488. díl, Margit: Nemožná

Máme tu Samhain. Období, kdy se brány mezi světy mrtvých a živých pootevírají a jsou prostupnější než jindy. Zapaluju svíčky, vystavuju fotky, myslím na své zemřelé blízké. Pomalu jich začíná přibývat, nijak dramaticky, ale přece jen.

"Propouštím, co už neslouží a vítám nové začátky." Takhle nějak může znít zaklínadlo při samhainském rituálu. Někdy mám pocit, že bych měla pustit celý svůj život. Akorát nevím, jak by měly vypadat ty nové začátky. Asi je to perimenopauzální hormonální propad, ale pocit, že všechno, co dělám, stojí za hovno a vůbec nestojí za to se tím tak namáhat, bývá neodbytný a fakt nepříjemný. V práci mě to štve daleko častěji než obvykle, ze vztahu už zdaleka tolik nejásám, jako matka totálně selhávám. Děti se mnou nechtějí trávit čas, vaří jedině syn, protože to, co uvařím já, jim nechutná, peče jedině dcera, protože to, co upeču já, nejedí. Dovolená, která by jen nepatrně zvýšila jejich interes by mě stála celoživotní úspory. Bývalé společné aktivity jsou trapné, nudné, dětinské a kamarádi, lásky či krátká online videa jsou daleko atraktivnější. Slovo úklid je zakázané, sousloví společný čas se k zákazu blíží mílovými kroky, vůbec slova obecně je třeba vážit na lékárnických vahách a to jak jejich množství, tak výběr. Kamarádky, co zažívají se svými teenage dětmi hezký časy, jsou podezřelý nebo nepříčetný. A nebo ty děti v raném dětství týraly a ty děti jsou teď tak znejistěný jejich láskou, že i v době hormonálně podporovaného vzdoru se musí snažit, aby vztah s matkou neohrozily.

Prázdniny s teenagery by se daly přirovnat k plánování túry ve vysokých horách. Počítat musíte s jakýmikoli podmínkami, které se během dne několikrát změní a nakonec se vám může stát, že vůbec nikam nevyrazíte, protože jste prošvihli to jediné krátké okénko vcelku slušného počasí čekáním na nebe bez mráčků. Kamarádi vyrazili na ten skoro týden volna za teplem, nebo do přírody, posílají fotky a posty z Řecka, Portugalska, Itálie, Sicílie, nebo aspoň z Krkonoš. Můj plán na volné dny s dětmi zhatilo to, že syn každý druhý den hraje v nějakém jiném koutě Čech, Moravy či Slezska. A do toho slaví šestnácté narozeniny. Což je (nejen) logisticky poměrně náročná směs. Původně jsem navrhovala nějaký několikadenní výlet za teplem, ale to bychom ho museli nechat samotného doma (což mi bylo líto), nebo by musel "skipnout" nějaké zápasy (což si jako zastupující kapitán nemůže dovolit). Pak byl ve hře prodloužený wellnes víkend na Moravě, poblíž první zápasové destinace. Ukázalo se ale, že kromě zápasů má chlapec v diáři ještě jakýsi velký koncert a slečna je domluvená s partou na hraní D'n'D a přespání u svého chlapce, takže ani tento plány nevyšel. Domluvili jsme se tedy, že si uděláme pohodičku doma v Praze. Každý den na mě stejně nakonec zbylo v jejich plánech jen pár hodin a všechno to stálo skoro jako výlet na Malorku, ale urvala jsem si z jejich životů aspoň kousek a aspoň chvíli zas měla pocit, že jsou se mnou rádi. A taky se podařilo rodinně oslavit ty synovy narozky, jídlo se mi povedlo, babičky dorazily, pes s kočkou se nesežrali a i opruzený exmanžel vypadal vcelku spokojeně.

BB přijel na prodloužený víkend. Kvůli našim pracovním povinnostem se naše potkávání smrsklo na tři, tři a půl dne dvakrát do měsíce. V těch lepších měsících. Pokud zas neodjede někam na dlouho nebo daleko. Nebo obojí. Nebo pokud nám do toho nevleze nějaká vzdělávací či pracovní akce jednoho z nás. Má to svoje výhody i nevýhody. Naše víkendy jsou plné zajímavých akcí (i když se jejich počet snažím omezovat na citelně množství), když spolu jsme, máme sex často, protože když spolu nejsme, nemáme ho vůbec. Jsme na sebe milí, protože otrávit si půlku ze tří společných dnů hádkou, nestojí za to. Jeden z nás je vždycky hostem, takže se přizpůsobí fungování domácnosti a nemusíme domlouvat kompromisní řešení. Střídají se cykly stýskání a těšení, fáze "už mi lezeš krkem" obvykle nestíhá nastat. Máme omezená očekávání - od světa i od sebe navzájem. Oslavili jsme dvouleté výročí. Vzhledem k nedostatku financí a energie, jen saunování, kebabem a sexem. Nebylo to vůbec špatný, ale ani žádná hitparáda.

