86. díl Margit: Dovolená pokračuje

Bilance po dvou týdnech dovolené - mám spálené oloupané břicho, vlastním nový fascinátor, nasbírali jsme 5 nových vizitek, bolí mě záda snad ještě víc než před dovolenou, nadále mám matku, přítele i obě děti, moje staré auto opět spolehlivě přežilo, nový stan je super hangár a my ho zvládli sestavit i složit, nakoupila jsem dětem hromadu oblečení, zdají se mi velmi živé sny, neumím si představit, že se vrátím do práce.

Loni jsem si plánovala třítýdenní dovolenou na Srí Lance a byly z toho dva oddělené týdny v Čechách a přilehlém okolí. Letos jsem rovnou plánovala Čechy s případnou expanzí do zahraničí, ale věděla jsem, že potřebuju aspoň dva týdny v kuse, abych si trochu vyčistila mozek od pracovních záležitostí. Povedlo se to myslím dokonale - v půlce dovči se mi zdálo, jak jsem našim klientům, léčícím se ze závislosti, přivezla Jacka Danielse s tím, že malý panák jim přece neublíží (což je asi ta nejčastější věta, kterou alkoholik slyší, když se rozhodne nepít), a pak v hrůze přemýšlela, jak to zaonačím, aby se to nedozvěděl šéf; dnes, den před návratem, si vůbec neumím představit, jak naskočím do toho kolotoče povinností, ranního vstávání a dávání moudrých rad (doufám, že je to jako jízda na kole a tělo si zítra v práci nějak vzpomene samo).

Místně nakonec dovolená byla podobná jako loni - o té části v Jižních Čechách jsem vám už psala, druhý týden, jsme strávili částečně doma v Praze, částečně v sousedním Sasku. Mohla to být Barcelona, ale covid semafor už nám zase ukazuje vyšší a vyšší čísla a všechny země pomalu přecházejí ze zelené na oranžovou až červenou, což znamená, že je tam nejen vysoké riziko nákazy, ale taky spousta opruzů po návratu - třeba povinná karanténa. Vyrazili jsme tedy kousek za Drážďany, k Lužickým jezerům vzniklým ze zatopených lomů. Je to kousek a je tam nádherně. Na jezerech se dá jezdit na paddleboardu, plavat, kolem jsou písečné pláže, všude vedou krásné široké asfaltové cyklostezky, kde se dá výborně jezdit na kolech, bruslích či koloběžkách. Pokud tedy jedno z vašich dětí není zapřisáhlý pecivál a neodmítá si na kolo sednou byť jen v prodejně či půjčovně, aby si vyzkoušela velikost...

Na druhou polovinu dovolené jsem vyrazila s dětmi a svojí maminkou. S maminkou už jsem dlouho nikde nebyla. Spíše výjimečně vyrazíme na nějaký společný výlet, obvykle ale s dětmi jezdíme k ní na zahradu a do domečku. Tam je jasné, kdo je paní domu a občasné třenice, co se jak má dělat, se celkem rychle smažou. Dovolená pod stanem byla mnohem větší výzva. V naší rodině jsem máma-táta já. Poslední roky výhradně. Šéfuju balení, nakládám, dělám svačinu, šoféruju, vybírám trasu, jsem hlavním stavitelem stanu, vymýšlím program, vařím, komanduju děti, nafukuju paddly, uklízím ve stanu, rozdávám úkoly, platím a rozhoduju, za co peníze vydáme a za co už ne, kdy a kam se přesuneme... O většině věcí se radím se svými dětmi, hlavní a rozhodující slovo mám ale já - držím kasu a volant. Když si ale takováhle osoba přizve vlastní matku, dochází k narušení rovnováhy a zmatení kompetencí. Maminka totiž vždycky nejlíp ví, jak by se věci měly dělat - a často má i pravdu, je přece starší a zkušenější a většinu z těch věcí, co děláte vy, vás tak nějak naučila... Potíž je, když je vám pětačtyřicet a nejste zvyklí poslouchat moudré rady, dělit se o povinnosti i kompetence, dokonce ani o útratu. Já jsem umělecká duše, moje máma zdravotní sestra - v překladu: já jsem bordelář a improvizuju, moje mamka nesnáší nepořádek a chaos a změny na poslední chvíli. Já pořád vymýšlím nějaké aktivity, moje mamka ráda odpočívá. Moje máma kouří, já nesnáším smrad z cigaret. Moje máma ví, jak vychovávat děti, já v tom stále tápu. Bylo to náročné v mnoha ohledech. Zase jsem ale viděla, že být matkou je fakt náročné v každém věku - třeba udržet se a neříct to, co víte líp, když to ta dcera vůbec nechce slyšet, to je výzva - ať už je dceři třináct nebo pětačtyřicet.

