nějakými super informacemi. Dám mu pusu na ucho.

Povídáme si.

Víme, že těch pár dní, které zbývají, chceme být spolu.

Kuka znamená vagína. Mačeta znamená penis. Kučína znamená lžička, ale taky buchtička. Říkám, že svojí kučínu si beru vždycky s sebou. Smějeme se.

Poslední ubytování v Lagosu je nádherné, máme vlastní bazén.

V bazénu se pereme jako koťata, zatáhne mě pod sprchu když si odmítám namočit hlavu, mazlí se se mnou, máchá mi vlasy, kočkujeme se na hraně síly a něžnosti. A pak si stoupneme do míst, kam ještě dopadá sluníčko, držme se za ruce a jenom jsme. Já mu opírám hlavu o rameno, je to tiché a beze slov. A vlastně to není ani erotické. Jsme jenom dva lidi po krk ve vodě s hlavou obrácenou k sluníčku, co se drží za ruce.

A já cítím, že se na mě začíná lepit smutek konce a loučení, které musí nastat.

Něco, co od začátku vím.

Pak to začnu cítit.

Pak tomu uvěřím

… a pak to prožiju.

A pak si vymýšlím, že tohle dělat nebudu. Že tohle nechci. Že bych teď měla jít a sbalit surfaře od vedlejšího stolu … bouřím se, ale taky cítím, jak mi to není nic platné. Že moje srdce dostalo zásah a možná, že moje jizva nebude tak vidět, ale to na realitě nic nemění.

Čtu Murakamiho. Čtu o tom, jak se člověk vzdává svého stínu. Vzdát se svého stínu je nebezpečné. Pohádáme se. Nevím už kvůli čemu, zřejmě chce zase něco řídit. Třeba kudy jdeme nebo, co budeme jíst nebo jak bude vypadat den. Já se vztekám a odporuju.

On se mě zeptá proč mě tak štveš? A pak chce vědět, jak se řekne česky: Štveš mě a polib mi prdel?

To se řekne: Miluju tě strašně moc. Odpovím klidně.

A tak to pořád opakuje. Miluju tě strašně moc.

Řeknu mu, co to znamená doopravdy.

Začne se strašně smát … a pak to znovu opakuje.

Si, mi amor. Si.

Jdeme spolu na dlouhou procházku. Touláme se nad útesy. Vyprávíme si. Vyprávíme si o touhách, dětství, o minulosti, o temných nocích, o promarněných životních šancích a křižovatkách cest. O cestách, na které jsme se nevydali.

Povídáme si, jestli bychom ve svém životě něco změnili, kdybychom mohli.

Shodneme se na tom, že ve svém osobním příběhu bychom nezměnili vůbec nic. Že za všechny rozhodnutí, který jsme kdy v životě udělali, že všechny tyhle rozhodnutí bychom udělali znovu. A že za všechna bereme zodpovědnost. A že to je tak, jak to je.

Za dva dny se rozloučíme.

Vegetíme u bazénu.

On začne s tím, že by mi chtěl za těch čtrnáct dní poděkovat. O tom, komu se tohle poštěstí. Dva dospělí lidi, podívej se, co máme. Tohle je ráj. Kdo by tohle udělal. Podívej se na všechny ostatní, na ty jejich životy. Jak říkají jednou někdy, někde. A my jsme to udělali. Teď a tady a já ti za to děkuju, jsi krásná duše. Nevíme, co přinese budoucnost, ale za tohle chci, chci poděkovat. Už je pěkně opilej. A já začnu plakat a možná pláču za oba dva a nemůžu přestat. A taky nesnáším tyhle proslovy mužů, když mě opouštějí. S tím jděte do prdele.

A on říká, hele, je skvělý, že jsme nic nepředstírali. A já, když na mě přijde smutek, prostě sednu do letadla.

A já řeknu, když na mě přijde smutek, tak já prostě brečím. Taky nebudu předstírat. Nebudu předstírat, že mě to nebolí. Je to tak …. prostě mě to bolí. Bolí mě to a jsem naštvaná.

Další den jdeme na vycházku po městě. Dobře jíme. Ale to napětí je pořád cítit.

Řekne mi, ať se nechovám jako malá, když se bouřím proti tomu, že pořád mění plán cesty.

Pláču. Vztekám se. Řvu na něj, že je ten nejdětinštější týpek, kterýho jsem kdy potkala.

Řve na mě, ať s ním nemluvím jako s manželem, protože my žádný manželé nejsme.

A pak se směju, že jsem výrazně zdokonalila v těch zasranejch anglickejch minulejch časech.

