489.díl, Baru: Svlékání z kůže aneb Oslík a Kráva vyrazili na pouť

Moje sobotní ráno vypadá tak, že se probudím v 6:10. Ráda bych si přispala, ale jsem odpočinutá, usnula jsem včera v 10. Checknu noční zprávy. Forest napsal dobrou noc. Pan Tajemný, o kterém vím jen to, že je mu 32 a má solidní sixpack, dvě noční zprávy, které následně smazal, takže to byly určitě pěkné prasárničky. Josef Gočár si chce dopoledne zavolat, jak to bude s tou vycházkou v Hradci příští týden. Jednorožec nic, po návratu z Japonska odletěl do Londýna. No možná to byl stejně jenom přelud. Kdo věří na jednorožce… Ricardo je zpátky v Oslu a poslal fotky k nějakého mejdanu s přáteli, a to je dobře, už jsem o něj měla trochu strach.

Je evidentní, že pětidenní pouť jsem přežila. A že svět se furt točí stejně. Přitulím se ke své dceři, abych zjistila, že má teplotu. Přichystám coldrex a paralen … a …. dojdu se proběhnout na Ladronku, než se probudí. No proběhnout … půlku z toho jdu, ale i tak dobrý. Na nohou mé nejoblíbenější boty od popelnice. A po návratu domů dobrá zpráva … u popelnic se objevily další … a to mě těší, protože ta běžkyně, co je tam pravidelně odkládá, má stejnou velikost jako já a výborný vkus na nejlepší běžecké značky. Vítězoslavně je nesu domů do pračky. Už mám po ní tři páry. Tyhle bude třeba trochu zapošít, ale to zvládnu.

Možná se takhle o mě stará náš lokální Bůh. Možná není jen jeden Všehotvůrce, možná jsou takový regionální Bohové a ten můj sídlí na Petřinách, a protože my západní lidé potřebujeme, abychom uvěřili, důkazy v podobě zázraků, tak i On mi tu nechává různé vzkazy a dárky na lavičkách a u popelnic. Už mě to vůbec nepřekvapuje. Minulý týden knihu poezie z devatenáctého století Dobrodružství prostopášnic. Fakt jsme se s Luisou pobavily. Před tím balíčky nepoužitých vzorečků kosmetiky Vichy a dvacet kusů peelingových masek na nohy, které jsme si s dcerou ihned aplikovaly s cílem dosáhnout hedvábných chodidel. Dnes nové běžecké boty jako odměnu za to, že jsem vyrazila do akce. Dokonce byl nedávno na onom místě u popelnic i vcelku ucházející dětský kočárek a postýlka … jen doufám, že tohle posílal Petřinobůžek někomu jinému, takovýmhle dárkem by mě teď vážně nepotěšil. To fakt ne. A ano, i kočárek s růžovými doplňky rychle zmizel a doufám, že učinil šťastným někoho jiného.

V těch nejlepších zděděných botách jsem minulý týden šla svou první pouť.

Nakonec jenom s Forestem Gumpem. Jeho kámoš Tomina byl s námi přítomný jen v četných historkách z gaybarů z celého světa. Ještě nikdy jsem ho nepotkala na živo, ale už o něm vím skoro všechno. A hlavně to, že na něj není moc spoleh, ale to mi zajistilo exklusivní místo na téhle cestě.

Autem jsme vyrazili do Wroclavi a odtud letěli do Palerma.

Po cestě se zastavili v polské prodejně Bierdronka a zakoupili čokoládu a želé medvídky pro stav nouze. Forest povídá, že tahle cesta bude taková ADHD party a má pravdu. On vymyslel trasu. Já ubytování, páč odmítám táhnout spacák a ve svém věku improvizovat. Modlím se, aby mě nic moc nebolelo a neutrhla jsem si ostudu. Forest je totiž o deset let mladší a o spoustu let v posilovně trénovanější. A Santiago už šel několikrát.

Už po cestě letadlem mi ukáže něco, co jsem ještě nikdy v životě neviděla a nevím, jestli se to kdy zopakuje. Duhu. Viděla jsem totiž z okna letadla nad mraky duhu. Jen na okamžik. Strašně rychle zmizela. Přála bych si jí vyfotit – no jasně my západní lidé to takhle se zázraky máme, dyť to říkám – to jsem nestihla. Ale byla tam, tak jsem si jí vyfotila alespoň do srdíčka. Achhh.

Do Palerma jsme dorazili za tmy, šli temnými uličkami, jedli jídlo z pouličního grilu místní rodiny (moc bych nedala za to, že to byl pes … ale tvrdili něco o telecím cha cháááá) a zapíjeli to studeným pivem. Z Foresta vylezlo, že byl v Udine rok na Erasmu, takže plynule přešel do italštiny, což nám pobyt mezi domorodci výrazně usnadnilo.

Druhý den se ovšem zjistilo, že jsem holka s leprou.

Naše čtvrť leží u pláže.

Jasně, vybírala jsem ji já.

