486. díl, Margit: Nejasná zpráva o kráse světa

Koukám z okna na podzimní krásu. Mlha, z níž vykukují barvy. Zlatožlutá, hnědožlutá, oranžovožlutá, červenofialová, zářivě hnědá, temně zelená, šedohnědá, rezavá, krvavá, sluníčková… A až se slunce vyhoupne z té zasněné mlhy, prozáří navlhlé listy a celý svět zalijou barvy. Pro mě je to každoročně nejkrásnější období roku. Nevadí mi zahalit se do více vrstev oblečení, baví mě tahat za skříně barevné šály, čepice a punčocháče, těším se na svoje vysoké červené botky a šustění listí pod nohama.

Byla jsem před týdnem na přednášce o mysli a kráse. Vědci vyzkoumali, že když se díváme na něco krásného, produkuje náš mozek dopamin. Dokonce nemusí jít o univerzální krásu, stačí, že to připadá krásné nám. Matematikův mozek produkuje dopamin při pohledu na dobře sestavenou rovnici, chemikův se rozplývá nad dokonalým vzorcem, hudebníkův při ladící skladbě akordů, tesařův nad zarovnanými krovy. Všem nám ale při pozorování krásného stoupá pocit uspokojení. Dokonce vzniknul projekt "Umění na předpis", v němž jsou lidé potýkající s duševními potížemi posíláni do galerií, aby se léčili vnímám krásna.

Krása je potěšení z percepce.

Jdu podzimní krajinou. Vzduch voní jehličím, vlhkostí, houbama a tlejícím listím. Za sebou slyším milého ryčný hluboký hlas, jak si povídá s naší kamarádkou. Kladu nohu před nohu, hůlku před hůlku a klidně stoupám po kamenité cestě. Potím se, ale necítím žádnou velkou únavu. To budou asi ty nové léky, ale to mě napadne až druhý den. Teď vnímám jen radost z pohybu, svůj dech, vůni a barvy lesa a energii toho místa. Nejvyšší hora české kotliny. Hromová hora. Milešovka. Narodila jsem se kousek od ní a za celých svých 50 dosavadních let na ní ani jednou nebyla. Cítím magii toho místa. Nahoře sekaná, nakládaný hermoš, hraní s malou Krementýnkou (miluju sledovat, jak se jí v hlavě točej kolečka, když nadšeně objevuje svět!) a zamlžený výhled do kraje. Vyhlídka nedává smysl, ale pocit blaha z dosaženého vrcholu je tu stejně. A spolubytí s milými blízkými. Krása okamžiku, krása miliard let kamenného masivu v krajině.

A jindy zas festival světel, v Praze nebo v Berlíně, budovy osvícené barevnými světly, mění se obrazy, zní hudba, fasády se rozkládají a zase skládají, poetika pražská a berlínská jsou si tak vzdálené, Berlín je psychedeličtější, barevnější, asi jako celá jeho kultura. Myslím na přednášku o kráse a o psychadelicích a o tvrzení lidí po ayuhascových sezeních, že to bylo to nejkrásnější, co kdy v životě zažili a trochu závidím. Vzpomínám na svoje zážitky propojení s Vesmírem, chemické i nechemické. To napojení zůstává. Krása.

Čtu si o psychadelických studiích a myslím na svojí mámu a na svoje klienty, kterým se nedaří najít pokoje. Možná by jim zážitek propojenosti všeho se vším pomohl upokojit duši, možná by jim zážitek barevnosti vesmírných struktur přinesl klid a prožitek hloubky a krásy bytí, možná by je tohle všechno zbavilo úzkostí, bolestí a strachu ze smrti. Říkal pan profesor na přednášce, že až bude umírat, přál by si být napojený na infuzi Ketaminu. Je to ten zážitek krásy, nebo prožitek propojení, nebo nahlédnutí za oponu našeho pozemského žití, do hloubky a šířky Všehomíra, které nás může smířit se Smrtí?

Krása prý tkví v oku pozorovatele, tvrdil Shakespeare. Určitě ve vnímání krásy hraje velkou roli kultura. Zároveň máme nějaké univerzálie, které tak nějak předurčují, co budeme vnímat jako krásné. Třeba symetrie, nějaká geometrická předvídatelnost, nějaká metafora, aha efekt, kontrast, nebo nějaké zvýraznění. Profesor Horáček tvrdí, že psychedelické výzkumy ukazují, že za krásné považujeme to, co je isomerické se strukturou našeho těla, že vlastně při psychadelických sezeních vidíme obrazy zrcadlící struktury našeho mozku. Byla bych odvážnější. Podle mě vidíme struktury Všehomíra, v němž jsou struktury našeho mozku i struktury obrazců ve vizuálních obrazech jen fraktály struktur všeho. Proto nám přijdou krásné a přináší nám klid a vědomí propojení.

Ale co já vím, třeba tam nahlédnu až po smrti - mám vám pak přijít říct?

Baru psala o vizi života za 6 let - nevím, jak k té šestce přišla, já furt jedu v pětiletkách - tak já se tedy taky zamyslím. Pustím-li ke slovu svoji obavnou a úzkostnou část, vidím ženu, která žije sama, protože děti už se odstěhovaly a muž se nikdy nenastěhoval, bývá po večerech tak utahaná, že nemá energii vyrážet za přáteli a šetří každou korunu, protože důchod se blíží a státní kasa je prázdná… v ještě dramatičtějších představách je v Evropě válka a já se snažím přežít a denně se se modlím, aby mi na frontu neodvedli syna. V optimistické verzi žiju se svým mužem v hezkém baráčku se zahrádkou, máme velkého chlupatého psa a tři kočky, děti nás jezdí se svými partnery navštěvovat, dcera právě končí univerzitu a chystá se na doktorát, zvažují miminko a mají se s partnerem krásně, syn studuje a hraje dál hokejbal, má milou partnerku, jsou v životě šťastní… mám tak akorát velkou psychoterapeutickou a supervizní praxi, hezký peníze, ale i dost času na kamarády a koníčky… jezdíme s mužem na výlety a dovolené, tělo nebolí, duch i intelekt stále v kondici… No a realisticky asi někde mezi tím - doufám že se skvělými vztahy se spokojeně žijícími dětmi i jejich případnými partnery, doufám, že přiměřeně finančně zajištěná, doufám, že zdravá mentálně i fyzicky. Zbytek je bonus - partner, zahrádka, pes i kočky. Ale krásu, krásu bych si v životě přála vidět navěky.

Co vám připadá krásné? Čeho se v životě bojíte? A co vám přináší klid?