93. díl Baru: Ten den a můj první implantát

Ten den. Ne nebude řeč o jedenáctém září. Ve velkých dějinách si tohle dvacetileté výročí minulý týden připomínal kde kdo. Všichni vzpomínali, co ten den dělali. Já nevím, co jsem ten den v roce 2001 dělala. Pamatuju si, co jsem dělala, když zemřela princezna Diana, a ve které televizi jsem viděla, když to hlásili. Ale jedenáctého září 2001 prostě ne. Nevím. Nepamatuju se. Pamatuju si jen začátek prudy na letištích. Ten den, o kterém budu psát, nebylo jedenáctého, nýbrž desátého září. A začalo to úplně nenápadně.

Ráno se probudíte. Dobrý začátek. Nezaspíte a zvládnete všechno, co se od Vás toho rána očekává. Jste umytá, vyčištěné zuby, máte ustláno, cosi v žaludku, za sebou ranní rozcvičku, máte nachystaný batoh, tušíte plán dnešní den.

Den bude pestrý:

Dopoledne strávím coby psycholožka ve škole s dětmi. Po poledni zkouším u obhajob diplomových prací. V podvečer zubař. Během dne pak zvláštní mise: sehnat někoho, kdo by se s naším dítětem chystal na přijímačky na gympl po celý rok. Byl schopný, inteligentní a zaplatitelný. Takový běžný den.

Doprovodím dceru ke škole. Dobrý timing. I když už od půlky cesty kvílí, jestli nejdeme pozdě. Nejdeme. Jdeme naopak velmi brzy, abych stihla zahájit svou psychologickou misi pře osmou.

Mami. Já nemám roušku. Prohlásí před školou.

Bože, po roce a půl denního tréninku. A ona nemá roušku. Vyštrachám v batohu nějaký starý kousek. Už dávno nikdo nenosíme sterilní roušky. Jen obnošené kusy něčeho, s čeho lezou drátky a vyhodíme to až se utrhne šňůrka. Divím se, že jsem z toho ještě nechytli nějaký lišej. Podělím se. Políbím. Vyběhnu.

Dobíhám do nové kanceláře ve škole. Trochu nervózně vyťukám kód alarmu.

Nic.

Vyťukám znovu.

Nic.

Hledám telefon, protože tam mám v mailu popis kroků, která ta mašinka očekává. Postup byl správný. Ale stále to bliká. Nový kancl. Nový alarm.

Zkusím to potřetí. Něco se stalo.

Ano. Přestalo to blikat a svítí něco oranžového. Nemělo by to být zelené, když lezu dovnitř? Vstoupím do chodby. Pořád je to tu trochu holobyt. Musím si sem pořídit nějaké obrázky. Nejlépe něco meditačního.

Uíííííííííí. ÍÍÍ, úúúúúú, ííííí.

Do prdele. Do prdele. Do prdele. Alarm šílí. Ježišmarja. Tak teď je nějaký předepsaný postup. Předepsaný. Ale kde je kurva předepsaný. Někde v telefonu mám kontakt na policajty, ke kterým je alarm připojen. Nemůžu to najít.

Uíííííííííí. ÍÍÍ, úúúúúú. Íííííí.

Jako co to tak můžu mít uložené? Alarm něco? Policie něco? Centrální pult něco? Volám kolegyni. Skrze pískání a kvičení mne téměř není slyšet, ale ona pochopí rychle. Nadiktuje mi číslo. Vysypu batoh, jak hledám tužku a něco na psaní. Kurva. Kurva. Zavolám na policajty. Ano, víme. A číslo Vašeho objektu? Číslo? Boty mám 38. Oblečení 40. Možná bych dala dohromady svý telefonní číslo. Možná i rodný číslo. I když teď teda nevím. Vím číslo účtu. Vím pin svý karty. Vím rodný číslo dcery. Vím spoustu čísel. Ale nevim číslo objektu školy. Koktám.

Kvílení utichne. To už je po několikáté, nejste první. Směje se chlápek na druhé straně telefonu. Má to nějakou poruchu. Radši to nezapínejte. Někoho tam pošleme.

Děkuju. Šeptám. Děkuju. A cítím se jako po lobotomii. Teda tak si to po lobotomii představuju.

Dopoledne už mě nepřekvapí nic.

Skupina pěti dětí, co přišli v osm deset do školy, přímo do náruče naší laskavé ředitelky. Dneska jsou děti komunikativní a otevřené. Jdou pozdě, protože kouřili a nějak se to protáhlo. Přesně takto to formulují. Říďa jen doufá, že to byl jen tabák a né tráva. Po distanční výuce se nám vrátila spousta dětí regulérně závislých a pravidelných kuřáků. Pošle je do třídy a jde volat jejím rodičům. Co může jiného? Nic. Ale nevykašle se na to a za to si jí nesmírně vážím.

Děti, co za mnou přicházejí jako za školní psycholožkou během dopoledne, jsou skvělé. Potíže s koncentrací. Nejistota, kým sem, kdo mne přitahuje a ke kterému pohlaví se hlásit. Úmrtí v rodině. Je neuvěřitelné, jak sebezáchovné jsou. Jdou prostě dál.

Komunikuji s učiteli mezi dveřmi. Jé, že tě vidím, to jsem ti chtěla říct ... věta, kterou dopoledne uslyším nejméně šestkrát.

Školní jídelna. Je mi jedno, co to je. Je to teplé a nemusela jsem to vařit.

Tak, to bychom měli.

