61. díl Baru: Stelou mediální hvězdy postele?

Kdyby mi někdo řekl, že v den, kdy dostanu druhou dávku vakcíny, vystoupím v televizi v hlavním vysílacím čase, považovala bych ho za fantastu. Ale je to tak, moji milí.

Jsem hrozně nervózní, nevím, zda bude horší očkování nebo přímý přenos Země v nouzi s Danielem Stachem.

Řekla jsem to svým blízkým, to se musí. Jako mámě, tetě, tchýni a Margit (... páč by se na to jinak určitě nedívaly). Dcera by teda byla radši, kdybych byla ve Všechnopárty, to by byla větší sranda. Tak to příště.

Jinak ale doufám, že na čt24 v pátek večer se dívá jen pár inťošů.

Samozřejmě Vám napíšu, jaký to bylo, ale takhle dopředu mohu říci:

Připadám si úplně blbá, a tudíž nevím, co tak pronášet k národu.

Moje duševní zdraví je stresem dost nahlodané, ale snad si toho nikdo nevšimne.

Rady do výchovy jsou dobrá věc, ale jak Vám tady s Margit pořád ukazujeme v blogu, jejich využití má své limity. Stoprocentní rady neexistují. Děti jsou živá a velmi variabilní stvoření. Jeden velký experiment.

Je spousta jiných lidí, kteří by tam řekli něco úžasného, originálního a převratného, ale asi nikdo neměl čas.

Já mám v repertoáru jen: buďte spolu, nevzdávejte to, vydržte, starejte se o sebe a buďte laskavý ke druhým, a hlavně k sobě.

A pár hlášek od Zimbarda.

Třeba, že základem, je ráno ustlat postel.

Říká Zimbardo.

S Margit na toto téma vedeme už léta diskusi.

Asi Vás nepřekvapí, že já stelu, každý den, a mám pak pocit jedné úspěšně odfajfkované aktivity hned po ránu.

Margit říká (nebo alespoň říkávala, ale možná se to mění), že stlát postel je jedna z nejzbytečnějších věcí na světě. Dyť si do ní večer zase lehneme, ne?

Když jsem si dávala dohromady, co by ode mne v televizi asi tak mohli očekávat (protože otázky dopředu nikdo neposlal), přišla mi ta postel důležitá.

Prostě začít den nějakou malou věcí, co zvládnu.

A že pro děti na on-linu je to nezbytný.

Verze základ: Obléci se. Nasnídat. Ustlat. Mám 3 záseky.

Pro pokročilé: Vyčistit zuby. Nakrmit domácí mazlíčky. Dát oběd do mikrovlnky. 6 záseků.

Pro experty: Rozcvička (já). Rozcvička a studená sprcha (motivační guru Petr Ludwig jestli nekecá). Běh (jenom Pánbůh a pár šílenců). 9 záseků (tj. na celý den hotovo a můžete si jít zase lehnout ....).

Každé ráno se dostávám k sedmičce, ale občas mě to zmáhá....

Hlavně ta mikrovlnka.

Ranní kontrolní dotaz: Kde máš oběd?

Z gauče zazní správná odpověď: V mikrovlnce.

Nedá mi to. Přimhouřím oči a zaměřím dítě na gauči sledující ranní vymývání mozků (Prase Pepina, Pošťák Pet a Doký Plyšáková).

Do školy máš nachystáno? Odpověď je bryskní: V mikrovlnce.

Neodolám: A kde je naše země? V mikrovlnce.

To mě po... .

Nebyla ale daleko od pravdy.

Chvíli po tom volala paní z televize. Všechno platí. Ale nebude to přímý přenos. Jen to předtočíme. Duševní zdraví musí ustoupit. Dnes to bude o diplomatické krizi s Ruskem.

Hmmmm. Tak budu slavná o týden později.

Ale ti Rusáci mě se..., se taky musí vecpat všude.

Čtu teď Alenu Morštajnovou Listopád. Úplně mne z těch souvislostí mrazí. Je to příběh o tom, jak jsme taky mohli dopadnout, kdyby se 17. listopad 1989 vyvinul jinak. Ještě nejsem na konci, ale už teď bych to zařadila do povinné četby. Trochu Příběh služebnice v českých kulisách. Holky! Je nám houby zle!

Časy jsou těžký ... ale uhájit vlastní svobodu a nezávislost je nejdůležitější.

Děcka to zvládnou i s hlavama v mikrovlnce!

Než jsem vyrazila, dala jsem si šlofíka na balkoně, abych měla zdravou barvu. Člověk by neřekl, že to slunce tak opaluje ... barvu budu mít intenzivní ... Jedu na vakcínu a potom točit a dám Vám vědět. Jo a má pro mě přijet domů vůz a odvézt mě na Kavčí Hory. Tedy čekám limuzínu. :-)

Tak byl to černý taxík s bodrým pánem, který vozí lidi do zpravodajství. Ptal se, co to točíme, že dneska jezdí samí doktoři. A měl zřejmě největší přehled o zpravodajských novinkách v tomto státě.

Točilo se ve stanu. Tedy nejdůležitější bylo mít dobré oblečení. Na obličeji respirátor. Výsledek: Nabalená, bez obličeje a v čase, kdy každý slušný člověk bude přiopilý a pálit čarodějnice ... takže mne zřejmě nikdo nepozná a se slávou to nebude tak slavný.

Atmosféra byla moc fajn. Daniel Stach je chytrej a vtipnej. On má ale poznámky. Nás se ptal z patra. Pěkná grilovačka. Vyprávěl, že viděl na hřišti děti, jak si hrají na Covid. A já na to: My, když jsme byli malí, hráli jsme si na mor. Vy ne? Stach si zjevně na mor nikdy nehrál... Naštěstí pan doktor Považan moc hezky vysvětlil, že děti takhle zpracovávají realitu. Prostě si to přehrávají, bojují a vypořádávají se se stresem ... jako my dospělí, když si z věcí děláme legraci ... Pouštěli úryvky předtočeného rozhovoru s nějakou britskou výzkumnicí (Lorna Dodd tuším, v tom stresu jsem samozřejmě hned její jméno zapomněla), a ta mi normálně vyfoukla několik mých skvělých nápadů. Jediné, s čím jsem zřejmě zabodovala, je zlaté pravidlo. Existuje takový program, ve kterém trénujeme paní učitelky. Pomáhá dětem, aby našly, co jim pomáhá cítit se lépe. A zlaté pravidlo zní:

Dobrá řešení mi pomáhají cítit se lépe a neubližují mně ani nikomu jinému.

Když dodržíš zlaté pravidlo, je všechno Ok. Zlaté pravidlo zvládnou i pětiletí. Tuhle metodu kdysi přivezla Margit se slovy: Hele, tohle by mělo být na začátku ústavy a všem by bylo líp.

Stelete postel? A dodržujete zlaté pravidlo?

Tak zase příště: pondělí, středa, pondělí, středa.