79. díl Baru: Aha ... AHA!

Moji milí. Za pár dní končí školní rok. Ve škole se cítím někdy jako v Zombíílandu. Červnová učitelka, znáte to. Přežili jsme, ale jsme opravdu vyčerpaní. Učitelé i děti. Díky všem. Teď přijde odměna. Kýžené volno. Bez něj by se ta práce vůbec nedala dělat. Je potřeba reset. Ostrůvek pozitivní deviace. Relax.

Rozhodla jsem se, že opustím akademické prostředí. Mám připravenou výpověď, kterou podám na fakultě. Nevím, jestli ji pošlu dnes nebo za pár dní. Nevím, jestli skončím už v říjnu, nebo dojedu kalendářní rok.

Myslela jsem si, že v padesáti budu mít docenturu a kašmírový kabát. No jo, vím, co si myslíte ... ale ... aha ... AHA ... Já nepotřebuju ani jedno.

Celý život jsem si myslela, že učit na univerzitě je veliká prestiž.

A taky je.

Můžete jít do taláru a v Karolinu sledovat studenty, jak vstupují do profesního života.

Můžete se podílet na jejich formování.

Můžete je zkoušet u státnic.

Taky ale musíte psát odborné články. Na univerzitách máme taková zaklínadla SCOPUS, WOS, impakty ... to jsou body za publikace. Já jsem to nikdy vlastně úplně nepochopila.

Je to určitě užitečný, ale já už to prostě nechci dělat.

Mě baví beletrie.

A když něco psát, tak knížky, co lidem dají emoce. Možná potěchu. Možná rozrušení. Možná se u nich někdo bude smát. A možná plakat.

Řeknu Vám, bylo to těžký rozhodnutí.

Všichni ti skvělí studenti. (Teda víc holek než kluků, ale kluci většinou moc fešní, a ještě k tomu všichni četli Freuda a samozřejmě Zimbarda ... btw. kdybych na fakultě nepracovala, vůbec bych netušila, kdo to ten Zimbardo je.)

A mám fakt skvělé hodnocení seminářů. Moje semináře jsou tááák oblíbené. Ach jo. Bude se mi stýskat.

Bude, ale já už to prostě nechci dělat.

Zkusila jsem to. Zkoušela jsem to s drobnými přestávkami asi patnáct let.

Možná je to trochu jak Margitino manželství :-).

A pak jsem na Slunovrat potkala jednu ženu, která mi vyprávěla, že ukončila svojí terapeutickou praxi. Protože chce být víc s rodinou a pěstovat kytky za Prahou. Byla to skvělá rodinná terapeutka, lidé se za ní táhli z široka daleka. Už nechtěla žít v satelitu a mít nejlepší auto a bazén. Už nechtěla posílat svou dceru na drahou zahraniční školu. Chce pěstovat rajčata a plít česnek. A žít v úplný prdeli u lesa mezi kozama. Vyprávěla, že jí v létě umřela máma a jí to došlo.

A mně najednou taky. Bylo to jak rána do hlavy. Že nechci čekat, až mi někdo umře. Že musím někde ubrat. A že vím kde. Že pořád pracuju pro druhý a na jejich projektech. A že ze slova projekt mám osypky....

A že už to prostě nechci dělat.

Někdy si s mužem povídáme o tom, co bychom dělali, kdybychom vyhráli jackpot. Muž s kolegou se baví představou, jak posílají výpověď, notebook a kartičku do práce po kurýrovi. Že už by tam nešli osobně ani vrátit klíče. Já nespoléhám na to, že vyhraju. A kluci, vážně chcete trávit minimálně třetinu života na takovém místě?

Připomíná mi to jeden vtip o výhře v loterii.

(S těma vtipama jsem hrozná, já vím, ale začala si Margit se Sloníkem, mě to jenom chytlo.)

Ženo, co bys dělala, kdybychom vyhráli v loterii? Ptá se muž ženy.

Já?Já bych si vzala svoji polovinu a opustila bych tě.

Aha. No jo, to jo. Odpoví muž, zamyslí se a pak dodá: Tak jsem vyhrál pátou, padesát korun. Tady máš dvacet pět. A běž.

Já se na katedru určitě rozloučit přijdu. V dobrým.

I když je to bolestivý. I když je to ztráta prestiže. I když možná někoho naštvu. A někomu přidělám práci.  I když už nebudu učit na univerzitě. Tak alespoň uklidím svůj stůl. Tam bude bordelu.... Po patnácti letech. A proč zrovna teď? Teď, když jde do tisku naše další odborná knížka o Profesionálním sdílení mezi učiteli? Možná právě teď.

Zavolala jsem mámě. Trochu jsem se bála, že bude vyšilovat. A máma řekla: A to je dobře, Barunko. 44? To seš tak v půlce, jestli to dobře dopadne. Takže je potřeba se začít bavit. A mít víc času. A pak mi řekla, že jede na týden cvičit k moři s kámoškama. Že prostě musí na chvíli pryč. Je to mnohem lepší nápad, než když si nedávno chtěla psát své jméno na náhrobek, pamatujete? Jsem na ní tak pyšná.

Došlo mi, jak na věcech lpím.

Někdy až zbytečně dlouho. Pro Margit určitě nepochopitelně.

Já budu v kabelce nosit roušku ještě v roce 2025. Jakože kdyby něco. Zatímco ostatní už dávno zapomenou, že nějaká pandemie byla.

Tenhle Slunovrat je něčím magický.

Možná se něco nastartovalo i Vám.

Dali jste někdy výpověď?

Nebo po ní toužíte?

A lpíte na něčem, co Vám nedělá dobře?

A kdybyste vyhráli jackpot, co uděláte? A nešlo by něco z toho udělat už teď?

Těšte se ve středu. Bude speciální poselství.

Btw. Byli u nás řemeslníci. Margit, to by se Ti určitě líbilo, měli různé nástroje, nejen vrtačky. :-) Za práci topenáře v rozsahu 8:15-13:30 jsem zaplatila přibližně tolik, kolik mi standardně platí fakulta za půl úvazku,  výuku, vedení prací, zkoušení na státnicích, spolupráci s experty a publikační výstupy nejlépe v cizích jazycích. Myslím, že nyní chápete v komplexnosti. Měla jsem se lépe učit!