480. díl, Margit: O všednosti a bolavých zádech

Návrat z dovolené bolí. Bolel a bolí furt. Tři týdny byly super nápad z hlediska psychohygieny, nedomyslela jsem, jak těžký pak bude návrat. Hlavně moje záda a klouby protestují. Tělu se nechce celý den sedět. Chce se procházet, protahovat, plavat, milovat, nebo jen tak povalovat. Po několika hodinách v práci se sotva zvednu z křesílka. Kulhám v předklonu jak stará babka. Ach jo. Říkali, že psychoterapie a supervize jsou dobrý profese pro stárnoucí lidi - nepotřebuješ fyzičku a vzrůstající životní zkušenosti snadno zamaskují úbytek kognice. Leckteré bezduché "hmmmm" se dá interpretovat jakou moudré pokývání. Ale nikdo mě neupozornil, že věčné sezení, které je s touto profesí spojené, mi úplně odrovná bederní páteř. Ach jo. Bude třeba rozšířit repertoár o práci s tělem a terapie v přírodě :) A nebo si shánět finance jinak.

Konec dovolené a konec prázdnin přinesl i návrat školních a tréninkových povinností. Dcera si dělá všelijaké zkoušky a kurzy (autoškolu, jazykový certifikát, kurz finančního poradenství…) a ladí svou mysl na maturitu, přijímačky a rannou dospělost. Syn nadále jede ve škole stylem "stačí když projdu, hlavně ať mě to nic moc nestojí" a věnuje se hlavně hokejbalu, kde se chystá letos hrát dokonce za tři věkové kategorie, což znamená, že se s volnými víkendy a prázdninovými volny během roku můžeme jako rodina zcela rozloučit, navíc nedělní večery budou teď pár týdnů dedikovány tanečním. To je furt něco. Ale za mě rozhodně lepší, než shánění vodovek a podepisování bačkůrek.

I s BBm se vracíme k všednímu rytmu navštěvování, což je trochu smutné, protože návštěvy jsou kvůli našim pracovním povinnostem vesměs dost krátké. Tenhle baboletní víkend v Berlíně jsme ale využili naplno. V pátek večer setkání s kamarády, česká bramboračka a štrůdl a na americko-německém lískové rizoto po italsku, v sobotu zas s jinými kamarády indický street food festival a pro mě přírodní parfémy, okukování šperků a hábitu a ruce ozdobené hennou, a pro všechny plná bříška slaného, sladkého, smaženého, kořeněného, ale hlavně výborného jídla, ochutnávání a sdílení a mágové lasy navrch a procházka dlouhým parkem, co vzniknul z železniční trati a zrušeného nádraží a teď je na něm spousta míst k různým sportům, slunění, piknikování, procházení i projíždění, prostě park pro lidi, jak už to v Berlíně umějí. A taky jsem si vylepšila svoje fungl nové webovky - dělá je pro mě Claude, já si myslím, že je to takovej francouzskej mladík, trochu blbej, ale roztomilej, šarmantní a úslužnej, některý věci mu jdou skvěle, ale třeba nedomyslí, že když někdo na tom webu vyplní odpovědní formulář, bylo by fajn, kdyby to, co vyplnil, odešlo na nějakou adresu, kde já to můžu najít, ne ne, Claudovi je úplně šumák, že to mizí někde v hlubinách vesmíru a s klidným výrazem poděkuje za odpověď…

A v neděli výlet k jezeru a dlouhá procházka (s BBm, Clauda jsme nechali doma pracovat na nějakejch BBho projektech - pro něj ale pracuje nějaká ženská středního věku, taková trochu vědátorka, děsně pracovitá, v sexy kostýmku a skostěnými brýlemi, jen má stejný jméno, Claude), cestou nám půlmaraton překazil itinerář a mně úplně rozhodil a nakonec jsme místo k Flughafensee jeli k Tegelsee a bylo to super, cestou lázeňská atmosféra příjezdního přístavu, kavárničky a bistra a domky, co u nich parkují čluny a z druhé strany Bavoráky a meďoury, a cesta lesem a písečné pláže, kde se mísí naháči a oblečení, paddleboardisti i důchodci krmící kachny… Přála jsem si chvíli sluníčka, bezvětří a ne úplně ledové vody, a pak vedle naší placičky spadl vzrostlý strom a dal mi slunce na další hodinu a já byla zaskočená, tak moc jsem zas to slunění nepotřebovala! No fakt, nekecám, normálka vzrostlá vrba, zvenku vypadala úplně normálně, zdravě, ale vevnitř byla úplně prožraná, nejdřív se z ní odlomil už poloulomený kus, to jsem ještě podřimovala a polospánku vnímala BBho, jak se s nějakým chlapíkem baví o tom, že by si měl přeparkovat kolo, co si pod ten strom postavil, a vnímala nějaké praskavé zvuky, po chvíli ticha se ale praskání ozvalo znovu, intenzivněji, to už jsem otevřela oči a viděla, jak se kousíček od nás k zemi klátí ten vzrostlý strom, jeho olistěné větve padají do jezerní vody a mohutný kmen s korunou vytváří jakýsi poloostrov. Byl to trochu děsivý zázrak a já se cítila lehce provinile, že jsem si přála ten sluneční svit, který teď dopadal na celou pláž, protože mu nestály v cestě větve toho stromu. A taky jsem přemýšlela o lidech, kteří navenek vypadají v pohodě, ale uvnitř je něco sžírá a rozežírá, a oni pak jednoho dne, jakoby ničeho nic, padnou, sklátí se a už nevstanou. Tohle bych si fakt nepřála, vyhnít zevnitř. Musím se o sebe starat.

Směju se a dojímám na Barčiným příspěvkem - BB se ptá, jestli mluví o něm, když popisuje milého padesátníka s břichem - ne, miláčku, nemluví, ale mluví mi z duše. Vztah v angličtině je náročný i obohacující. Pořád se něco učím. Třeba to, že popsat, co opravdu cítím, je vlastně hrozně složitý. Že slova jsou často zavádějící a zjednodušující. Že doteky a skutky mnohdy řeknou mnohem víc a jsou srozumitelný mezinárodně. Že PITA nemusí být jen druh pečiva, ale taky zkratka pro něco extrémně otravného (pain in the ass). Učím milého říkat "Tůdle nůdle" a ukazovat dlouhý nos a taky přísahu "I swear on my bare belly button." ("Přísahám na hokej pupek." A učím ho říkat "Naschledanou" místo "Nasranou" a někdy mi strašně chybí, že nemůžu říct všechno, co bych chtěla, a tak, jak bych chtěla, ale upřímně, ono ani kdyby uměl česky, není zaručeno, že by mi rozuměl, přece jen je to chlap. A tak přijímám jeho objetí a doteky, jeho "baby" a v noci se k němu tulím studeným zadkem. A po pár dnech ho mívám tak trochu plné zuby, a když jsme pak bez něj, zas se mi stýská. Ty vztahy jsou fakt na budku.

Jak jste do září zapluli vy? A máte nějakou super historku?