63. díl Baru: O smrti tam venku

Kde beru tu odvahu psát o smrti? A máte se bát číst dál? On někdo umřel? A dneska teda žádná sranda nebude? Vlastně nevím. Četla jsem článek Daniely Kovářové: Smrt je tam venku. Ale i život. Myslím na dědu. Ne, že by umřel, proboha!!! Mému dědovi je přes devadesát. Dnes si mimochodem objednal nový vozík. Chce model jako má pan prezident. Vzory tedy stejné nemáme. Ale pravda, když Čaputová vyjde v nových šatech, taky mě to inspiruje. Děda mojí dceři říká, že pandemie je tu proto, aby měla zážitky pro svá vnoučata. Že on jí může vyprávět o válce, ale o čem by pak vyprávěla ona. A o smrti říká: Tak co, je mi přes devadesát. Já vím, že už to teď někdy musí přijít. A jestli usmažím o řízek víc nebo míň.... Mít tak jeho smíření v devadesáti. Nebo někdy ... Daniela Kovářová píše, že se všichni tak bojíme smrti tam venku, že jsme přestali žít. 

A já dodávám, že se taky tak bojíme, abychom nevdechli nějaký sajrajt, že se radši dobrovolně dusíme.

Malý děti se smrti nebojí. Dokonce je něčím fascinuje, všechny ty zdechliny, mrtví křečkové a kočičky jsou přece tak zajímaví. Hrozně rády se o smrti baví. Hrozně rády chodí na hřbitov. Je tam tak tajemno a ticho a pokoj. Jako dítě mě sladkobolně lákaly hlavně hroby malých dětí, počítala jsem, jak krátký život to byl. Dneska zkoumám fotky a fantazíruju o tom, jak ti lidé žili. A mám moc ráda romský hroby. Tolik energie i ve smrti. Barvy a staniol a vždycky veselé fotky. Moje babička z druhé strany (ne ta od bodrého dědy) umřela už dávno a přežila svého muže učitele. Chodila za ním na hřbitov, povídala si s ním. A když umírala, byla jsem s ní, a jí nejvíce záleželo na tom, aby měla na náhrobku napsáno: choť učitele. Láska až za hrob.

Pak přijde puberta, spousta dětí o smrti píše a nějak se s ní pokoušejí tančit. Na hraně rizik a experimentů nás děsí svými úvahami. Jedna moje klientka kdysi napsala báseň a rodiče ji kvůli tomu za mnou přivedli.

Psala:

Panenka s ručkou nataženou má pokřivené prsty, ne charakter.

Je těžké se neseznámit, chová se přátelsky, na tváři líbezný škleb.

Navrhne rande, svůdná a milá, směje se do ouška.

Můžeš teď milovat, cos kdy nenáviděl? Smíš vůbec?

Náruč citu. Náruč okouzlení. Poslední tanec.

Všichni se Ti smáli. A dnes si vyjdeš s tou nejkrásnější dívkou.

Se smrtí. Ať závidí.

Dodnes si tu báseň pamatuju. Její rodiče to vyděsilo. Napsala spoustu krásných básní. Dneska je to vysokoškolačka se dvěma dětmi. Zdravá, pohodová optimistka. Nikdy si nechtěla ublížit, ale chtěla se o smrti s někým bavit. O konečnosti.

Můj muž mne jedno období přiváděl k šílenství tím, že se mě každé ráno zeptal: Chceš vědět, kdo dneska umřel? A pak začal referovat z internetu. Hrozně jsem běsnila. Úplně jsem si nás představovala v důchodu.

Jednoho dne se probudím. 

A muž se mě zeptá: Chceš vědět, kdo dneska umřel? 

Kývnu. 

A on řekne: ty.

Je to asi rouhačské, ale mě okamžik smrti neděsí. Smrt mi přijde super v tom, že už se opravdu můžete oddat. Že můžete přestat usilovat. Že už je kurva úplně jedno, zda odevzdáte výkaz práce nebo, jestli se Vám povede sváteční oběd. Jasně, že tu nechci nechat své blízké. Jasně, že se bojím, kdyby umírání bolelo. Ale v tom okamžiku jste, a pak nejste, zřejmě jenom Vy.

Všimla jsem si, že se mě můj muž přestal po ránu ptát. Asi stačí, že nás zásobují média. Že čt s bílou holubicí vždycky někoho odmává na druhý břeh. A bylo jich už spousta poslední dobou...

Kdysi jsem někde četla, že je dobré žít, jako by každý den byl ten poslední. A nemyslím tím přežrat se čokoládou, vypít zásoby vína, svést vrátného, co se Vám už dlouho líbí, říct šéfovi, co si o něm myslíte, a pak se bát, že doopravdy neumřete, protože kdo by s tou obezitou, kocovinou a ostudou chtěl žít dál. Ale tak normálně. Nemít velký dluhy. Hlavně ty lidský. Vždycky se s lidmi rozloučit a neodcházet ve zlým. Protože to může přijít kdykoliv.

A on to není jenom Covid, co tam venku čeká.

Venku je slunce.

Venku jsou krásný holky, co teď s jarem začnou zkracovat sukně. (Tedy i Bára a Margit, a to jsou moc krásný holky, když si oholí nohy. Teď teda holky zadaný, ale i tak komplimenty vítány.)

Venku jsou objetí a cesty do neznáma.

Venku jsou zahrádky s pivem (i džusem, Margit, jasan).

Venku jsou rande, který už nesnesou odkladu. (A možná čeká někdo i na Vás a moc chce vidět Váš obličej a políbit Vás pod rozkvetlou třešní.)

Venku jsou pikniky a zmrzlina v sedě na rantlu chodníku.

Venku jsou stromy, po kterých můžete lézt (starší, bacha na hexenšus a ekology).

Venku je šance konečně provětrat ty několikery šaty, co mi hnijí v šatníku. A budu sexy! (... ale podpatky asi nedám, zase tak utržená ze řetězu nejsem, ale kdo ví ...)

Hezký květen. Huš ven!!!

Kdy jste byli naposledy na hřbitově?

A co chcete před smrtí zažít? A kdy na to jdete? Good luck.