85. díl Margit: Dovolená rulez

Barča psala, že prý dovolená je, když si dovolíme žít. Já se kdysi od svého manžela dozvěděla, že z mateřské dovolené není dovolená. Teď jsem se právě vrátila z týdenní rodinné dovolené a mám dojem, že prospím víkend. Tak já nevím.

Absolvovala jsem rodinnou dovolenou ve zcela novém složení. Já, můj milý, moje děti, Barča, její dítě a další tři rodiny s jejich dětmi. Původně teda chtěl jet na rodinnou dovolenou Sporťačky brácha. Jen tak. Jen on, jeho žena a jejich dcery. Pak se k nim přidal jeho kamarád Slaďoch se ženou a dcerou. Po velké rošádě s místem, časem a dimenzí ještě Sporťačka se Sporťákem a jejich děti. Až sem by to bylo asi OK. Prostě brácha s kámošem a rodinama a jeho ségra s rodinou... Pak jsem ale začátkem jara pojala myšlenku vzít milého na společnou rodinu s mými dětmi já. Měla jsem ovšem obavu o duševní zdraví a pohodu všech zúčastněných a varianta, že se přidáme k nějaké partě, kde bude mít kamarády nejen milý a moje děti, ale i já, mi přišla skvělá. Nakonec ještě díky zmatkům v naší konverzaci přibyla i Barča s malou. No tábor hadr. Naštěstí penzion, kde jsme ten dovolenkový týden strávili, skýtal povyražení pro malé, velké i střední. Byla tam řeka, kurty, hřiště i hospoda, v okolí byl dostatek možného kulturního, turistického i koupacího povyražení a přesto, že předpověď slibovala víceméně propršené dny, počasí bylo naprosto luxusní.

Každé ráno jsme s Barčou a Sporťačkou odehnaly slimáky ze břehu řeky, roztáhly jógamatky a přes půl hodiny poctivě cvičily. Výjimkou byla rána po nocích, které moje děti problily (proč si funkci poblióna výpravy vybrali zrovna oni dva, netuším). Cvičily jsme pozdravy slunci, všechny tři bojovníky, posilovaly jsme podpičník i nadpičník, trénovaly stabilitu, jezdily lodí, létaly letadlem i baletily... Barunka se svým pedagogickým talentem předcvičovala a my se Sporťačkou slepě opakovaly určené cviky. Krásné to bylo. Kluci zas chodívali hrát nohejbal, smíšené skupinky se oddávaly tenisu, volejbalu i přehazované, když bylo vedro, nafoukli jsme paddly a vytáhli plavky, večer jsme se zdokonalovali v hraní prší a někteří i v pití piva či destilátů, občas jsem vytáhla kytaru a pokoušeli jsme se o zpěv.

Jednou jsme si půjčili na celý den lodě a spolu s davy přiopilých nevodáků sjížděly tok Vltavy. My jsme vodáci a na vodě alkohol nepijem (nebo skoro nepijem), tak to potkávání s loděmi, z nichž se někteří nebyli schopni zvednout, kde vyřvávávala hudba z repráků, každý svíral lahev tvrdého nebo kelímek s pivem pevněji než pádlo a kde nikdo z posádky o nějaké vodácké solidaritě či bezpečnosti sjíždění řeky v životě neslyšel, bylo dost utrpení. Mně se naštěstí podařilo ukecat děti, že se budou střídat a pojedou se mnou v kanoi a ne na raftu, takže jsem si užila i adrenalin ze sjíždění jezů i chvíle osamělého plutí za zpěvu Amazonky, Batalionu či Tří křížů. Milý, jako správný mormonský muž vzal na raft Barču a zbytek našich dětí a bezpečně je provezl všemi třemi jezy i jinými nástrahamy vodního toku. Bylo to moc prima a užila si to i Slaďochova žena, která tvrdila, že má z vody fóbii, protože jako malá spadla z lodi a topila se. Přesvědčili jsme ji, že to přece nebude přenášet na jejich tříletou dcerku. Jely obě, Sporťák je nikde nevyklopil, Sporťačka držela malou Slaďošku za flígr, když se ráchala hlavou z raftu v řece a na celou řeku pořvávala svoje tříleté: "Ajíííí!" namísto Ahoooj. Užili si všichni.

Největším otazníkem pro mě bylo, jak společnou dovolenou přežije můj milý a mé pubertální děti ve společném apartmánu. Pravda, dcera se dost snažila zkoušet milého trpělivost, ale milý statečně odolal. Přispěla k tomu zajisté nejen jeho odolnost, ale i pravidelně udržovaná hladinka alkoholu a Sporťaččina podpora (ta si megahustou dceřinu pubertu prožila nedávno, tak má dobrých rad na rozdávání). Holt přežít vlastního puberťáka je těžké, ale přežít nevlastního puberťáka, ještě těžší. Nakonec si ji koupil tím, že jí k svátku natrhal kytku a při blití jí držel vlasy. Syna utáhl na nohejbal a blbnutí ve vodě, a tak můžeme společnou dovolenou prohlásit za úspěšnou. Jen já mám teď po návratu pocit, že bych si potřebovala trošičku odpočinout... Ale rozhodně to stálo za to!

Facebook mi hlásí, že má dneska narozeniny brněnský Alex. Přemýšlím, zda mu napsat. Od výletu v Brně jsme nebyli v kontaktu. Netuší, že jsme s Barčou napsaly povídku o našich zážitcích s ním. Netuší, že ta povídka odstartovala náš blog. Nemá ani šajna, že díky psaní blogu napsala Barča román, ani to, že z našich blogových příspěvků chceme připravit a prosadit do vydání knihu. Alex si žije svým vlastním životem. Nechal si narůst vousy - to vím z jeho profilové fotky. Pochybuju, že by se ještě teď Barče líbil, ta má radši oholené tvářičky s ďolíčky. Přemýšlím, jak asi žije, jak se má. Přemýšlím, co všechno se změnilo od brněnského výletu v mém životě a fantazíruju, co se asi mohlo změnit v tom jeho. Třeba si našel přítelkyni. Nebo přítele. Možná změnil práci a teď dělá třeba sexuálního kouče, nebo rozjel kurzy na vaření poctivého vývaru. Každopádně na té profilové fotce vypadá spokojeně. Což ovšem nic neznamená. To na svých profilových fotkách a nebo fotkách z dovolených, vypadáme všichni. Teda krom fotek, kde se s náma měli fotit děti - obzvlášťy syn se tváří, že ho mučíme.

Jaké fotky ukazujete světu vy? A co myslíte, mám napsat Alexovi? Měl by vědět, co pomohl odstartovat?