62. díl Margit: Mladý penisy, vytahaný zadky a růžová urna

Milý si onehdá stěžoval, že nemám na záchodě žádný čtení. Kecá, samozřejmě, mám tam pár katalogů biokosmetiky a několik čísel feministického časopisu Heroine. Uznávám, že to asi není úplně čtení lákavé pro chlapy, ale třeba by se o světě dozvěděl něco nového.

V posledním čísle je například mnoho modelů klitorisu v celé jeho velikosti a kráse a dlouhý článek o tomto zdroji ženské rozkoše (přiznávám se dobrovolně, že i já jsem byla mnohým překvapena a poučena). Hlavním tématem tohoto čísla je však stáří. Narazila jsem tam mimo jiné i na knihu Houpačky české autorky Lucie Konečné. Pojednává o kamarádství dvou sedmdesátnic, které si chtějí užívat život, svobodu, sex, blbosti a své přátelství a nechtějí být jen babičkami podle představ svých dětí. Vydávají se na kolech do Trutnova za chlapíkem z internetové seznamky. Taková holčičí Easy Rider po česku. Hned jsem tu knihu musela koupit Barče, protože takhle já si to přeju - abychom byly duchem mladý, životachtivý, prdlý a s touhou po sexu a dobrodružství až do konce života! Je to sice dárek, ale učítám jí z ní. Je super, i když to není žádná vysoká literatura. Jedním z přání hrdinek je vidět ještě naživo mladý tvrdý penis a pevný mužský zadek. Cha! Dost dobrý přání. Jak stárnu a se mnou i mí sexuální partneři, dokážu to přání pochopit a ocenit. Když jsem před nedávnem viděla Perfect Days s Ivanou Chýlkovou, taky jsem si přála zažít ještě někdy milostný románek s nějakým charismatickým zajdou (což Vojta Kotek v tom filmu - a jak dobře víte, tak i v Barčiných snech - rozhodně je). S takovým tím, co může a chce kdykoliv a vydrží to jak dlouho chceš a kolikrát chceš (ne s nějakým totálním zajdou, co koukne na nahou ženskou a je konec - zajda už je pro mě chlapík ve věku mého bývalého manžela v době, kdy jsme se brali) a je fascinovaný tvojí ženskostí, zralostí, životní moudrostí a vyzrálostí a to, že se mu ukazuješ za světla svíček a polooděná, považuje za tvoji rafinovanost, aniž by ho napadlo, že tím zakrýváš vytahaný prsa nebo povislý zadek.

Úplně živě jsem si teď vzpomněla na toho fousáče od čarodějnického ohně, co jsem vám o něm nedávno psala. To byl přesně takovej urostlej, tak akorát vyzrálej zajda! A bylo evidentní, že ten pátnactiletej rozdíl mezi náma by v tu noc vůbec nehrál žádnou roli... Jaj, to jsem se zasnila. Letos čarodejnice takhle divoký nebudou. Ale jsem ráda, že vůbec nějaký budou. Vždycky jsme posledního dubna pálili čarodejnici. Od mala, co si pamatuju, jsme stavěli vysoké vatry a na jejich vrcholek dávali nastrojenou babu. My jí pak s Barčou začali do kapes strkat věci, co chceme spálit s ní. Teď podobně pálíme a topíme Moranu. Letošní "čáry" budou nejspíš v kruhu rodiny, u našich na zahradě. Nějaký ten oheň, něco na gril, kytary a zpěv až do noci, nějaký ten alkohol, kostýmy a líčení (to teda jen děti a já, občas se nechá zlomit i babička, nikdo jinej takovej cvok není - což je ale dobrý důkaz toho, že je to daný genama a ne věkem, takže by mi to prdlý stáří mohlo klapnout) a ta babice na spálení a do jejích kapes všechno, čeho se chceme zbavit. No a co, že to letos pálíme už podruhý. Třeba jsme na něco zapomněli, třeba něco ještě nezmizelo... Možná prý bude i velký oheň na mezi za zahradou a možná se ilegálně potkáme i se sousedy. A možná, ale jenom MOŽNÁ tam se mnou pojede i můj milý a já pak třeba po letech dostanu prvomájovou pusu pod rozkvetlou třešní od chlapa, kterej není můj příbuznej. To by bylo rozhodně lepší, než sny o zajdovi.

Stárnutí a smrt je vedle sexu další velké téma, které se ke mně často vrací. Včera umřel kolegovi za oceánem táta, před týdnem umřel táta kamarádce Martince, dva týdny předtím jí umřela babička. Babičku nechala uložit do růžové urny, která ladí s babiččiným oblíbeným kostýmkem, ze kterého si její pozůstalé ušily šaty na pohřeb. A tátu uložila do dubový rakve - aby ležel ve dřevě, ve kterém dozrávalo jeho oblíbené víno. Je krásné myslet na své drahé i v jejich smrti a dopřát jim, to, co měli rádi. I když už nám neřeknou, že jsou za to rádi, myslím, že to ocení. Já až umřu, chci, aby na mě vysadili jabloň. Budu to muset dětem připomenout. Ale snad mám ještě čas. Chtěla bych toho ještě tolik stihnout! Mimo jiný i stáří s Barčou. A taky tu Bezstarostnou jízdu.

Moje máma mi nedávno řekla, že mi závidí, že věřím v to, že smrtí všechno nekončí, ona že má ze smrti hrozný strach. Čím to, že já ho nemám? Jako by moje duše věděla něco víc, než je schopen pobrat mozek. Nedokážu to vysvětlit. Nedokážu popsat, jestli je to víra v nebe, převtělování, život po životě... Mám ale odjakživa hluboko v sobě, že smrt je sice smutná, ale není to tragédie, protože tenhle život náš vezdejší není všechno. Co přesně je předtím nebo potom, to nevím, ale vím, nebo spíš cítím, že se toho nemusíme bát. Znáte ten vtip o tom, jak se baví dvě mimina v děloze a to jedno říká: "Ty vážně věříš na život mimo mámu?!?" Tak takhle nějak já to mám... I tak jsem ale ráda, že moje máma zůstává živá, zdravá, veselá a krásně praštěná. A můj táta že je pořád frajer, chodí na ryby a jezdí na online stranický sjezdy a přepije i kluky od bráchy z manšaftu. I všichni ostatní mí blízcí jsem ráda, že jsou živí, zdraví a v dobré kondici! Myslím na své kamarády, kterým rodiče odešli z tohoto světa a nevím, jak jim dodat sílu a naději. Možná letos zkusím spolu s čarodejnicí spálit všechny strachy, které nám nedovolují žít naplno. Strachy z toho, že umřem, z toho, že budeme trapný, strachy z toho, že nejsme dost dobrý, že si to nezasloužíme, že to nepotřebujeme, strachy z toho, že nás bude bolet loučení a ztráta.

Tak v pátek spalte, co je ještě třeba a radujte se ze života v téhle realitě a užívejte sexu a radosti a lásky, protože "láska mlaská" (jak říká Martinka).

Jo a asi fakt stárnu, začala jsem si totiž (aspoň občas) stlát postel. Takže Baru, chystej si kolo, naše stařecká road movie je nadohled.