484. díl, Margit: Dcera - syn - BB - kočka - já

Nemám zážitky z cest, prázdniny skončily.

Nemám zážitky ze seznamek, můj život je nudně monogynní.

Nemám zážitky s dětma, téměř se mi vyhýbají.

Můj život je nudný, jak jen život padesátnice může být.

Tak leda pár střípků, které z té všednosti vyplouvají… Takže - dcera - syn - BB- kočka - já...

Moje dcera udělala řidičák a ceduli "Baby on bard" (která je nalepená na zadním okénku od té doby, co jsme to auto pro naši novou rodinu, když jsem ji měla ještě v břiše kupovali) bysme měli přepsat na "Baby behind the wheel". Sice furt nadává, že ta moje spojka je úplně na h… a auto jí na každé křižovatce chcípne, ale já věřím, že se to poddá. Tradice žen řidiček v naší rodině tak bude pokračovat.

Syn zaś byl dneska poprvé v tanečních a moc mu to slušelo, skoro by se mohl ženit. Školu zvládá s co nejmenším úsilím, které je možné vynaložit na to, aby nebyl vnímaný jako lempl a každý víkend tráví na hokejbalových zápasech po celé republice. Všimla jsem si, že začal trochu flákat tréninky, dcera povídala, že chodí na procházky s nějakou slečnou. Syn o tom zatvrzele odmítá mluvit.

Můj drahý BB poprvé v životě sbíral v lese houby. Je to veliká věc, Američané (předpokládám že kromě nativních Američanů) tohle nedělají. Chodil nadšeně po lese a hlásil mi každý klobouk, než se naučil, jak vypadají "drandma mushrooms" a "smith mushroom"a "hržíbky" a "slippery mushrooms". Naučil se poznat houbu červivou, očistit houby nečervivé, přestal je mačkat v plátěnce, a tak jsme jich nasbírali dostatečnou dávku na pořádnou smaženici. Pak ovšem přišlo dilema - jíst či nejíst? Trvalo mu prý skoro deset let, než se odvážil koupit si sušené divoké houby v Edice, ale tohle je jiná! Tohle jsou divoké houby, které sám nasbíral! Nakonec jsme mu s kamarády dodali kuráže (mimo jiné tím, že jsme z plátěnky vybrali a vyhodili všechny houby, co jsme si jima nebyli jistí a pořádně je neznáme), společně jsme houby očistili, nakrájeli, nakrájeli a osmažili cibulku, na ní houby, které už sám míchal, osolil, přidal vajíčka, a tak si vlastnoručně ukuchtil svou životně první smaženici. A slavnostně ochutnal. Pravda, nejdřív chvíli vyčkával, co to udělá s náma, ale cpali jsme se všichni jak nezavření, tak se odvážil. Druhý den se už bez obav pustil do houbové omáčky. Domů si odvezl sklenici sušených hub a těší se na nakládané, které mu kamarádka slíbila udělat z těch maličkých.

Kočka vypadala, že umře. Přijeli jsme po víkendu domů a ona se motala, padala, byla naprosto nekoordinovaná a zmatená. Donesla jsem jí k misce se žrádlem, něco málo snědla, něco málo vypila a zalezla pod skříňku, kde strávila několik dnů. Smířila jsem se s tím, že umře, je to stará kočka a už v létě vypadala prachbídně. Nechtěla jsem ale, aby nějak moc trpěla. Baru navrhovala zavolat službu, co poskytuje zvířecí eutanazii. Já ale pár dnů předtím byla na delfíním setkání (rozuměj - setkání s lidmi, s nimiž jsem byla na výpravě za delfíny) a jeden chlapík, co umí komunikovat se zvířaty a dvakrát přežil vlastní smrt, říkal, že zvířata raději umírají přirozeně. A já si řekla, že prostě počkám, jak se to vyvine. Nechci jí tahat k veterináři, jednak by to pro ni byl stres a pro mě finanční výdaj, druhak mám ke všem lékařům vypěstovanou skepsi. Navíc u nás na vsi, se za veterináře utrácelo jen na velká užitečná zvířata, jak jsou třeba krávy nebo koně. Zbytek si musel poradit sám, nebo šel na porážku. Zákony džungle. Teda venkova. No, naštěstí BB, který byl z kočkina (jak se to řekne správně?!?!?) stavu daleko smutnější než já, protože je větší cíťa (ano, víme, kdo z nás dvou by lovil v lese králíky, kdyby přišla apokalypsa, protože je schopen vymyslet past, a kdo by jim lámal vaz a stahoval je z kůže), vygooglil, že pokud neustále hýbe očima ze stranu, jedná se pravděpodobně o vestibulární syndrom. Což se ukázalo, že moje kočka dělá. A já zas vygooglila, że se z toho kočky většinou dostanou tak nějak samy, můžou pomoct antibiotika, tak jsem jí koupila kapky do uší s tea-tree a za pár dnů, kdy nejdřív skoro nechodila (a já si lehala k ní na zem a hladila ji, až na mě jednou v noci syn šlápnul a vynadal mi do šílenců), pak chodila podél zdí, aby neupadla (to bylo fakt legrační - ale došla si na záchod, když jsem jí ho donesla blíž, trochu jedla a trochu pila, když to měla na dosah), jsme se vrátili zpátky k tomu, že vyskočí opět ke mně na postel (teda první noc, kdy se tam opět vyškrábala, v půl šesté ráno při pokusu seskočit žuchla s takovou ránou, že jsem vyskočila z postele a znovu už neusnula) a po bytě se pohybuje s bravurou, dneska dokonce několikrát přeskočila práh balkonových dveří a vyrazila na kukačku ven. Jsem ráda, že se z toho vylízala. Přesto vím, že se její smrt blíží, že je někde za rohem…

