71. díl Baru: Rodinný výlet aneb Tři generace v jednom voze

Tak jo. Opravdu. Netrvalo to ani týden. Ministr zdravotnictví už je pryč. A jede se od znovu. Zase je tam ten první. Kolo kolo mlýnský a Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem odemčená. Kdo do ní vejde, tomu hlava sejde, ať je to ten nebo ten, praštíme ho koštětem. Tak jedeme druhé kolo. Ty lidi mají ale žaludek.

A taky obvinili Dominika Feryho ze sexuálního obtěžování na kolejích. Ať je to, jak chce, je frajer, že hned složil mandát a vzdal se účasti ve volbách. Alespoň dokud nebude jasno. Takže skončila má poslední motivace, proč sledovat Instagram. Jeho žluté zprávy s vykřičníkem mi celou pandemii pomáhaly se orientovat. Díky za to. Jak to bylo na jeho kolejích netuším. Rozhodně neschvaluju jakékoli násilí. Natož sexuální. Ale taky doufám, že z našich podnájmů si nikdo nic nepamatuje. Kdybychom třeba s Margit byly slavný. Vím alespoň o jednom, co by nás s Margit mohl zažalovat, že jsme si od něj dopředu nevyžádali písemný souhlas. Nevím, jestli vůbec nějaký souhlas proběhl. Ale nestěžoval si. A jestli si na to pamatuje, je to spíše historka pro vnoučata (nad 15) než pro právníky. No nic. Snad se najde spravedlnost pro všechny a není to jen podlý trik, jak se zbavit někoho s vlivem.

Víkend. Návštěva na Severu.

Jednou za čas tam všichni musíme. K rodičům. Je v tom taková kombinace těšení se a tušení, že to zase bude náročné. 

Muž se naštve už v pátek, protože nechápe, proč nejedeme až v sobotu ráno a proč teď trčíme v zácpě na výjezdu z Prahy. Nebudu mu vysvětlovat, jak moc miluju, když se probudím ve voňavé posteli, kterou umí udělat jen moje máma a levandulová aviváž.  A je sobota ráno. A zpívají ptáci. A já nikam nemusím, protože už jsem tam. A proto je třeba jet už v pátek, aby bylo tohle ráno. Dcera se naštve následně, protože musela čekat v autě, než se mi podaří dozkoušet poslední várku lidí u státnic. Bohužel bylo zdržení skoro 40 minut. Poznamená, že to ten poslední musel být nějakej děsně blbej. No, není daleko od pravdy.

Na Sever dorazíme v pátek večer úplně mrtví.

V sobotu se ale probudíme a je to přesně tak, jak doufám. Společně si zacvičíme. Celá parta i s babičkou a snídáme. Děda spí. Má potíže s hybností. Někdy vstává i několik hodin. Čeká na operaci, co mu pomůže.

Kam dnes pojedeme na výlet?

Padají různé návrhy.

Tajně po cyklostezce do Německa (zahraniční výlet)? Ale dcera nemá pas, očkování ani test.

Na hrad Zámečák? Je bahno a děda to neujde.

Skanzen Zubrnice? Ne, tam budou lidi.

Takže klasika. Rodinné hřbitovy. Lidi tam jsou, ale převážně mrtví, dojde se tam i s chodítkem po rovině a Covid pas tam zatím netřeba.

To rozpoutalo debatu o tom, kde, kdo si přeje ležet.

Moje maminka se rozhodla, že se spolu se sestrou nechají napsat na nový náhrobek.

Mami, ty se necháš napsat na hrob jako živá?

Jo.

To abychom ti to nezkazili?

Jo.

A to to pak nějak jako zakryjeme a až umřeš bude slavnostní odhalení nebo co?

Ne, bude to tam napsaný.

A to si tam budeš chodit sama sobě a nosit si kytky?

A datum si taky napíšeš? Ptá se naivně můj muž.

Jste hrozný. Řekne babička uraženě.

Nasedáme do vozu. V našem vozu se nesmí jíst. Vůz a jeho čistota je pýchou mého muže. Demonstruje to tento náš rozhovor z nedávné doby, kdy jsem se ho pokoušela vyptat, co ho baví na ježdění do myčky a sterilitě vozu.

Muž odpověděl:

Mám rád čistý auto.

Zamyslel se a dodal:

Mít čistý auto je dobrý.

Koukám se tázavě a čekám na pokračování nebo pointu.

Rád jezdím čistým autem.

Tohle vysvětlení mě neuspokojilo a tak dál čekám.

Je to důležitý. Dodal vyčerpaně můj muž.

Před cestou na Sever nechat vůz vytepovat a natřít nano voskem, bratru za 5000 Kč. Ale nepindám, on má zase pochopení pro mých několik desítek párů bot. (např. formát baleríny cca 12x podle posledního sčítání)

Takže sedíme ve voze. Čekáme na babičku. Babička nikdy, nikdy, nikdy není ve voze první. Většinou ani druhá, ba ani třetí. Babička je vždycky, vždycky poslední a vždy na ní čekáme. Auto je naložené hřbitovními proprietami. Dítě se nudí a pláče, že si někde zašantročila hračku, co vypadá jako barevná silikonová formička na led, ale nesmí se to říkat. Stánkaři to dětem prodávají pod názvem Pop it. Čekáme. Přiřítí se babička.

