66. díl Baru: Dětské sny a přání

(Baru? A ve středu? Jo, jo. Moji milí, Margit dneska nemohla. Vlastně mě samotnou překvapuje, že tahle situace přišla až teď při 66.dílu. Má se dobře, je zamilovaná, ale nestíhá. Blog píšou obě její děti, ale Margit se tento týden odmlčí. Napíše zase příští středu. A tak Vám nabízím jeden svůj záložní příběh. Léto se blíží. Cestování se blíží. Cítím to v kostech. A tak trochu cestovatelské nostalgie...)

Jedna malá holčička, možná by se mělo spíše říci holka jede s rodiči na dovolenou.

Je to velké chystání, na nic se nesmí zapomenout. Máma zavařuje konzervy.

Hovězí ve vlastní šťávě 3x, guláš 2x, kuře na paprice 2x, vepřové s něčím, nevím s čím. Všechno pečlivě zanáším do seznamu.

Výbava lékárničky, náplasti, obvazy a podivné papírové krabičky, kterým máma říká zdravotní pomůcky. To teda nevím na co, uvnitř jsou šustivé čtverečky se zoubkovaným okrajem s nápisem Primeros. Když je promnete, divně to smrdí a uvnitř je asi něco lepkavého. Nevadí, dávám je na seznam. Zdravotní pomůcky 3x. Desinfekce Septonex 1x, Kinedril 2x. Ten ale stejně nepomáhá.

Seznam psaný dětskou ručkou.

Čtyři třička, šaty, kraťasy a plavky. Šusťáková bunda. Lacláče. Na lacláče je trochu teplo. Ale tyhle lacláče, fialový s oranžovýma kytkama, jsou vzácnost od tetičky z Austrálie.

A Ten sešit.

Sešit, kam si čmárám a píšu básničky.

A knížky.

3 týdny v Bulharsku. Alenku z planety země, Další příběhy Alenky. Potopa. A Strhané hráze. Válečný román, co mi paní učitelka půjčila na prázdniny. (Mimochodem, nikdy jsem ho nevrátila.) Neříkám mámě, o čem to je. Máma nechápe, proč čtu smutný knížky. Nemá na to nervy. Říká, že má svého dost. Já se ale ponořím do příběhu a žiju. Ten dobrodružný příběh, to napětí a touha vědět, co bude dál. Napchávám se textem k prasknutí. Hltám. A zároveň mám strach, že už to brzy skončí. Poslední stránky čtu písmenko po písmenku. Zpomaluji. Opakuji odstavce. Nechci je opustit. Tohle jsou moji přátelé. Jejich život žiju. Po posledních řádcích nastává prázdnota. Loučení. Opuštění. I naděje. Pořád jsou tu se mnou. Řadí se v knihovně a práší se na ně. Na mé kamarády.

Auto se rozjede. Nezničitelný Moskvič vydává chrčivé zvuky. Kouří se z něj, ale nikoho to neznepokojuje. Protože takhle to má být. Za celý rok počítání, za účast na schůzích ROH, za pochod v řadě dává stát propustku na dovolenou. Děti z toho mají psinu. Máma se bojí, abychom něco nezapomněli, táta promýšlí nejvýhodnější trasu a propočítává benzín.

Brácha si jezdí autíčkem. Brm, brm.

Já si propašovávám síťovku s knížkami na zadní sedačku. Škoda, že nemůžu číst za jízdy. To by mi bylo blbě. I s Kinedrilem. A tak koukám z okýnka.

Brácha otravuje. Pořád něco říká. Ani nevím co, prostě něco. Něco. Pořád.

Pak si ale společně vlezeme pod zadní okénko auta. Den se sklání. Slunce zapadá a vytváří barevné odlesky. Rozhostí se ticho.

Vidíš to? Šeptám.

Vidím. Jsou to takový hvězdičky. Odpoví zaujatě.

Světýlka. Světýlka na cestě. Být na cestě. Někam mířit. Pohyb. Změna.

Brácha usíná. Zkusím si chvíli číst. Ale písmenka se mažou a je šero. To malé světýlko na stropě auta svítí jen mlhavě. Možná je to tím, že je pod ním přišroubováno 200 dolarů. Psst, nikdo to nesmí vědět. Nesmí se to. Začíná se mi zvedat žaludek. Máma měla pravdu, za jízdy se číst nemá.