Vyrážím na svou další misi. K obhajobám na fakultu. Dopředu jsem načetla všech osm diplomek na toto odpoledne. Nečekám žádný průser, všechno by mělo jít hladce. A to je třeba, neboť v 17:30 mě čeká zubařka. Jde to hladce. Jsem pyšná, jak inteligentní lidi vzděláváme.

O pauzičce si odskočím na záchod.

Rychlovka. Nemohla to být více než minuta nebo dvě.

Vracím se.

V místnosti nikdo není. Na chodbě taky nikdo není. Tak to je vážně podezřelé.

Něco se děje. Stoupá mi adrenalin, protože tohle není normální. Buď už jsem se zbláznila nebo se něco stalo za tu minutu, kdy jsem v klidu čůrala.

Rychlé kroky na schodech. Policejní tlampač a udýchaná paní z recepce. Vezměte si věci! Evakuují nás! Jste poslední! Sbírám si věci, házím notebook do batohu. Ještě že nic nezůstalo v kanceláři o patro víš. Sbíhám tři patra. Vyvádí nás před budovu. Někdo volal, že je na univerzitě bomba. Někdo evidentně nechtěl ke státnicím.

Koukám se na prázdnou budovu a úplně lehko mi není. Přeci jen, před dvaceti lety v New Yorku si lidi taky museli myslet, že je to třeba nějaké cvičení.

Kolegové, vážení docenti i studenti nachystají k obhajobě už stojí před budovou.

Čekáme. 

Do prdele. Jak stihnu toho zubaře?! Běží mi hlavou.

Rozhlédnu se po okolí a pojmu nápad. Jsme přeci v srdci Prahy. Naproti otevřeli novou nóbl hospodu. Navrhnu pokračovat na zahrádce onoho podniku. Nejzkušenější profesor senior se statečně vydá zjistit, kolik tam stojí kafe a jestli si to jako akademici můžeme dovolit. Můžeme. Můžeme si dát i Mattonku. A tak studenti obhajují své práce na Starém městě na zahrádce restaurace. A my jim gratulujeme. Kdo takhle získal diplom na chodníku poblíž policejní uzávěry! To je historka pro vnoučata. Starý pan docent pokuřuje a všichni jsme šťastní, že nemusíme mít roušky. Naproti sledujeme policisty se psy. Nic nenašli. Po třech hodinách se vracíme dovnitř. Úúúfff.

Stíhám jen tak tak, ale k zubařce dorazím na čas. Teď už je to v suchu. Už se nemůže nic stát. Uvolním se v křesle, nechám si dát koňskou dávku injekcí, připravena na čištění kanálků. Rengen. Sundavání staré korunky šperhákem. Všechno vydržím, jen když po mně nikdo nic nechce. Vlastně je to takové wellness. Zubařka je mladá, ale precizní a zkušená Ruska. Chodím k ní už léta. Jmenuje se Bezsmrtná. To mě uklidňuje.

Teď ale kroutí hlavou a něco si rusky šveholí se sestrou.

A pak to řekne. Vezme si do ruky zrcátko, ukáže mi vlastní ústní dutinu a plynule s ruským přízvukem pronese: Podífejte, ten zub fůbec nedrrrži. Je tam úbytek košti. A kývá mým vlastním zubem. Nedrrši. Koukněte. Nedrrši.

Vyjeveně se koukám na vlastní kývající se zub v zrcátku.

To nemá cééénu. To je sbytečná investíííce.

A co teda? Ptám se zmateně.

Je třééééba vythnuť a dat nóóvy.

Nóóvy. Nový? Bože kolik může stát nový zub. Běží mi hlavou.

Lékařka mi popíše proces trvající jeden rok, kdy na konci budu mít našroubovaný krásný zub. Sestřička přinese plastový model úst a s radostí mi ukazuje, jak to bude vypadat.

Jsem stále položená v zubařském křesle s paralyzovanou pusou. V leže prohlížím 3D model chrupu s trčícími šrouby. Můj první implantát. Žena, které nemluví a má implantáty je možná sen mnohého muže. Ale asi se to netýká implantátů zubních a nemluvnosti způsobené ochromením injekcí proti bolesti.

Mám ztuhlý obličej a nemohu mluvit. Zkusím se ale přesto ještě ujistit, zda mne to nezrujnuje.

A kholik? Kholik asi to celé štojíí? Pokouším se rozhýbat čelist a neslintat.

Připadám si strašně, ale než mi zub vytrhne, chci mít tušení, co nastane. Doktorka vyčísluje jednotlivé položky v průběhu roku. Dopočítám to zhruba na pětatřicet. Tak za to jsem mohla mít možná i ty nový kozy. No nic, budu mít zub. Jeden.

Souhlasím s trháním. Zubařka do mě narve další dvě injekce.

Akce je rychlá. Stálo mě to jen 800 Kč. Další návštěva za tři měsíce. Vypadám jak po mrtvici a jsem šťastná, že si mohu nandat roušku a maskovat se na svůj přesun domů.

Doma se snažím popsat, co se stalo. Pohyblivost čelisti stále snížená. Přichází to k sobě. Kurva, to byl den.

Dcera se zděsila, že budu mít vyndavací zuby jako babička Růženka. Dost se jí ulevilo, že už to dnes chodí jinak.

Je to sedmička, není to vidět, ale Margit řekla, že mě vezme na dámskou jízdu v říjnu i bezzubou. To je kámoška, co! I když jasně, s bezzubou kamarádkou bude za hvězdu.

Omlouvám še, ale tho doučování jsem hatím nešehnala.

Jaký máte vztah k zubaři?

A k implantátům?

A jak vypadá Váš den blbec?