94. díl Margit: První doba porodní

15.09.2021

Tuhle mi jedna kamarádka při masáži vyprávěla o svém prvním porodu: "No já tenkrát dělala sestřičku na dětskym, už jsem měla nějak termín porodu a kámoška gynekoložka, povídá, že slouží, tak že mám přijet a že to nějak uděláme... povidá mi "tak si tady lehni", píchla mi epidurál a prostaglandin a už to jelo a za chvíli byla malá na světě, ani to nebolelo..." A od jiné jsem zas slyšela: "Já si pro první porod vybrala porodnici ve Vrchlabí, vyhlášenou jemnýma respektujícíma porodama... rodila jsem skoro dva dny a malá se narodila úplně fialová a oni nějak špatně zapojili inkubátor, normálka jim z něj vypadla hadička, a tak, když malá furt pořádně nedýchala, tak hned zavolali sanitku a místo toho, abych jí po porodu měla na svým těle, mi jí odvezli na novorozenecký do Hradce a mě nechali ve Vrchlabí"...

Pro mě byl první porod obrovskou lekcí pokory. Taky jsem si přála respektující porod - klid, tlumené světlo, miminko na kůži... Měla jsem domluvenou dulu a načetla spousty knížek. Muže jsem nepřesvědčila na domácí porod a vlastně bych do něj asi ani sama nešla, přestože přesto, že jsem se strachu vědomě snažila zbavovat, bála jsem se jako blázen. Já se prý rodila přes 24 hodin, z mámina břicha mě chtěli vytáhnout kleštěma a když máma protestovala, vybouchala mě prý statná porodní asistentka z toho břicha pěstí ven. Holt jsme se narodila koncem pánevním ("v neděli a ještě prdelí" jak vtipně vždycky hlásí můj otec). Brácha se pro změnu narodil nohama, celý fialový a neduživý. No, po takových historkách člověk moc optimismu a odhodlání nenabere. Přesto jsem se na porod připravovala a svým způsobem těšila. Vizualizovala jsem si to jako tu scénu z filmu o životě Buddhy, kde jeho těhotná matka, královna Mája, když na ni přijde její chvilka, se jen tak zavěsí rukama za silnou větev stromu, služebné kolem ní obtočí barevnou látku, která jí zajistí soukromí a ona zpívajíc a zlehka se pohupujíc, porodí hladce malého Buddhu.

Nedávno si mi jedna žena stěžovala, že se jí po porodu vrátily úzkosti a paniky. Vyprávěla o svém porodním zážitku. Není žádná alternativní matka a důvěřuje doktorům. Byla připravená se podřídit všem jejich doporučením, bude-li to pro ni a pro miminko dobré. Je to silná ženská, zcestovalá, leccos zažila, umí se o sebe postarat. Nelakuje si věci na růžovo a je velmi inteligentní. Dítě s manželem moc chtěli a moc se na něj těšili. Všechno vypadalo zpočátku dobře. Miminko se vyvíjelo podle tabulek, porod byl domluvený v přátelské porodnici s rodině známým doktorem...

Rodím.

Rodím už druhý den.

Jsem unavená.

Snad už to nebude dlouho trvat.

Dostala jsem epidurál, to jsem ráda, aspoň to tolik nebolí. Vím, že se to nevyvíjí úplně dobře, miminku se ven nějak nechce. Snažím se tlačit podle instrukcí, ale nic necítím. Dostala jsem nějaké hormony, snad to poběží líp. Za ruku mě drží můj muž a tváří se povzbudivě. Překládá mi, co si říkají lékaři a sestry kolem mě. Rodím totiž v cizí zemi. V zemi, kterou jsem kvůli svému muži přijala za svou, jejíž jazyk je ale tak složitý, že za těch skoro deset let jsem se naučila jen pár slov. Stejně mluvím se všemi přáteli, manželem i v práci jen anglicky. Můj rodný jazyk tu skoro nikdo neumí. Ale co, domluvila jsem se na mongolských stepích, v Antarktidě i v Africe. Dokázala jsem přežít lecjaký extrém a ohrožení života. Vylezla jsem na spoustu hor, prochodila spoustu plání. Často byla v situacích, kdy nebylo jasné, zda se z expedice vrátíme živí a zdraví. Nějaký porod mě přece nerozhází.

Něco se děje. Lidé kolem mě začínají pobíhat. Omotávají mi nohy obinadly a přivazují je ke koze. Mám je doširoka roztažené a nemohu jimi hýbat. Do ruky se mi zabodává jehla s infuzí. Někdo poodstrčil mého muže, před sebou vidím jen obličej nějaké lékařky, která mi něco říká. Snaží se mluvit klidně, ale její hlas je v absolutním kontrastu s chaosem okolo. Něco do mě strkají. Je to velké. Nebolí to, ale cítím to. Slyším, jak mi muž zdálky říká, ať se nebojím, že se pan doktor pokusí vytáhnout děťátko kleštěma. Proboha! Kleště? Snad mu nepoškodí hlavičku! Snad nebude dementní! Snažím se být v klidu, zhluboka dýchat a modlit se, přestože v žádného boha nevěřím.

