58. díl Margit: Houževnáč

Moje dcera je houževnáč. To slovo vymyslela sama - nepoužila ho teda na sebe, ale k popisu Robinsona Crusoe. Vymýšlely jsme spolu popis románové postavy do čtenářského deníku a já navrhla, aby napsala, že byl Robinson houževnatý. "No jo, byl to takovej houževnáč," povídá ona. Smály jsme se pak asi půl hodiny tomu, kdo ještě by mohl být houževnáč - nejvíc vedl Kapitán Amerika a Benedict Cumberbatch. A nakonec si ten titul vysloužila ona sama. Vytrvale totiž pokračuje ve svém každodenním psaní blogu. Každodenním! Ne jako my s Baru... Moje dcera!! Tvor, který si donedávna s každodenní pravidelností nebyl schopen ani čistit zuby!!! Prostě houževnáč. Jsem na ni hrdá. A úplně nejvíc mě hřeje, že mi to každý den pošle k přečtení. Tolik informací o tom, jak se v tom svém životě má, kolik jsem zjistila za poslední týden, jsem se o ní nedozvěděla za posledních deset let.

Zatímco dcera píše, čte (bohužel nikoli to, co by měla, ale zaplaťpámbů ČTE, což vždycky vehementně odmítala) a dobrovolně chodí na procházky, synáček začal podléhat lockdownové letargii. Ven ho vyženu maximálně na balkón, kde se zachumlá do spacáku (pokud není zrovna vedro jako minulý víkend), houpe se v síti a sjíždí videa na YouTube, odmítá jít ven dokonce i s kamarádem stavět bunkr a na klubovou nabídku tréninků ve dvojičkách (původně to vypadalo, že opět nový - už asi čtvrtý za poslední rok - ministr zdravotnictví povolí scházení venku ve 20 lidech, ale pak tu nulu škrtnul) prohlásil, že tam chodit nebude, protože když nejsou všichni a nemůžou si zahrát, tak ho to nebaví. Chjo. Naštěstí ho milý vytáhl v týdnu na chvíli na basket, tak nevyhnil úplně. No, on bude příští týden muset na manévry - teda do školy - tak se zaktivizovat bude muset.

Já se mám z naší rodiny nejlíp. Potkávám se s živýma lidma s respirátorama i bez, s některými se i objímám (s jedním až úplně na kůži), můj denní režim se příliš nezměnil a o víkendu jsem dokonce s kamarádama opékala buřty. Bylo to moc príma. Seděli jsme vzorně v dvoumetrových rozestupech. Pravda, jen do chvíle, kdy hladina alkoholu otupila odhad vzdálenosti. Porušili jsme, obávám se, několik vládních nařízení najednou. Naštěstí nás nechytili. Což je teda co říct, páč jsme hulákali jak na lesy. Můj milý má totiž zvučný hlas i za normálních okolností, co teprve když se v noci na liduprázdném ztichlém sídlišti snaží předstírat, že je vlastně úplně střízlivý... No, dali jsme si noční pochoďák - já odmítla řídit pod vlivem, taxík nebyl k sehnání a napůl cesty k domovu mi došlo, že jsem klíče od bytu nechala v tom autě, co stojí na počátku naší cesty. Milý jen zavzdychal a prohlásil, že i přesto mě miluje a statečně šlapal pro klíče. Je to taky houževnáč.

A co vy a vaši houževnáči, jak to dáváte?