Koneckonců, je to jediná jistota v životě. Onehdá jsem pobavila kolegyně na supervizi, když jsem citovala Becketta, že: "Matky rodí obkročmo nad hrobem." Hele, já vážně nevím, jestli mě smrt neděsí jen proto, že je ještě daleko, nebo proto, že pro mě nějak není děsivá. Nedokážu říct, co přesně si představuju, že se po smrti stane, ale nějak si nemyslím, že by pak nebylo nic. Prostě je to jen práh, přechod. Někam jinam, do jiné formy. Stárnutí bolí, umírání může bolet, smrt je mystérium. Ten chlápek, co přežil tu svoji smrt - mimochodem, znám dva takové muže a oba mluví hodně podobně a rozhodně se smrti nebojí a říkají, že to, co je za tím přechodem, kterému my říkám smrt, je krásné, vznešené, veliké… - o tom s námi opakovaně mluví. Nedávno měl podruhé srdeční příhodu, při které byla smrt nedosaď. A znovu prý zasnímal poselství - dokud budeš dělat to, kvůli čemu na tomhle světě jsi, budeš dál žít. Důležitý vzkaz. Jak ale zjistíme, jestli to, co děláme, je to ONO? Já mám na to takové měřítko (a samozřejmě netuším, jestli je správně kalibrované a jestli náhodou neměří něco úplně jiného). Když mám dojem, že jsem v té činnosti napojená někam výš, je to to ono. V terapii, když mazlím kočku, když se miluju s BBm, když mám hezký čas se svýma dětma, když vařím, peču, když něco tvořím, když jsem s přáteli, když bosýma nohama cítím zem, když vlezu po sauně do ledové řeky… kdysi kdesi jsem slyšela, že naše duše se vtělily do našich těl, aby život na téhle zemi naplnily zážitky, aby ho prožily. Myslím ale, že tam jde spíš o to napojení, o nějaký přesah, smysl, byť by šlo jen o radost a vděk, že moje tělo funguje, cítí, propojuje se, chutná, cítí, miluje…

Jednou z takových situací byla komentovaná procházka u Bohyní a na naši Bohnickou vyhlídku. Prováděl nás Honza Kroča, bohemista, nadšenec do historie a mýtů a Dozvídali jsme se zajímavosti o tom proč a jak tyhle novodobé menhiry vznikly, mohli si osahat jejich reliéfy i jejich energii, vyzkoušet si energii korunní čakry celé Prahy, dozvěděli jsme se, že krásné valounky tady na kopci jsou z dávnověkého koryta řeky Vltavy, která tudy tekla… byli jsme nesourodá skupinka sousedů z Facebooku, mých kamarádek a Honzových fanoušků. Tu procházku jsem organizovala, protože jsem se chtěla o svém oblíbeném místě dozvědět víc, a chtěla jsem zasvětit i sousedy., měla jsem ale trochu obavy, že Honzovo povídání bude pro některé lidi moc ezo. Na Bohnické vyhlídce jsme koukali na západ Slunce, povídali o historii toho místa, kde bývalo keltské hradiště a připomněli si i to, že je zrovna podzimní rovnodennost. Ani nevím, jak se to stalo, ale začali jsme mluvit o rituálech a o slavnostech k rovnodennosti, slavnostech hojnosti a modliteb za mírnou zimu a najednou jsme rozjeli rituál? Baru nabídla paštiku, kterou sama připravila, někdo další přidal bagetu, a už jsme stáli v kruhu a sdíleli jídlo a Honza obětoval kousek duchům místa a poděkoval za ochranu, a pak jsme v tom kruhu stáli a já všechny vybídla, aby se chytli za ruce a pocítili vděčnost za hojnost toho, co v životě mají… a tak jsme tam stáli, nesourodá skupinka lidí, co se zná asi hodinu, ale už spolu pojedla, energie proudila a byla to modlitba a já cítila, že jsem tam, kde mám být a dělám to, co dělat mám. A bylo to silné.

Dělej, pro co tady na světě seš a můžeš tu být… Co je to pro vás? A jak to poznáváte?