68. díl Margit: Spisovatelé kolem nás (teda mě)

Milé čtenářky, milí čtenáři, velmi se omlouvám za prodlevu z minulého týdne. To, že jsem zvládla tak dlouho pravidelně psát, překvapilo mne samotnou nejspíš ještě víc než Barču, nicméně minulý týden jsem nějak neměla sil. Nic zvláštního se nedělo, dokonce i inspirace k příspěvku by nějaká byla, ale jak říkají horolezci, nebyl morál. Plyne z toho pro mě několik poučení - za prvé - nenechávat psaní příspěvku na poslední chvíli (no, to se mi nepovedlo ani tentokrát); za druhé - mít napsaný alespoň jeden příspěvek do zásoby (to uvidíme, mám rozepsáno); za třetí - v případě nouze požádat o pomoc kamarádku (což jsem udělala a Barča mi vytrhla trn z paty - díky Baru!).

Začnu rekapitulací posledních dnů: spadly mi klíče od auta do výtahové šachty a Venušiny kuličky do záchoda; bloguje už i můj syn; byla jsem představena milého mamince; mám termín na očkování proti COVIDu; venku už se dá se beztrestně potkat i ve větším počtu a děti se plně vrátily do škol (alespoň ty základoškolské v těch bezpečnějších regionech); už si můžeme kafe nebo gin s tonikem vychutnat na zahrádce restaurace; čím dál víc lidí kolem mě píše a své psaní zveřejňuje; rozhodla jsem se s jarní únavou bojovat dovolenou, abych nezáviděla svému milému; poprvé jsem masírovala někoho úplně cizího; zase jsem natáčela nějaká moudra (tentokrát v angličtině) a byla jsem za to pochválena; investovala jsem několik tisíc do svého starého auta doufajíc, že ještě pár let bude jezdit; každou chvílí mě na katastru zapíšou jako šťastnou majitelku nemovitosti; v sérii Marvel filmů, kterou mě zásobují děti, jsme se přehoupli do druhé třetiny...

Chápu, že vás by asi nejvíc zajímaly ty klíče v šachtě, kuličky v hajzlu, nebo setkání s potenciální tchyní. Dobrá tedy. S klíčema to bylo jednoduché - vypadly mi z ruky a já jak ve zpomaleném filmu sledovala, jak sklouzávají do mezery mezi dveřmi od výtahu a nebyla schopná šlápnout na tu dlouhou machršňůru, na které je nosím, abych je dobře našla v batohu a abych je mohla dobře zachytit, kdyby mi někam padaly, jen mi tak hlavou pomaloučku běželo: "Jestli mi tam spadnou, tak jsem v řiti." A taky že jo. Naštěstí milého napadlo kontaktovat ostrahu objektu, což jsem učinila s jistými rozpaky, neboť bylo skoro deset večer a navíc sobota, a pozorný vazoun s ukrajinským přízvukem mi za čtvrt hodinky zvonil u dveří a podával mi klíčky s tím, že by to neměl dělat, ale že mi tím ušetřil za výjezd výtahové služby. Zlatý hoch! Dostal lahev Prosseca a byli jsme spokojení všichni. No a s těma kuličkama to bylo takhle - teda upozorňuju, že kdo máte slabý žaludek či outlocitnou duši, zbytek odstavce raději vynechte. Milý odjel na týden na dovolenou a já měla volné dopoledne. A jak se mi tak stýskalo, vzpomněla jsem si na Venušiny kupičky, které jsem si před pár měsíci koupila s vám známým modrým mimozemšťanem. Zatímco mimozemšťan se stal mým věrným přítelem, kuličky mě neoslovily a zůstávaly v šuplíku. V tomto volném dopoledni (děti ve škole a milý na dovolené) jsem se rozhodla dát jim ještě šanci, pěkně si s nimi zaluxovat a vyjít na procházku, možná i zatančit nebo aspoň zacvičit jógu... Luxování vyšlo, ale než jsem vyrazila ven, bylo třeba si odskočit. Přecenila jsem svaly svého pánevního dna a konala potřebu se zavedenou erotickou pomůckou. Až dvě mocná žblunknutí - jedno přirozené, druhé nezvykle silné - mě vyvedly z mé naivity. No, už jsem jednou lovila ze záchodové mísy mobil. Jednou i menstruační kalíšek. Lovení Venušiných kuliček mělo premiéru. Sice mi tato erotická pomůcka nepřinesla žádné velké vzrušení, zato mám ale skvěle nechutnou historku ke sdílení se silnějšími povahami.

S erotickými pomůckami je vůbec velká legrace. Pořídila jsem si kdysi krásný černo-zlatý satisfyer. Jedna kamarádka mi ho vychválila až k nebesům: "Tolik mnohonásobných orgasmů jsem nezažila!!!" Upozornila mě taky, že někdy může tento dámský klitoridální vibrátor nasát vzduch a kousek stydkého pysku a vydávat podivné zvuky: "Člověče, to bylo, jak když pleská plachta od stanu..." No, mě teda napoprvé taky pleskala plachta od stanu. Dostala jsem takový mnohonásobný záchvat smíchu, že jsem to od puberty nezažila - opravdu velké uspokojení. Zkoušela jsem to s tím přístrojem několikrát. Párkrát i bez plachtového zvuku a bez záchvatu smíchu, ale moc mě neuchvátil. Nejlíp fungoval na sání bradavek. Ale to bych zas musela být chobotnice, abych s takovou zvládla obsloužit všechna místa na svém těle, která se toho dožadují. Poslala jsem ho nakonec kamarádce do Berlína. Neměla tenkrát chlapa a bylo jí smutno v covidové době. Snad jí slouží.