Tři týdny ve stanu v přecpaným kempu. Moře a slunce. Táta se vydal prozkoumat záchodky. Místní. Turecký. Vyběhl od stanu po rozpáleným písku. V půli pláže se zastavil. Zjistil, že je bos. Chodidla ho pekelně pálila. Turecký záchod. V bulharským kempu. S českými turisty. Opravdu tak chce přijít bos? Cesta zpátky pro boty ale znamená 300 metrů bos po rozpálené pláži. Výsledek jeho dilematu jsme se nikdy nedozvěděli.

Mně stejně zajímají jen 3 kila broskví v přepravce za stanem, co tečou po bradě, a knížky.

Podvečer. Děti z vedlejšího stanu hrajou flašku. Lukáš se mi líbí. Ale on o mě ani pohledem nezavadí. Neplavu dobře. Ráda skáču do vln, ale s plaváním jsem na štíru. Líbí se mi, jak mě moře nese, ale neumím ponořit hlavu. Plavu jako paní radová. Jako máma. Ale u mámy to nevadí. Kluci skáčou šipky ze člunu a dělají delfíny. 

Viděli jsme i živýho delfína. Ale bylo to smutný. Delfíní máma přivedla své mládě na k břehu. Bylo raněné a umíralo. A ona ho dovedla k lidem na břeh. Jako by jí místní mohli pomoci. Pak se otočila a odplavala. Celá pláž ztichla.

Taky nesnáším volejbal. Hlavně na pláži. V plavkách, no hrůza. Tenhle sport je hotový prokletí. Míčový hry, u kterých se všichni tak druží. To není možný. To nemůžou dělat něco duchaplnějšího. U volejbalu vypadám jak vorvaň. Jak tuleň hrající si s míčem. Tomu by tleskali, ale mně rozhodně ne.

A tak ležím upocená ve stanu na pláži, hlavu zavařenou, dlaně ulepené, ale lapená tím válečným příběhem statečných dětí.

Čas od času se zastaví máma, ať vylezu, že takhle se neopálím. Nechápu, co na tom opalování mají. Ležíš, smažíš se, krabatíš čelo, mhouříš oči. Furt tě něco žere. Je to nepohodlný. Písek zalézá za plavky. A ti malý broučci, co vypadají jako tmavá zrníčka písku se ti rozlézají po kůži a šimrají. A tak se ošíváš. Slunce praží. Číst se nedá. Do knížek zalézá písek. Sůl kouše.

Na druhou stranu, být opálenej je hezký. Zvlášť večer, když se smráká a vyrážíme do rozsvíceného městečka na zmrzlinu. Mám bílé šaty, které mi máma koupila na místním trhu. Všichni jsou trochu červený a trochu hnědý a krásný.

Ale to samotný opalování na pláži je prostě peklo.

A tak nevycházím ze stanu. Peču se a čtu. A když to na mě přijde, takhle v podvečer, myslím na Lukáše z vedlejšího stanu a píšu básničky. Vytahuju sešit a ponořím se psaní.

Skotačivá víla, tichá jako pěna,

nevinná a němá, křídla na rukách.

Tak ji našel člověk, tuhle krásu míti,

ať tančí a svítí, pro mě pro radost.

Důvěřivá kráska, oblouzena slovy,

křídla za okovy lásky změnila...

Vytrhl ji z ráje, nabízel jí štěstí,

nechala se vésti, všechno ztratila.

Smutná probouzí se, stíny se jí klaní,

je teď jejich paní, myslí na návrat.

A ví to tak jistě ta zmatená víla,

že vílou kdy byla, teď bez křídel sní.

Šminky na zrcadle, výsměch vlastní víry,

je pastí pro víly, hrobem pro křídla.

... o třicet tři let později ta malá holka sedí kompu. Kromě Bulharska procestovala i několik dalších desítek zemí.

Na světýlka na zadním skle Moskviče nikdy nezapomněla.

Možná si na ně občas vzpomene i brácha, i když má svých starostí dost.

Btw. Pandemie trvá, ale to asi víte. No nic.

Co Vás bavilo jako děti? Není čas něco oprášit?