490.díl, Margit: Jak se píšou dějiny

16.11.2026

Sedím u stolu s jedním Řekem, dvěma Němci, jedním Bulharem a jedním Američanem. Všichni žijí v mezinárodně pestrém Berlíně, většina z nich pracuje v mezinárodně pestrých pracovních kolektivech. Řek vyrostl v Kanadě, Bulhar strávil půl života v Německu, Američan poslední desetiletí žije v Berlíně, Němka procestovala na zaoceánských lodích půl světa. Sedíme, jíme českou bramboračku a řecké pasticcio, co má nejspíš původ v Itálii, a německý štrůdl, pijeme indický čaj, italské víno a německé pivo a povídáme o rodinných tradicích, o dětech, o knížkách, o práci a o politice. Bulharský kamarád je smutný a nazlobený z toho, že v jeho zemi se k moci dostala proruská sebranka a jeho země se stává Trojským koněm, a já se modlím za svoji zemi, která padá stejným směrem a myslím na všechny ty lidi na Letné, na svoje děti a přátele, známé i neznámé osobnosti a moc si přeju, abychom ten pád zastavili a neskončili na východě, na Balkáně, ani v řiti. Myslím na BBho rodnou Ameriku a na jejich prezidenta a jeho šílenosti, které páchá, kdekoli pusu otevře. A myslím i na poslední midterms volby v Americe a poslední volby v Maďarsku, které mi přinášejí do života trochu politického optimismu a obnovení víry v lidstvo. Sedím tu u stolu s lidma, kteří si uvědomují, že žijí v určité sociální bublině - jsme požehnaní nějakým tím majetkem (dostatečným na důstojné fungování v bohatší části Evropy), vzděláním, rozhledem, přáteli… O většinu z toho jsme se museli zasloužit, stálo nás to hromadu práce a vytrvalosti a obrovský kusanec odvahy, něco jsme dotaci do vínku jen tak, bez zásluh, něco jsme zdědili po předcích. Sedíme tu, v hlavním městě největšího (co do obyvatel) státu Evropské unie, každý původem odjinud, genetické směsky se směsí životních zkušeností, jíme, pijeme, debatujeme u jednoho stolu. Ne ve všem spolu souhlasíme, ale sedíme, pijeme, debatujeme, překládáme si národní pořekadla, vysvětlujeme volební systémy, radíme recepty… Nejhlubší souznění zažíváme při povídání o Tolkienových příbězích, které jsme všichni četli či viděli, příbězích boje se zlem, ve jménu života. Ne dobra se zlem, ale boje života se zlem. Života, který není jen skvělý, který nese i dohady a špatné vlastnosti, ale víc tvoří než boří, žije a nechává žít, vztahuje se, stará se, pečuje, cestuje, objevuje, miluje, raduje, pláče, krvácí, rodí… a bojuje proti zlu, které jen bere, svazuje, zotročuje, nenávidí a ničí. Za chvíli oslavíme výročí Sametové revoluce a já se ze všech sil snažím neztratit víru v lidskost, svobodu a respekt.

"Svět je krčma, tak usedněme u jednoho stolu!" Jak říkají Bulhaři.

Baru: Margit mi poslala předchozí text z Berlína. Já jedu dneska s dcerou na výlet do Drážďan. Sedí teď vedle mě a čte Orwela v originále. A s Forestem, který je nekonečnou filmografickou inspirací, teď máme vlnu německých filmů: Letní bouře (moje první gay romance plná svalnatých německých veslařů, překvapivě milej film a skutečná pastva pro oči :-)) a Balón. To je reálný příběh rodin Strelzyk a Wetzel, které v roce 1979 utekly ve velkém svépomocí ušitým horkovzdušném balónu přes železnou oponu do Bavorska. První pokus jim nevyšel, museli se vrátit. Ale při druhém pokusu 16. září 1979 se všichni čtyři dospělí i děti dostali do bezpečí. Ten příběh je silný v tom, že šlo o obyčejné rodiče, kteří riskovali kvůli tomu, aby jejich děti mohly vyrůstat ve svobodě. A to dojetí je o to větší, když si člověk uvědomí, že o deset let později se ta zeď stejně zhroutila. Film Balloon z roku 2018 tenhle příběh vypráví hodně věrně podle skutečnosti a ukazuje i napětí, strach i absurditu života pod dohledem Stasi. 

A po tom všem jsem byla včera na Letné. Bylo to famózní. A jak zapadlo slunce, byla kosa. A já si znovu a znovu uvědomuju, že už nechci žít v zemi, kde by demokracii a svobodu někdo omezoval či pošlapával. A že svý dítě podvědomně celý život připravuju na to, aby mohla ze země odejít, kdyby bylo nejhůř. Modlím se za to, aby to nikdy nemusela nedobrovolně udělat. Nejlepší včerejší transparet byl: Orwel nebyl návod. Jak výstižné. Myslím na rozděleného Voskovce a Wericha a jejich dopisy. Kéž nikdy nemusíme být rozděleni s přáteli a rodinou. 

A ještě jeden politicky apolitický zážitek jsem měla. Vedle mě stár pár starých lidí. Osmdesát určitě. Vydrželi celou dobu. Ona se o něj opírala, od jí držel ruku. On byl vtipný a spolu jsme křičeli hesla, ona byla stydlivější, ale při hudbě zpívala. Když jsem odcházela, neubránila jsem se dojetí, rozloučili jsme se a já jim řekla, že mi bylo ctí tam s nimi stát.

Tak ať je nám ctí spolu stát.


Demonstrujete?

Dokázali byste emigrovat?

Žít v mezinárodním společenství?

   

Share