Pojďme ale od erotiky k těm méně nápadným, jak by řekl Freud sublimačním, praktikám. Kam se podívám, kolem mě je to teď samý spisovatel. Mnohé z nich jsem dokonce k psaní inspirovala já sama - třeba jednoho svého klienta (ten sice s psaním svého blogu brzy přestal, ale potenciál rozhodně má a třeba se k tomu časem vrátí až najde tu správnou míru anonymity, aby mohl beztrestně psát pravdu o svých veřejně známých známých), nebo své děti. Nejprve začala dcera a přesto, že už není takový houževnáč jako zpočátku - ono taky o čem psát, když je člověk celé dny ke světu připojený jen online (ale ono se to změní, od pondělí šupajdí do školy pěkně nerotačně, tak jako "normálně" - rozuměj každý den, i když s rouškou či respirátorem, i když jedině s negativním testem, ale naživo). Před pár dny se do psaní blogu pustil dokonce i mladší syn! Velmi roztomilé bylo, že na jeho první příspěvky reagovala jeho sestra na svém blogu článkem o hrdosti - psala, že ji štve, že se po ní pořád opičí a dokonce v hádkách používá její vlastní argumenty, ale že je to vlastně roztomilé, protože se asi po ní opičí proto, že se jí chce podobat a to jí lichotí... a taky psala, že je na něj za to psaní blogu hrdá, podobně, jako jsem já před nedávnem psala na svém blogu, že jsem za psaní blogu hrdá na ni. Je to trochu zamotané, ale v zásadě jde o to, že se máme rádi, jsme na sebe navzájem hrdí a píšem o tom na své blogy.

Psát začala i spolužačka z vejšky - dělá psycholožku v pasťáku pro holky a píše příběhy těch holek. Nesmírně strhující emotivní čtení. Trochu myslívám na své současné i bývalé klienty, trochu na své děti, trochu přemýšlím o své vlastní práci a trochu vzpomínám na ni, éterickou vílí bytost se srdcem rockerky. Pravá osoba na pravém místě. Ty holky jí musí žrát. My jsme s kolegyní kdysi říkal, že s těmi našimi toxíky a vyvrhely umíme pracovat proto, že nám v mládí moc nechybělo k tomu, bychom skončily na stejné břehu. Že je to vlastně náhoda a štěstí, že jsme na téhle straně barikády a máme v ruce klíče. Jak teď pracuju převážně s dospělými, kteří sice chlastají a fetují, ale obvykle u toho stihli vybudovat nějakou firmu, postarat se o rodinu, stát se slavnými nebo se uplatnit v nějakém pro ně naplňujícím povolání, trochu mi ty ztracené duše na počátku samostatného života chybí. Možná i proto jejich příběhy hltám plnými doušky.

Několik dalších spolužáků z té druhé vejšky dokonce vydalo knihu tiskem! A to jsem nestudovala žádnou literaturu, ale divadlo. Evidentně měli umělci v lockdownu přetlaky a spoustu volného času. Někteří teda stavěli baráky, montovali lavičky, sázeli stromy a dělali další a další práce, aby sebe a své rodiny uživili, jiní ale zvládli i psát knihy. Krása.

Knihu dokonce začala psát i Barunka! Ne jen tenhle náš blog - o kterém je teda mimochodem taky přesvědčená, že vyjde knižně. Ale opravdickou knížku. O Jardovi, Vendulce a ještě jedné paní. Dělá kolem toho teda dost tajnosti, ale občas utrousí něco málo o prostředí, postavách či ději. Jsem napnutá jak kšandy a dyndám, aby mi to dala přečíst. Budu to mít s předstihem - zas vám to ale nebudu moct říct, abych nevyzradila pointu a to bude určitě těžký. Každopádně z toho mám obrovskou radost. Už jsem tu několikrát psala, že o Barčině spisovatelském talentu jsem přesvědčená už roky. Bára má navíc i ten sitzfleisch na to, aby to fakt dotáhla. Má plán. Nejdřív vydáme knižně tenhle blog a po jeho obrovském čtenářském úspěchu vytáhne ze šuplíku knihu o Jardovi a nakladatelství jí utrhají ruce!

Pravdou je, že už i některé moje příspěvky jsou veřejně publikovatelné, mnohé z nich dávám dokonce přečíst vlastním dětem - většinou jim ale raději jen předčítám a některé odstavce přeskakuju - tak bych se možná mohla k autorství i veřejně doznat. A nebo budu chodit na autogramiády v masce jako ToyBox.

Co dělají po večerech vaše děti? A čím se proslavují vaši kamarádi? A jakou masku bych si podle vás měla vzít na autogramiádu?

A nebojte, historka o seznamování s potenciální tchyní přijde taky.