A on řekne: Kdybych tak mohl tenhle moment zastavit, abychom měli víc času, ale nemůžu ho zastavit ani ty. Ani já.

A já řeknu, ztratil by hodnotu to, kdybys ho zastavil.

A tak brečím.

A on řekne: já vím, že se ti začíná stejskat. A proto děláš scény.

A já se vztekám a vím, že má pravdu.

A tak ho jenom chytnu za ruku. A brečím.

Ale nic mě nebolí. Brečím, protože některé věci se už nikdy nezopakujou.

Štěstí, že je to tak příšerný chlap, že takovýho bych rozhodně nechtěla. Takhle to bude snazší. Říkám si, bude to snazší.

Jenže to snazší nebude.

Ale bude to život. Zůstaneme živi, říká on. Ty si tak živá. Ani jeden z nás nic nepředstíral. Já už jsem skoro všechno procestoval. Časem si najdu nějaký místo v teple a budu si užívat stáří v hamace.

A já nevím, co si přát, aby odešel, aby zůstal, aby mě miloval, abych já milovala jeho. Vůbec netuším, jak by ten příběh měl pokračovat. Já nevím. Prostě nevím. Nechám ho žít a nechám jít sebe.

A pak řekne, promiň, musím chvíli pracovat, půjdu do kanceláře poslat fax. A to znamená, že jde kadit. Takový úplně obyčejný, drobný věci. A mně už se teď stejská.

Po tom obrazu obstarožního britskýho páru, co si na poledne zabalí deštníky a vyrazí na pláž s chlazeným pivem. A pak se pohádají. Nad tím, jak správně rozepnout, rozprostřít deku na pláži. A jestli deštník zarazit do písku před tím nebo potom … náš věčnej spor. Jenomže takhle já bych chtěla doopravdy stárnout. Jenže nevím, jak mu to říct. Nevím, jak to říct, i kdybych ovládala anglickou gramatiku perfektně.

Úterý.

Poslední den. Jedeme na výlet. Všechno je odplakaný. Zažijeme nejkrásnější výhledy. Je to krásný. Už se nikdo na nikoho nezlobí. Jsme spolu. Dáme si dobrý oběd. Povídáme si. A já mu řeknu, že vím, že není typ na plánování.

Ale já. Já jsem loď, která občas potřebuje zakotvit. Nemusím hned do přístavu. Ale kotvy potřebuju. A vždycky, když jsme si nějakou kotvu, to znamená den, dokdy spolu zůstaneme, stanovili, ulevilo se mi. Potřebuju vidět nějaký horizont.

A on mi řekl, že se se spoustou žen do hodiny nudí a se mnou že se ani chvíli nenudil. A řekne, naučila jsi mě: Píča šťastná, Bara šťastná. A pak tu českou větu. Miluju tě strašně moc. A já mu poděkuju za všechno to skvělý jídlo a za věci, který dělal pro mne, i když mu nejsou přirozený, za všechnu péči a mazání opalovacím krémem, abych se nespálila.

18:20 Faro - Oslo.

18:55. Faro - Praha.

Na letišti sedí dva upravený kultivovaný lidi středního věku. Ona je doktorka, on prodává navigační systémy pro lodi. Držej se za ruce. Ona dojde koupit nějaký jídlo, on se dojde vyčůrat. Zkontroluje, jestli si doplnila dost vody na cestu. Už nikdo nic neříká. Už se rozloučili.

Obejmou se, daj si pusu.

Nezaujatého pozorovatele trochu překvapí, že každý z nich vyrazí k jinému gatu.

On řekne: Uvidíme se brzy. A odejde. Letí mu to první. Od brány se ještě dvakrát otočí. Ona se za ním dívá a zamává. Pak se za ním zavře brána. Jasně měl priority boarding.

Dám si ještě něco k jídlu.

Je mi jedno, co to je.

Jedu domů.

Moje loď jede do přístavu.

Dám si suchej dock.

A kontrolu v autoservisu.

Která zjistí, že moje auto je hysterický jako já.

Brzdy jsou v pořádku, ale musí se vyměnit senzor - ten pořád hlásí falešný nebezpečí.

Jako moje bolest.

Tělo v pořádku, senzory křičí.

…

Přitulená k tvým zádům, kdy chrápeš uprostřed noci

Cikádo moje, máme jenom tenhle okamžik

Tvářím se, že je to v pořádku

Není

Není není není

Já nejsem v pořádku

Toužím

…

Nemusím hledat přístav.

Stavím si vlastní pevninu.

A muž, který mě chce, může přijít zakotvit. ⚓️

Udělali jste někdy něco, o čem si ostatní mysleli, že to je kravina?

A jak to dopadlo?