70. díl Margit: Sloník v habaští

Je mi jasné, že netrpělivě čekáte na historku o seznámení s potenciální tchyní, jsou i tací, kteří se ptají, kdy už konečně bude. Ale prosím ještě o trpělivost - musím vám alespoň stručně shrnout dění posledních dnů v našem milém Absurdistánu. Obvykle to hlásí Barča, ale když mi vyfoukla šedesát devítku, kterou jsem přece úplně jasně měla psát já, můžu jí vyfouknout komentář k aktuálnímu dění. Předně - já a milý jsme opíchaní. Zatím pouze injekční stříkačkou s očkovací dávkou, ale pevně věřím, že zbytek těla bude brzy následovat. Dále - ukazuje se, že ostrahu budovy, kde vás očkují, skládají podle genderu očkovaných - já měla budovu plnu fešných vojáků (ani neměli samopaly, usmívali se a říkali věty jako "Vítáme vás," "Tudy, prosím," "Cítíte se dobře?" a milému zase asistovaly fešné slečny (co říkaly, neříkal)). Máme opět nového ministra zdravotnictví! A neuvěříte, kdo se jím stal - pán, co tuto funkci složil v koronavirové situaci jako první. Jsem zvědavá, jestli se kluci domluvili, že se v té náročné situaci budou po čtvrt roce pravidelně střídat, aby toho na jednoho nebylo moc, nebo jestli bude další postup nějaký méně predikovatelný. V zahraničí se unášejí letadla s odpůrci režimu, tady zatím jen šaškují politici.

Střídání ministrů skoro předčí i dosud nejvtipnější historku posledních dnů - způsob, jakým můj milý oznámil své mamince, že si našel přítelkyni. Poté, co si z něj už několik měsíců, dělám legraci, že mě před mámou tají (osobně mi to je celkem šumafuk, kdyby mě tajil před kamarády nebo kolegy, nebo se ke mně jako k cizí choval na veřejnosti, to by mě teda štvalo hodně, ale tohle byla taková fajn záminka k rýpání a dobírání). Když maminka náhodou zatelefonovala v době, kdy byl se mnou, vyzvánění buď ignoroval, nebo odsekával krátkými nerozvitými větami (a vy, kdo mého milého znáte, víte dobře, jak děsně ukecanej chlap to je!) a nenápadně se i s telefonem vždy sunul na druhý konec bytu, než kde jsem byla já. Když k mamince odjel na návštěvu a já říkala, ať pozdravuje, ptal se se zdviženým obočím, zda to myslím vážně. Dobrá, chápu, byl dlouho sám a maminka má nemocné srdce, mohlo by to s ní šlehnout... Šel na to tedy s citlivostí a něžností sobě vlastní. Poté, co kvůli maminčině neochotě podstoupit očkování proti COVID 19 spolu asi dva týdny nemluvili, zavolala mu máti a přezíravě mu oznámila, že jim umřel milovaný kocour, a že už jsou s mužem přece dáááávno očkovaní a že kdyby tak hloupě netrucoval, už by to všechno dááávno věděl a že by teda měl co nejdřív přijet a navštívit kocourův hrob (čest jeho památce). Milý byl chudák bezradný, protože se chystal na dovolenou, která zahrnuje dva víkendy a celý týden mezi tím a ten předcházející víkend měl v plánu být se mnou. Toť dilema! No, naštěstí má tolerantní a chápavou přítelkyni (šťastný to muž). Povídám mu tedy (já mrcha podšitá): "A co kdyby ses za vašima zastavil tenhle víkend? Jestli chceš, můžeme tam zajet spolu. Hodím tě autem... Když pak budeš tak dlouho pryč..." Překvapil mě, když odvětil, že o tom už taky přemýšlel. Začala jsem se trochu bát. To se stalo v pátek. V sobotu dopoledne jsme se potkali a domluvili se, že když už jsme všichni (hlavně on) ve zdraví přežili návštěvu u mých rodičů, že návštěva jeho rodičů bude taky cajk (hlavně pro něj) a že v neděli bychom skutečně mohli takovou návštěvu uskutečnit, ale aby to nebyl pro všechny zúčastněné příliš velký nápor, že se jen stavíme na kafe a budeme pokračovat na nějaký výlet. Prvotní nápad oznámit náš vztah zaparkováním před vraty a větou: "Tohle je Margit," jsme nakonec zavrhli, protože jsme nechtěli riskovat volání rychlé záchranné služby. Domluva byla, že milý mamince zavolá a nějak šetrně ji na náš příjezd připraví a já že upeču koláč, abychom nepřijeli s prázdnou. Uběhla skoro celá sobota. K večeru se s telefonem uklidil na balkón, odkud jsem zaslechla, že telefonuje s mámou: "Zdar...... Co děláte zejtra? .................... Co kdybychom se stavili na oběd? ............... No prostě ve dvou, to neřeš." No a takhle se milého máma dozvěděla, že její syn má po letech přítelkyni. Šetrně. Jak jinak.