Ještě tenhle truhlíček. Dej si ho na klín!

S tím mi vstrčí na klín, tedy dovnitř vozu!!!, truhlík s maceškami. Na poslední chvíli vkládám pod truhlík svůj dyzajnový kožený batoh. Bože, jen ať z toho nic nepadá. Můj muž se se otáčí zpředu. V očích rozvodové papíry. Je to moje vina, jsou to přeci moje rodiče!!!

A to je skvělý, zeťáku, že nás takhle vyvezeš. Švitoří moje matka.

Nevyvezl bys nás někdy v obytňáku, to já bych si moc přála. Ne na týden. Jen na pár dní. Jako tenkrát, když si řídil tu loď po kanálech v Holandsku, to byla moje nejkrásnější dovolená. (Nutno dodat, že pro mého muže to byla dovolená, o níž se dodnes nesmí mluvit, a moji rodiče, jimž jsem na začátku pobytu koupila v Amsterodamu zásoby, byly trvale zhulení na zádi lodi :-))

Muž neodpovídá. Moje matka ho i tak nadále zbožňuje.

Po návštěvě hřbitova v České Kamenici chytne můj tatínek cestovatelskou slinu. Já vás provedu. Tudy, tudy, tady jsem v mládí jezdil na kole.

To je věta, o níž všichni víme, že neznamená nic dobrého.

Uličky se zužují. To jsou krásné domy. Jééééé. To staré město. 

Uličky se dále zužují. 

No to, možná, budeš asi muset couvat.

Ve mně je malá dušička, uličky se zužují tak, že je to skoro o zrcátka.

Jééé, koza. Vykřikuji. Opravdu za nepřehledným plotem velké bílé zvíře. Dnes již několikátá koza. Ne, ne je to pes.

Jééé, máma nepozná psa. Méééé, koza kozáááá, mééé.

Prokličkujeme starou zástavbou, v závěru zřejmě již jedeme po chodníku. Ale hurá jsme na hlavní.

Tak, a tady doleva, ještě jednou doleva. A tady napravo. ... A tam je super pěkný Antik. Úplně náhodou zastavíme před Antikem, kde mého otce oslovují jménem. Bude tu zřejmě častým hostem. Dítě zuří: Jste říkali, že už jedeme domů...

Tak alespoň na chvilku.

Můj muž si zesílí hokej v rádiu.

Babička si koupí starodávné pítko pro ptáky. Já si koupím několik sto let starých společenských magazínů. Jsem nadšená.

Návrat do auta. Hokej běží. Dítě nafouknutý.

Tak zeťáku, ještě do cukrárny.

Jóóó, do cukrárny.

Dejte si něco, zvu vás.

Dám si kávové zrno, po rozkousnutí má sytě modrou barvu. Asi viagra. Všechno jíme samozřejmě venku. Dítě nic nechce a prudí. Je mu zima. Pookřeje jen, když může pokřikovat: Koza kozá, méééé. Koza kozá.

Nasedáme do vozu. Děda stále vede. Vezmi to přes Jánskou!!!! Velí.

Proč přes Jánskou?

Jsou tam bleší trhy.

Ježiš marja, bleší trhy. Cigáro, sežeňte mi cigáro, jestli mi zeťáku nezastavíš na cigáro, vezmu si rohlík a nadrobím ti v autě. Vykřikuje babička.

Pssst psst, snažím se zklidnit atmosféru a zachránit své manželství.

Koza kozá. Koza kozááá.

Bleší trh Jánská.

Stánky už jsou skoro sbalené. Dědovi to nevadí, kupuje si pečené koleno a šťastně sedí u stánku a rozhlíží se.

Zůstanu svůj .... Aáááááá aaaaáááááá ááááá, zpívá Karel.

Dcera se urazila, že si kupuju utopence, když máme k obědu přeci tu rajskou.

Práskne to babičce. Babička se urazila.

Všechny účastníky zájezdu a obří lahev utopenců nastrkáme do auta.

Babička a dcera mlčí, zřejmě stále uraženy.

...

Na cyklostezce se ztratil pes, nepřišel domů včera ani dnes.

Nebyl to pes, byla to fenka, jeho paní byla učitelka,

haf haf, zase haf, kdo ji najde bude rád ...

... mám novou písničku, deklamuje děda na nápěv písně Na hradě Okoři.

...

Zastav mi před cukrárnou! Řekne pro změnu babička. Musím vyzvednout dort!

Probíhá zastávka. Nikdo jiný již nemá povolení z auta vystoupit.

Chci zmrzlinu, volá za svou ženou okénkem děda. Točenou!!!

Točenou, do našeho vozu? Lezou mi oči z důlků.

Do kelímku, kup mi to do kelímku... doplňuje děda a usne.

Pomalu dojíždíme k domovu.

Chci rajskou, mňam rajská, raduje se dcera.

Kde mám tu zmrzlinu? Probudí se senior.

Obědváme.

Rajská. Fantastická. Hovězí pečlivě uvařené, libové a rozsýpavé.

Flák!!! Dceři spadne plát masa do talíře a ohodí všechno okolo.

Dostanu záchvat smíchu. To se vážně nedá. Homolkovi hadr.

Co máte nejraději na svých rodičích?

A v čem se podobáte svému otci? A matce?

A spletli jste si někdy psa s kozou?