84. díl Baru: Všechnoparte, Michelangelo a já

Baruno, ke mně! Ke mně! Fuj je to! Fuj je to!

Ke mně volá panička a ty nic!

Ty mi nerozumíš nebo co?

A pak si přijdeš a klidně se směješ! Styď se. Fuj!

Jestli příště zase nepřijdeš, bude trest, s tím počítej.

Ke mně.

Hodnej pejsek.

Naše sousedka má nového psa. Štěně se jmenuje jako já, a tak vstávám každé ráno za zvuku podobných monologů. Barča je buldoček a poslušná moc nebude. Ráda bych věděla, jak rozumí tomu pokynu, ať se své paničce nesměje do obličeje.

Tak vidíte. Cesty jsme přežili a jsme doma.

CT1 opět bubnuje a holubice odmávává další a další osobnosti. Tentokrát Milan Lasica a František Nedvěd. Nechť je jim země lehká. Když umřete a jste slavný, večer vždycky pustí ten díl Všechnopárty, kde jste vystupovali. Můj otec pořad vtipně překřtil na Všechnoparte.

Pro Vás mám ale ještě jednu cestovní historku. Do teď nevím, co si o ní myslet.

Posledně jsem Vám psala o domě, kde bylo magické okno s výhledem na oceán a kde náhle vypnuli proud. Nakonec se našli hodní lidé i centrální elektrická síť a totální blackout byl zažehnán.

To místo se mne ale velmi dotklo. V ložnici jsem si připadala jako v dětství u babičky. Jako dítě jsem pobyty u babičky milovala. Byl tam oranžový lustr a já zbožňovala probuzení pod tímhle lustrem. Pomalu otevíráte oči a přejete si, aby tam byl právě tenhle lustr. Znamená to, že je volno a že jste milováni a někdo čeká, až se probudíte, aby Vám nachystal snídani s domácí meruňkovou marmeládou a bude s Vámi celé dopoledne chodit po lese a učit Vás lézt na stromy nebo Vám pouštět Hurvínka ze starých desek. A po skoro čtyřiceti letech jsem se probouzela v pokoji, který měl jiný lustr, ale podobnou atmosféru.

To ale rozhodně nebylo všechno.

Bela. Paní domácí, lehce zmatená stará učitelka portugalštiny a portugalské literatury. Mojí dceři nosila sladkosti a objímala ji. Se mnou si povídala a říkala věty typu "To já vím, vy jste skvělí lidé. To já poznám. Co do světa vysíláš, to se Ti vrátí, Barbara." Pak jsme ji několik dní neviděli a komunikaci zase rozpoutala až kauza s elektrikou. Poslední den nás pak naháněl její syn, aby si nafotil naše pasy kvůli nějaké administrativě. A ten zase říkal. "Jo, jo, ten dům. Ta místnost je moje nejoblíbenější. Je to starý dům a je tam cítit, že Ti lidé, co tam žili, byli šťastní." Milé. Cestovatelsky banální.

A pak mi to došlo. Při odjezdu na autobusové zastávce. O těchto lidech se mi kdysi zdálo.

Byl to starý sen, určitě starší než deset let. Už jsem byla vdaná a ještě jsem neměla dceru. Byl ale tak intenzivní, že jsem si ho zapsala. A taky jsem ho ve svém počítači našla.

Tohle je zápis mého snu na 15.4.2010. A dnes se zhmotnil.

O téhle dvojici lidí, matka a syn se mi zdálo před více než 10 lety, věřte nebo ne.

Jen jsem si myslela, že se jedná o španělský ostrov Tenerife, ne že je to portugalská Madeira.

Hned se mi to vybavilo.

Sen na 15.4.2010

Jsem s rodiči na dovolené, dneska se chtějí jen válet u moře, mě to nebaví. Rozhodnu se jet na výlet o dvě městečka dál. Podle názvů tuším, že jsme v Itálii nebo ve Španělsku. Někde courám. Chci se z výletu vrátit. Je slunce, léto, teplo, krásné počasí, okolo jsou pláže, není tu mnoho turistů, je mi skvěle. Jedu stopem. Zastavím auto, které řídí starší žena. Je zelené, na zadním sedadle sedí mladý muž tmavovlasý, tmavooký, lehce strniště, ležérně oblečený, klukovský vzhled, moc milý úsměv. A že mne vezmou.

Zajímal by mne jejich vztah.

Zastavují v obchodním domě. Máš to? Mám. Tak běž, říká ležérně žena. Jde, něco tam nese, nevím co, je to malý balíček, ale naplňuje mne to zvědavostí. Napadá mne, že dealují drogy, nebo něco jiného, něco roznášejí po světě ... Zatímco jsme samy s ženou ve voze, snažím se vyzvědět, zda je jeho babička? Matka? Neodpovídá. Je pro mne záhadou. Sedím vedle ní na přední sedačce. Ona se jen usmívá, je na mne moc milá. On se vrátil. (Martin se jmenuje?)

Pokračujeme dál po dálnici. Míjíme odbočky, vidím ukazatel na trajekt ... nepokračujeme do mého města. V tento moment si uvědomuji, že mluvím cizím jazykem, možná jsem špatně vysvětlila, kam chci jet ... říkám jim to. Paní se pousměje, rozuměla dobře, ale opravdu se chci vrátit do svého původního života?

Nechci jet s nimi na trajekt na ostrov, kde žijí?

Je to nějaký Španělský ostrov... (Tenerife?)

... váhám, jsem radostná, je krásně, cítím se svobodná .... Jedu s nimi, na trajektu přesedám na zadní sedačku  ... na ostrově mají středozemní dům se spoustou květin... 

Takhle doslova jsem si ten sen zapsala před více než deseti lety.

Pokračujeme s rodinou v cestě po Madeiře dál. A do domu určitě brzo dorazí další hosté. Najdete ho na booking.com. Mnozí už mu dali desítku v hodnocení. Já taky.

Nedokážu to vysvětlit. Nemám na to žádnou teorii.

Mám jen pocit paralelního vesmíru. A cítím ten Boží dotek.

Vybavuje se mi Michelangelova freska Stvoření Adama na stropě Sixtinské kaple ve Vatikánu. Prstem k prstu Boha. Bůh mě chraň.

Co se to stalo? Nevím. Co mám dělat s touto informací? Nevím.

Možná mi jen z nově nabyté cestovatelské svobody hrabe.

A co Vy, sníte?

A zdál se Vám někdy sen, co byl tak intenzivní, že jste ho museli zaznamenat?

A máte teorii?