Samotná návštěva už nebyla ničím pozoruhodná. Snad jen tím, že jsem dostala k obědu španělské ptáčky, což je jedno z mála jídel, které nemám ráda. Přesto jsem je snědla a chutnaly mi, hlavně díky konstatování paní Milé (budu tak milého mámu označovat, páč jinak je to děsně dlouhý a neobratný), že si ten závitek klidně můžu rozbalit a vnitřek nemusím jíst, že to někdo nerad - moudrá a zkušená žena, zachránila mě a hned si získala moje sympatie. Na výlet jsme nakonec nejeli. Celé odpoledne jsme proseděli v příjemném rozhovoru u kafe na zahrádce. Milý střídavě odbíhal od stolu s konvema vody pokropit záhony či se zahradními nůžkami ostříhat nějaké "habaští" (tak on nazývá chroští), odnosit těžké pytle (přesto, že jeho více než 70letý nevlastní tatík vtipkoval, že paní Milá zapomíná, že si vzala Bivoje), přepnout čerpadlo a za dalšími a dalšími drobnými pracemi. Nevím, jestli to tak dělá běžně, nebo se chtěl blýsknout, ale obávám se, že je prostě hodnej a pracovitej kluk.

Jeho maminka na něj pěla chválu - evidentně chtěla sloníka prodat (znáte doufám ten vtip o tom, jak se potkají dva kamarádi a ten první si pochvaluje, jak se má skvěle od té doby co si pořídil slona, jaká je s tím zvířetem legrace a kolik práce zastane, a ten druhý si ho od něj draho koupí a po týdnu je úplně zoufalý, protože mu slon doma všechno zničil a posral, a když si na to stěžuje tomu prvnímu kamarádovi, dozví se: "Nehezky mluvíš o sloníkovi, takhle ho neprodáš!"), což ale vůbec nemusela, protože já ho chci i bez vychvalování a z věku, kdy mi hodný chlapi přišli jako asexuální moulové, jsem už zaplať bohyním vyrostla.

Na cestu domů jsme dostali několik porcí ptáčků (ty si naštěstí vzal milý k obědu do práce), krabici číny (tu si vzal milý domů k večeři) a pekáč Míša řezů ("Já myslela, že přijedete i s dětma - on mi teda kluk nic neřekl, ale nějak jsem počítala, že si nenabalil žádnou dvacítku..." - jak říkám, moudrá a zkušená žena, ta paní Milá). O ty jsme se museli podělit, protože jinak bychom asi zemřeli na otravu cukrem a lepkem - část dostal kamarád, část moje děti (nejvíc prý chutnaly jejich tatínkovi, který naštěstí netušil, kdo je vlastně vyráběl), část jsem sežrala vlastnohubně.

Asi jsem prošla. Už se po telefonu vzájemně pozdravujeme. A když jsem byla tenhle víkend u našich, ptali se zas oni, proč že nepřijel i milý (je na té dovolené) a že ho mám moc pozdravovat. Tak je to asi fakt vážný.

Ha! Koukám, že jen jeden zážitek (i když teda ten nejzásadnější) mi v klidu vystačil na celý příspěvek! Fajn. O těch dalších si napíšu do zásoby, ať mě příště nemusí Barča tahat z brindy.

A co vy? Kdy jste se naposledy seznamovali s něčími rodiči? A jaké jídlo jste přitom museli zkonzumovat? A jak se u vás říká habaští???