Taky jsme byli v kině. Na Odyssee. Že prý "Odyseus - první muž, co se odmítl zeptat na cestu." Chachacha. Kdyby to nebylo tak děsivě pravdivý, bylo by to vtipný. Mužský jsou občas fakt děsný. Na Instáči se mi teď furt ukazují skeče jedné komičky, co dělá linku pro vrácení nefunkčních manželů. Mrazivě vtipné. Nemyslím si, že bych na svého muže dokázala čekat dvacet let jako Penelopé. Na žádného. Nejspíš ani dva roky. Možná tak dva měsíce. Možná. Jí to ale zas hodilo půl života v jakés takés nezávislosti. A to se počítá. Velká láska jistě dokáže mnohé, má-li ještě nějaké další nezanedbatelné benefity, o to líp.

Chcípnul mi chlupotrh. Chvíli jsem balancovala mezi nohama oholenýma žiletkou a přirozeným ochlupením, trochu doufala, že třeba poklesem estrogenu mi chlupy na nohou přestanou růst, až jsem si řekla, že to ještě stojí za to (nákup nových menstruačních kalhotek mám třeba pocit, že se už fakt nevyplatí), a že si koupím nějaký levný neznačkový v berlínském Mediamarktu. Nachodila jsem kvůli tomu spousty kilometrů, když jsem Mediamarkt hledala na Postupimském náměstí v obrovské Mall of Berlin, až jsem se rozhodla objednat si ho v Čechách po setu. Jelikož jsem holka spořivá, obzvlášť jde-li o věci pro mne samotnou, našla jsem nejvýhodnější chlupotrh na Lidl shopu. Protože ale stál tak málo, že více než stávkové poštovné se zdálo neúměrné, bylo potřeba se webem probrat a zvážit, zda naše domácnost nepotřebuje ještě něco. Nakonec jsem ušetřila tím, že jsem přiobjednala hodiny do koupelny a cestovní parní žehličku. Žehličku jsem chtěla už dlouho, takovou tu, co s ní jako pistolí zamíříš na oděv na ramínku, zmáčkneš spoušť a pouhým mlžným parním proudem bez jakékoli námahy vyžehlíš. Touha po ní vygradovala synovým nástupem do tanečních. Já totiž normálně nežehlím. Teď jsem ale musela ze sklepa donést svoji zánovní napařovanou a vyžehli synkovi košili. Byl to vzpruž a spálila jsem si u toho stůl. Doufám, že ten zázrak z Lidlu bude fungovat a syn si tím pádem bude košile žehlit sám. Taky jsem zakoupila hodiny do koupelny - v koupelně je totiž taková zvláštní zóna mimo čas a prostor, kde vždycky před odchodem do práce naberu děsný zpoždění, a pak musím dobíhat bus, posílat omluvné sms o pozdním příchodu, a podobně. Mívala jsem tam starý budík, co mi kdysi rozkousalo štěně mojí tehdejší spolubydlící. Říkala jsem si, že budík není vodotěsný, ale stejně je rozkousaný, tudíž ničemu nevadí, když navlhne a já ho za pár týdnů či měsíců vyhodím do smetí. Vydržel dlouho. Přežil dvoje stěhování, moje manželství a dokonce i toho psa. Pak nějak spadnul, nebo co, a od té doby, co jsem ho vyhodila, hodiny v koupelně nemáme. Teď jsem díky rozbitému chlupotrhu a nabídce Lidl shopu získala nejen zázračnou (doufám!) Žehličku, ale i parádní vodotěsné radiově řízené koupelnové hodiny se silnými přísavkami. Doufám, že vydrží nejméně tak dlouho, jako ten historický budík a moje rána se díky nim stanou lépe časově organizovanými. Možná i díky medikaci na ADHD, kterou teď poprvé v životě zkouším užívat.

Kolikrát méně bych si polila kuchyň, kdybych tu medikaci brala i o víkendu? Zvýšila by se pravděpodobnost, že doklidím věci, co jsem vytřídila z těch kuchyňských šuplíků a vynesu zbytné k popelnici? Nezamrznulo by mi v koupelně vnímání času? Vynesla bych z balkónu ten pytel s odpadky, co jsem tam v pátek strčila, protože koš už děsně smrděl? Vzpomněla bych si, že mám vyzvednout v ALZAboxu balíček? Nakupovala bych jen to, co doopravdy potřebuju? Zvládla bych napsat tenhle blog včas?