87. díl Baru: Letní post coitum

16.08.2021

Po návratu z cest přišel běžný život. Administrativní týden v práci, týden u rodičů, a teď mířím vlakem ke tchýni na Slovensko. Za oknem ubíhá krajina a já doufám, že dojedeme v pořádku, protože Regiojet nás jednou, asi tak před dvěma lety, s rodinou vyložil v Břeclavi zcela bez vysvětlení a pomoci. Něco se stalo na trati, vlak nás normálně všechny vykopl na nádraží a vrátil se do Vídně. Byl podvečer a my pak nocí kočovali domů do Prahy regionálními spoji přes celé východní Čechy. Chudáci cizinci. Ti v dlouhé frontě (dneska už jsme na fronty zvyklí, ale pomni, že tohle bylo v časech před koronou) stáli na informační okénko, aby se dozvěděli následující informaci:

Paní sedí za okénkem, zjevně už nervózní, je odpoledne, touhle dobou moc lidí neotravuje.

Teď před ní stojí dlouhá fronta tazatelů.

Důrazně a hlavně hlasitě, aby rozuměli jim povídá: Vždyť vááám to povííídááám. Nemáááám žádné informace. To je Regijóóódžééét, tóóó nejsoooooouu čéééské dráhy. 

Nou čéééchiše drááááhy. A zvýrazní to zamítavým gestem rukou, aby cizincům pomohla pochopit.

Něco se stalo na trati, povídá velmi pomalu, šeptem a procítěně, aby pochopili, že situace je vážná. 

Kdy to pojede?

Nééévím. Dóóónt kkknou. Kurva Heleno, kolik jich tam ještě je? Nechceš jim to říct ty?

Ino, to po mě nemůžeš chtít, víš, že na jazyky nejsem dobrá!

Dóóónt kkknou. Opakuje paní za okénkem.

Jízdní řád, ukazuje Ina z posledních sil za roh do čekárny směrem k otáčivému bubnu s vylepenými jízdními řády, a usmívá se, jak na to vyzrála a pomohla zahraničním tazatelům.

Pak vyčerpaně zavře okénko a vyvěsí cedulku "Přijdu hned".

Tak takhle nějak to bylo. Zachránili jsme tenkrát malou skupinku cizinců, když jsme je vzali s sebou na dobrodružnou cestu českými regionálními vlaky s četnými přesedáními, a v 23:30 byli v Praze. Co se stalo s tím zbytkem nevím. Někdy na ně myslím, když projíždím Břeclaví, jestli tam ještě nebivakují.

Mám tedy ještě pár dní volna, než mě pracovní proces úplně pohltí, ale pomalu mě jímá "post coitum" z léta. Už teď se mi stýská. Byl to zvláštní čas. Nejen cestováním a dovolováním si (při dovolené). Od 1.8. 2021 byl dokonce povolen tanec v klubech, jsme tedy již plně svobodní lidé. Už teda nevím, zda v respirátoru nebo bez, ale stejně nikdo nic nedodržuje, tak je to asi jedno. Jsem očkovaní a děti testujeme co týden, aby mohly vstoupit na koupálko. Na svobodu existuje appka, jmenuje se Tečka, naučila jsem jí obsluhovat všechny seniory v rodině. Nacvičovali jsme, jak přijíždějí na Karlštejn a chtějí si koupit lístek v pokladně, a co je třeba doložit a jak. Byla to dost prdel. Tak tolik k naší svobodě.

Hodně jsem psala. Dopsala jsem novelu i "tom úřednickém oddělení" a k tomu dvě povídky. Jednou jsem odměnila několik žen, kterým jsem chtěla dopřát emocionální a erotickou koupel, a ta druhá je tak syrová a smutná, že jsem zatím neměla odvahu jí poslat ani Margit, abych jí nezkazila náladu. Ve všech těch příbězích jsou důležitou okolností sny. I mě samotnou nedávno starý sen zasáhl opravdu mocně (kdo čtete pravidelně, víte). Pořád vnitřně hledám, jaké poselství mi moje nevědomí posílá. Od té doby se mi zdály hned čtyři další sny, které jsem si zapsala a pokouším se o dialog se svým nevědomím. Už se rýsuje další povídka. (Mimochodem dva z těch snů jsou o cestě vozem. Pochopíte níže.) A protože si nemyslím, že by to bylo jen potlačené libido a sexuální fantazie, neobrátila jsem se na Freuda, ale na Junga. Carl Gustav. Za studií jsme samozřejmě všichni museli zvládnout základ jeho díla, ale teď s novou zkušeností jsem se hltavě ponořila do četby knihy Člověk a jeho symboly. Je to kniha z roku 1964, česky vyšla v roce 2017, a já vlastně jen zírám, kolik promlouvá k dnešku.