Na google maps byla vidět krásná pláž … ale po sezóně je to staveniště na břehu Chánova. Inu Palermo. To nás však nezastaví. Konečně zjistím, co jsem si zapomněla zabalit. … ehmmm …. plavky … ale v téhle pustině je to jedno … takže se postupně koupeme nazí … v dálce pobíhají toulaví psi (a těch ještě potkáme mraky a možná i nějaké sníme) … a mně je skvěle. Tak, ten rybář taky mohl počkat s přistáním, než se obléknu … ale chlapcům to evidentně nevadí, už si vykládají jako staří známí. Začnu si čistit nohy od písku, aby se znovu obula do mých popelnicových bot značky NIKE. A …. Ty vole …. V prvním okamžiku se zhrozím, že jsme se stali obětí ekologické katastrofy, ale pak mi dojde, že se to týká jenom mne. Kůže na mých nohách se sice bezbolestně ale o to strašidelněji odpojuje od těla … v širokých pásech se svlékám z kůže jako had … chvíli mi to trvá, nevěřícně na to civím (podobně jako na tu duhu v letadle) a pak mne osvítí … sakra, to je ta maska na nohy …. v návodu psali cosi o účincích v příštích týdnech, ale kdo čte návody na masce na nohy až do konce, nikdo…. Ani já … A slaná voda zřejmě celý proces urychlila. Tohle musím před Forestem utajit a nejlépe také před sebou. Kdo, bože, já jsem vážně kalamity Jane, kdo vyrazí netrénovaný na pouť s batohem po sicilském venkově a první den si sloupe kůži z nohou? Zamaskuji svoji lepru a rozhodnu se na to nemyslet.

Pouť probíhá fantasticky …jdeme … jdeme na kraj města … jdeme … jdeme okrajovými čtvrtěmi … jdeme …navštívíme svoji první katedrálu a jdeme … fotíme se s dopravní značkou vytaženou ze škarpy a jdeme … jdeme … pijeme první Aperol a přejíme se sladkostmi v cukrárně … ještě sedm kilometrů … jdeme a výborně, dojdeme za světla …. Jídlo pak sháníme v sámošce o dva kilometry dál s čelovkou (tu má Forest), já mám zase píšťalku, co funguje na toulavé psy. A další den jdeme … a vidíme krávy a ovce a kozy a poníky a oslíka … a Forest povídá, že je takový oslík a já jsem taková kráva … má pravdu, ten den jdeme asi osm kilometrů pořád do kopce po skoroprázdné silnici a když projede auto, tak Forest řekne, co je to za typ, jak dlouho se vyrábí, kdo všechno s ním jezdil … a pořád se diví tomu, co všechno je na Sicílii pojízdné a zhruba každou půlhodinu řekne, že Fiat panda je nesmrtelný. Už tomu taky věřím.

Vyprávíme si.

Rodinné historky, fuck-upy, lásky, bolesti, strachy …

Vyprávíme si.

Občas mi Forest utrhne kytku.

A občas mě sere.

Pořád mluví.

Ale jdeme.

A večer si pouštíme film o lidech na pouti. Stezka života (The Salt Path, 2024)

Dojímá mě to. A nebolí mě nic.

Forest nesnáší romantické filmy a zvládání nějakých, v podstatě jakýchkoliv, ženských emocí.

Ale kvůli mně skoukneme film Coco, když jsou dušičky.

Forest přináší do mého života zásadní pojmy: Mars – Snickers – Aperol a pizza.

Chodíme navštěvovat italské hřbitovy zavalené teď na dušičky květinami.

Na jednom z nich Forest řekne, že jestli bude mít dceru, bude se jmenovat Róza. A mně z toho běhá mráz po zádech, protože všichni máme svoje nesplněný touhy. A tak si povídáme o tom, koho bychom jednou rádi potkali tam venku. A jakej život bychom rádi vedli. A je to otevřený a vlastně smutný.

Ale další ubytování má v sobě zahrnutou výřivku, takže žádná tryzna se nekoná. Plavky samozřejmě furt nemáme … a cedulku, že je v místnosti s vířivkou nainstalována kamera, úspěšně ignorujeme. Možná to streamujeme pro celou vesnici. Jediné, co mě trápí, že po mě ve výřivce asi zůstane nějaká moje DNA …. kvůli stále leproidním nohám. Sakra. Varhánky na nohou i rukou udělaly své.

Příští den jdeme už úplným venkovem.

Čůráme u opuštěné vily s opuštěnými palmami … kam pronikneme pootevřenou brankou. Ve vinicích se cpeme vínem. V olivových hájích kroutíme obličeji z nezralých oliv. Pouštíme si hity z devadesátek.

Sdílíme svoje zažívací pochody.

A jdeme.

Když mě čtvrtý den rozbolí noha, jezdíme stopem s místními.

Naposledy se vykoupeme v Palermu.

Kráva a Oslík.

Je to dobrá pouť.

Domů letíme každý jiným letadlem.

Já se vracím přes Tiranu …

Byli jste někdy na pouti?

Co si myslíte o Fiatu Panda?

Kterým zvířátkem byste byli Vy?

Máte Regioboha?

A jak k Vám promlouvá?