67. Díl Baru: Komfortní zóna v kriminále

Byla jsem zase v kriminále. Ne. Nic jsem nespáchala. Byla jsem na supervizi, už jsem Vám to psala. Je to to sdílení se skupinou lidí v práci. Sdílí se hlavně to, co nám dělá těžkou hlavu. Náročný situace. Náročný klienti, náročný rodiče. Potíže v týmu. Někdy je to drsný a jindy fantastická práce. Skupina chlápků, co za nimi jezdím do detenčního zařízení je skvělá.

Jsou to fakt namakaný a z poloviny i potetovaný obři. Musejí být větší než jejich chovanci. Jasný. Jeden z nich si na našich sezeních pravidelně sundává mikinu. Vždycky cca po dvaceti minutách. Asi vedro, nebo co. Je to vrchol setkání. Už se na to normálně těším. (Já úchylačka. Ještě, že nikdo nic netuší. :-)) S mikinou se mu totiž vždycky vyhrne i tričko. Ten chlápek to snad dělá schválně. Mít takový břicho, taky bych se furt převlíkala ... no pastva pro oči.

Ale tihle chlápci opravdu profesionálně přemýšlejí o své práci. Kdy se zachovat podle pravidel? A co dělat, když člověk ve Vás by udělal něco úplně jiného, než říká nařízení. A jaké je to být člověkem v zařízení, kam společnost zavírá ty, jichž se na svobodě bojíme a sami v noci je fakt nechceme potkat.

A v tomhle zařízení jsme se bavili o chybách. Jak jsou chyby důležitý.

Ve většině škol nám říkali, že chyba je blbě. A je za ní snížená známka. A chyba je označená červeně, abychom si jí všimli. V dobách mého mládí se na třídních schůzkách mluvilo hlavně s těmi, komu to nešlo, a hlavně o jejich chybách. Obávám se, že i dneska to není vzácné. Ač zaplaťpánbůh mám už i opačné zkušenosti.

A jak to mám s chybou já? Já jsem se v životě naučila, a mně to šlo fakt dobře, před chybami kličkovat. Hlavní motto: Když budu dokonalá, nebudu dělat chyby. Když budu doma hodná. Když se budu dobře učit. Když budu randit s dobrejma chlápkama. Když budu chodit do práce a odevzdávat včas výkaz a moc se s lidmi nehádat. Když se budu snažit vychovávat vlídně. Když nebudu křičet ani své dítě bít. Nikdy.

V terapii se tomu říká introjekty. Věci, který se jsme spolkli celý, aniž bychom je rozžvýkali. Věty, které nám říkali, když jsme byli malí. Kluci nebrečej. Holčičky se neperou. Rodičům se neodmlouvá. Paní učitelka má pravdu. Moudřejší ustoupí. Nemůžeš být najednou krásná i chytrá. A později přibylo: Kdo křičí je hysterka. Přiznat chybu je slabost. Ženská nikdy nebude umět dobře zaparkovat auto. A podobně. Znáte to.

A tady v tom pasťáku jsem si uvědomila, že bejt vzorňák někdy znamená jen, že máte strach.

Strach se odlišit.

Strach, že se nezavděčíme.

Strach, že nás lidi nebudou mít rádi.

Strach, že nebudu dobrá matka.

Strach, že nebudu dobrá dcera.

Strach, že nebudu dobrá manželka.

Strach, že nebudu spořádaný občan.

Strach, že něco posereme.

Občas něco posrat je asi dobrý. Mít kámoše nebo kolegy, kteří mi řeknou: To jsi posrala, je luxus.

Ty jsi taková razantní, to jsi nikdy nebývala. Povídala mi onehdy moje máma.

To jsem asi mluvila o našich politických špičkách.

Fůůůj.

Píše se v chytrých knihách a na Instagramu (což je momentálně megadávkovač mouder, včetně těch našich), že je důležité dělat chyby a zkoumat je. A růst na nich.

Posrala jsem nedávno jednu věc. Odpověděla jsem na mail více lidem a text jednoho z nich zůstal v historii. A nebyl to pěkný text. Bylo to jedovaté bonzování.

A já to udělala schválně.

Byl to trapas. A vyvolalo to pěknou vlnu zloby potrefené osoby. Myslím, že někdo mi teď vážně nemůže přijít na jméno. Ale víte co? Udělala bych to znovu! Mám tý korektnosti plný zuby. Těch hajzlů, co si myslí, že my slušný budeme držet hubu. Že vždycky uděláme, co je třeba a co se čeká a co je správné. Že je ještě budeme uklidňovat a smířlivě chlácholit. Hovno.

Moudřejší ustoupí je věta, kterou aktuálně úplně nejvíc nesnáším.

Tak ať jsem klidně za debila. Ale kam ještě máme ustupovat? Jak dlouho si nechat srát na hlavu? Kdo ještě s námi smí manipulovat?

A jak dlouho ještě musíme odolávat politickým lžím?

A spoustu lidí to znovu zpracuje: Říkali to v televizi. On to myslel dobře. Pojďme se nad sebou zamyslet. Třeba tomu tak dobře nerozumíme. Třeba se pleteme my. Říkal to pan prezident...

Je mi ta moje komfortní zóna prostě těsná.

Samozřejmě, že pak nespím. Trápím se, že jsem v konfliktu.

Že nejsem Budha a moudrý všeobjímající vševěd.

Nejsem. A nechci se bát.

Trapnochvilky, ordinuje svým klientům jedna sexuální koučka.

Buďme trapní. Mluvme spolu. O věcech, o kterých se nemluví.

Říkejme věci, které se neříkají.

Udělejme něco, po čem opravdu toužíme.

Udělejme něco, co je nebezpečný (neznamená to šahat na spadlý dráty a rvát si jehlu do žíly, jasný Margit :-)).

Něco, co je pro nás nebezpečný (třeba vrátit na e-shop zboží, který nám fakt nesedí, wauuu :-)).

Co nebude ani populární, ani populistický!

Už bych byla opravdu ráda, aby bylo v kriminále u mých oblíbených chlápků o pár chovanců více: třeba B, třeba Z a taky H a O třeba.

Ty se totiž bojím potkávat i ve dne, nejen v noci.

Ps: Novinky ze 17.5.2021 pro pamětníky: situace se uvolňuje, otevírají se restaurace. Tedy restaurace ... pouze zahrádky restaurací (ok, pobyt na čerstvém vzduchu). Ale pro vstup musíte mít s sebou doklady o bezinfekčnosti nebo být očkovaní nebo po nemoci. Hospodský to zkontroluje, asi všem změří teplůtku a pak si můžete objednat. Když nemáte papíry, na obsluhu nemáte nárok. Vyhodit Vás nemůže. Ale neobslouží Vás. Tedy doporučuji ke každému stolu jednoho proočkovaného seniora (jako zamlada, ten , komu je 18, objednává, kdo pije už je jedno, pamatujete? :-). Seniory to potěší, konečně se dostanou do společnosti. Ale pozor: žádná wi-fi a žádný zpěv ani tanec. To je stále zakázané. (Závěrem: Myslím si, že teplůtku by si měla změřit hlavně vláda, už jim z tý moci vážně šibe, jsou na to i výzkumy, o tom, co s lidmi dělá moc, ale to až jindy :-)). 

A jaký věty říkali Vám?

A který z těch introjektů byste rádi vyblili?