Přežili jsme všichni a bylo to nakonec moc fajn. Vlastně ke konci týdne už jsme byli poměrně sehraní a třecích ploch ubývalo. Přežili jsme i krizovou situaci, kdy nám hrozilo uvěznění v německých věznicích, odebrání řidičáků a zákaz vstupu do země - ve snaze podívat se na nedalekou rozhlednu v situaci, kdy dcera nejezdí na kole a máma už 15km prostě neujde, jsme vyrazili autem podle Google maps. Asi tu firmu žaluju. Google mapy mi ukázaly, že můžu jet autem podél jezera, kde vedla pouze cyklostezka - pravda, krásně široká, asfaltová cyklostezka, ale stále cyklostezka. Uznávám, že jsem tam vůbec neměla jezdit a měla se řídit dopravními značkami. Já jsem ale zvyklá navigaci poslouchat, a tak jsem jela. Což o to, jelo se mpoměrně dobře, i když dvě auta by se vyhnula asi špatně. Cyklisté na nás hleděli vyděšeně, udiveně, pobouřeně, někteří i vyloženě zlostně. A já začala chápat, že jsme v řiti. Otočit se ale nedalo, a tak jsem jela a modlila se, aby se na konci dalo vyjet na nějakou normální silnici a aby tam nikde nebyli policajti. Když už jsme byli skoro u rozhledny, zahlédla jsem na konci cyklostezky parkoviště a zajásala! Ovšem předčasně. Na výjezdu k parkovišti byl uprostřed cyklostezky obrovský sloup, aby na ni nemohlo vjet žádné auto. Kromě toho našeho, které stálo z druhé strany. Houf cyklistů a turistů na nás zíral, jako bychom byli právě přistávající UFO. Jeden milý německý důchodce s knírkem mě pak nasměroval do nějaké vsi opodál a povídal, ať rychle ujíždím pryč, než přijedou policajti a zavřou mě až zčernám. Musela jsem tedy asi půl kilometru vycouvat, než jsem se mohla otočit a pokračovat po jiné cyklostezce ještě asi čtvrt hodiny. Ze stresu jsem se málem pozvracela. Dopadlo to ale dobře. Mamka prý byla v klidu. Co je to prý proti tomu, když kdysi v Passau vjela autem do tunelu v protisměru a houkající policejní auto ji vyvádělo za hranice města, protože policistům na jejich výzvu řekla, že ona z toho tunelu rozhodně nevycouvá, protože to neumí, ale že jim klidně svěří klíčky od auta a můžou to udělat sami.

V samotném finiši dovolenkových dnů dokonce dokázala moje máma to, o co já se marně snažím už půl roku - přimět moje děti (za vlastní výrazné pomoci), uklidit si pořádně v dětském pokoji!!! Za to jí patří Řád zlaté babičky! Úplnou tečku za naší dovolenou učinil můj milý pozváním na oběd, zmrzku a kafíčko. Povídal si s mojí mámou až jsem skoro žárlila a když mi pak poslal tři písničky od Ulrychových, abych jí je přeposlala, musela jsem se ho optat, zda mojí mámu nebalí. Urazil se. Prý se jen bavili o tom, co Ulrychovi produkovali za hudbu před Javory. Ale druhý večer pak poslal romantickou píseň mně, takže dobrý.

Takže konec flákání a vzhůru do pracovního procesu. Sice nemám žádnou romantickou příhodu, jako Barča, ale dovolená to byla.

Jakou dovolenou si dovolujete vy? A jak to máte se svojí mámou?? A jaký byl váš nejhorší řidičský zážitek???