Ozývají se nervózní hlasy. Převážejí mě do jiného pokoje. Hlas mého muže zní čím dál nervózněji a z čím dál větší dálky. Volá na mě, že mě vezou na operační sál na císařský řez. "Miluju tě!" slyším ho volat. Někdo ho ale odvádí pryč a já, přivázaná ke stolu vidím jen zářivky míhající se na stropě. Něco je špatně. Něco je zatraceně špatně! A já s tím nemůžu vůbec nic dělat!!! Jsem vyděšená. Ptám se, co se děje, ale nikdo mi nerozumí. Umírám? Nebo jde o život mému dítěti? Vidím jen obličej anestezioložky, jejíž milý výraz už zmizel a zůstalo jen soustředění na práci. Dostávám masku přes obličej a upadám do narkózy. Nebo umírám? Nevím. Netuším, zda se ještě probudím. Netuším, co se děje s mým tělem. Netuším, co se děje s mým dítětem...

Dopadlo to nakonec dobře. Všichni přežili. Narodila se krásná holčička, maminka je taky v pořádku - teda až na ty úzkosti. A panické ataky, které spouští třeba pohled na pantofle, které s sebou měla v porodnici, nebo na jiné těhotné ženy, které podobný zážitek možná čeká, nebo při představě dalšího těhotenství. Až na noční můry o tom, že jí někdo rozřezává tělo na kusy a ona se nemůže bránit...

Když mě tenkrát řekli, že nemůžu rodit vaginálně, ale jedině císařským řezem, protože jinak by to pro dítě i pro mě bylo příliš nebezpečné, zhroutil se mi svět. Plakala jsem tak moc, že se můj muž vyděsil, že se miminku něco hrozného stalo. A když jsem mu přes obrovské vzlyky řekla, že dítě je v pořádku, jenom musím na císaře, poprvé v životě mi řekl, že jsem blbá. Dcera se narodila v pořádku a přes to, že jsem ji poprvé viděla zabalenou až po bradu v peřince a pochovat si ji mohla až po mnoha hodinách, byla to láska jako trám. Všechno dobře dopadlo, já i ona jsme byly zdravé, statečně jsme si vybojovaly kojení (moje něžné "Tak makej, princezno...", když jsem ji přikládala k prsu, rozesmálo tenkrát sestřičku, která mi ji přivezla) a já pak lehávala vedle ní a měla dojem, že se mi srdce rozskočí tou obrovskou láskou! Dokonce se mi o dva roky později podařilo druhé dítě přivést na svět bez nějakých komplikací vaginálně - vysloužila jsem si teda tenkrát hodnocení "nespolupracující rodička" do propouštěcí zprávy.

Každý porod zanechal na mém těle jizvu. Ta velká na břiše je po dceřině příchodu, ta pro mě neviditelná, na hrázi, je od té doktorky, co jsem s ní nespolupracovala. Já prostě rodila. Rodila a poslouchala svoje tělo, byla jsem jakoby v jiném světě, slyšela hlas duly a vnímala tu obrovskou sílu, kterou moje tělo má. Ty vlny, které pomáhají mému dítěti přejít do jiné dimenze, do našeho světa. Bolelo to. Bolelo to jako kráva. Ne. Bolelo to jako stádo krav! Ale zároveň to bylo krásné. 

Když mi pak ten drobeček ležel na břiše, nechtěla jsem ho ani za nic pustit. Tak to bylo krásné! A teprve tehdy, pohmatem, jak jsem ho držela, jsem objevila, že máme syna... Bylo to čiré štěstí. A já se hned ptala muže, kdy budeme mít třetí dítě (to jsem pro změnu rozesmála dulu - prý ještě nikdy neslyšela ženskou pár minut po porodu mluvit o dalším těhotenství). No, místo třetího dítěte jsme si nakonec pořídili kočku. A děti rostou a za chvíli nebudou potřebovat se přivinout, pomazlit, obejmout. Ale ty jizvy mi na těle zůstávají. Někdy mě štvou, mrzí, ale jsem jim vděčná, že i díky nim přišly mé děti na svět.

Přála bych si, abychom všechny mohly rodit bez jizev na těle i na duši. Jako královna Mája, když rodila prince Siddhártu, který se později stal Buddhou. Akorát abychom nezemřely krátce po porodu, jako Mája podle pověsti, ale žily se svými dětmi šťastně a převážně spokojeně i přes jejich dospívání a opouštění mateřských lůn.

Jaké byly vaše porody - ať už ty, v nichž jste přiváděly na svět své děti, nebo ty, kterými jste se na svět vylouply vy samy?