482. díl, Margit: Krátké zamyšlení o manželství

Před mnoha a mnoha lety jsme s Barčou a Péťou uspořádaly v září Oslavu manželství. Velkolepou divadelně improvizační šou s dobrým jídlem a karaoke a hromadou přátel. Radostně jsme slavily naše tehdy mladá manželství, která byla uzavřena v září. Zářily jsme štěstím a oslavovaly, naši muži taky zářili štěstím a oslavovali s námi. A to i přesto, že ani jeden z nich na nějaké bujaré davové oslavy není, ze všech nejméně muž můj, dnes již bývalý. Letos už slaví jen Péťa se svým mužem, jejich manželství táhne na dvacítku. Kdo by to byl do nich tenkrát řek! My s Baru byste mohly slavit akorát tak rozvody, ale to se asi nosí, to zní blbě, protože je to vlastně furt takový, jako že se vám nepovedlo něco, co jste původně považovali za skvělý, veliký a chtěli v to setrvat navěky. A když se vám něco nepovede, většinou to neslavíte. I když na druhou stranu… jela jsem tuhle autem se třema o kus mladšíma ženami ze společného tancování, holky byly takový zasmušilý, že prý jim ta muzika a ten tanec přišly tentokrát takový melancholický až smutný, a že maj takový těžký období teďka… a postupně z nich lezlo, jak si řešen svoje manželství, v kterých jim není úplně dobře, ne že by se tam dělo něco dramatického, ale nějak to není ono, nějak je to omezující a nesoužící a zdá se, že někde jinde nebo nějak jinak by jim mohlo bejt líp, ale zas co ty děti a co zázemí, bydlení, peníze a tak… A mně, které hudba i tanec přišly hlavně niterné a hluboké, možná trochu melancholické, ale rozhodně ne smutné, spíš hravé a bohaté, se divily. Asi to prý bylo tím, že jsem šťastně rozvedená. Já vám nevím, holky, šťastně rozvedená sice jsem, ale jestli bych to někomu doporučila, to teda nevím. Kdybych to tenkrát uměla tak hezky vybrat, ty zákruty a propady, jako Péťa s mužem, mohla jsem být daleko líp zajištěná a žít si jako v bavlnce. A jednou s pěkným vdovským důchodem a pár nemovitostmi. Takhle mám holou řiť a na co si nevydělám, to nemám. Možná to ale taky mohlo dopadnout daleko hůř vzhledem k tomu, jaký vztek ve mně pasivní agresivita mého muže dokázala vzbudit. Už v prvním roce našeho manželství jsem po něm mrštila plnou pánví smažených jater - naštěstí jsem měla dost soudnosti na to, abych mrskla jen tím obsahem a pánev pevně udržela v ruce. Drhla jsem tenkrát játra z koutů naší fungl nové kuchyně několik hodin a ze vzteku se stal smích, přišlo mi to jak z blbý grotesky. Vůbec netuším, kvůli čemu jsem se tenkrát tak naštvala. Ale bezpochyby byl naprosto neústupný v nějaké pitomosti a dělal si ze mně legraci tím svým zesměšňujícím způsobem. Taky je docela klidně možný, že bych teď nebyla jako v bavlnce, ale někde ve Světlý nad Sázavou ve věznici pro ženské kriminálnice, až bych jednou tu pánev, nebo nějaké jiné kuchyňské náčiní, v té ruce neudržela. Takže vlastně bych ten rozvod klidně slavit mohla, protože učinil náš život šťastnější a spokojenější a nikdo při tom nepřišel o život.