Už jen kniha samotná vznikla opravdu zvláštním způsobem. Snad to převyprávím správně. John Freeman udělal v roce 1959 pro BBC rozhovor s doktorem Jungem. Úspěšný pořad viděl jeden nakladatel (jméno Vám nic neřekne) a ukecal Freemana, aby se Junga zeptal, zda by nevytvořil knihu o svých poznatcích a přístupu, které by porozuměli i lajci. Běžní lidé jako Vy a já, nejen vědci a lékaři. Jung však nic popularizovat nechtěl, byl to velmi starý pán (kolem osmdesáti, tuším), neměl moc sil a nabídku omítl. Znělo to definitivně. Ale nakladatel se nedal, poslal Freemana za Jungem ještě jednou. Ten nechtěl a cítil se trapně, že pana Junga obtěžuje. Ale stal se zázrak. (A Jung by řekl synchronicita.) Doktoru Jungovi se totiž zdál sen. Sám za svůj profesionální život údajně analyzoval cca 80000 snů. A tenhle jeho vlastní sen mu ukázal sama sebe, tedy Junga stojícího na veřejném prostranství, jak mluví k obyčejným lidem, ti mu naslouchají a rozumějí mu. Ten sen ho přesvědčil. Tak vznikla kniha Člověk a jeho symboly. Svůj oddíl dokončil Jung v červnu roku 1961 a deset dní na to zemřel. Ta kniha mě úplně dostala. Jung mluví o sbližování s nevědomím, o tom, co nám naše nevědomí říká, a že v tom nejsme sami. Jak úlevné. Jede v tom celé lidstvo. Jenže jít tomu naproti a zahájit proces individuace, kdy se vydáte svému Bytostnému Já naproti může sakra bolet.

Mnozí měli pocit, že blázní, mnozí tomu říkali náboženské vytržení, Boží dotek a někteří, a to mi sedí nejvíce, tomu říkají nudně a civilně, cesta k sobě. Podle Junga, který to samozřejmě píše velmi kultivovaně, je společnost rozštěpená. A to psal roce 1961. Co by asi řekl dnes? Dnes jsme všichni trochu ztracení, mediální masáž, různé manipulace, co nám vysávají peněženky, nadávání na politiku nás vyčerpává a ze zpráv se nám dělá špatně. A dědeček Jung píše, že "změna nemůže začít nikde jinde než u jednotlivce. Může jím být kdokoli z nás. Nikdo si nemůže dovolit okounět a čekat, až někdo udělá to, co má udělat sám. Protože ale nikdo zřejmě neví, co dělat, stálo by možná za to, kdyby se každý sám sebe ptal, jestli náhodou jeho nebo její nevědomí neví o něčem, co nám pomůže." (s.97) To mě opravdu oslovilo, a tak se ptám svých snů, kudy dál. Posílá zakuklené vzkazy. Nejsem z toho úplně moudrá, ale jsem na pozoru. Tak uvidíme, co bude dál.

Kniha je to fantastická. Potrhávala jsem jak vzteklá. Třeba všechny ty archetypální moudra. Ale protože dnes už bylo filozofie mraky, nabídnu Vám něco, co mne skutečně pobavilo.

Jungova spoluautorka Marie-Louise von Franz píše o tom, jak se muži vztahují ke své vnitřní ženě. První mě napadla metafora, jak muži ve válce pečují o svou zbraň, to je vždycky žena, ne? Marie Luise mě ale trumfla, když popsala vztah mužů k lodi. Ženská jména, vpředu mořská pana. A víte, proč kapitán v případě potopení neopouští svoji loď? Je to přece jeho žena. A proto každá jiná žena na palubě nosí smůlu. Autorka završila posledním příměrem, který ťal do živého. Auto. I auto má mnohdy ženské jméno (naše je Laurinka, podle Laurin a Klement), majitel ho leští, obletuje a pečuje o něj, jako o náročnou milenku. (s.179)

Ha, právě jsem pochopila, proč se v našem autě nesmí jíst, zažívá pravidelné voskování, můj drahý muž s ní rád tráví čas v myčce a je bez sebe i jen při představě, že ho někde někdo škrábne. (A hned to také dává nový význam scéně, kterou vyvolalo Margitino nešetrné nandavání padleboardu do našeho vozu.)

Takže mám doma sokyni a jestli se naštvu, dám si v autě utopence, syrečky a tekoucí zmrzlinu a vypnu jí parkovací senzory. Tý čůze!


Co Vám říkají Vaše sny?

Podtrháváte si v knihách?

A jak se vztahujete ke svému vozu?


Post coitum omne animal triste.