95. díl Baru: Gesto

Projde ztichlou nemocnicí.

VIP oddělení.

Očkovací boxy.

Lékárna.

Tam, kde je během dne čilý ruch, je nyní v podvečer až podezřelý klid. Barevné čáry navádí návštěvníky ke správným výtahům a oddělením. Jde tu už po několikáté, takže trefí i bez sledování navigačních linií. Když se rozhlédne, uvidí opuštěný nemocniční bufet a zavřené květinářství. Pár lidí postává u automatu na kávu a cukrovinky.

Prostor ticha. Pastorační místnost. Mohla by dělat nemocniční kaplanku? Neví.

Zavolá výtah. Je plný.

Počká až z výtahu vyvezou pacienta. Zjevně po mrtvici. Starý muž na pojízdném lůžku. S ním lékař a dva týpci od záchranky. Celý tým pacienta doprovází, všichni jsou klidní a vlastně docela veselí. Akutní nebezpečí zažehnáno. Teď se jen odrazit ode dna a začít znovu.

Výtah ji odveze na místo určení.

Doktorka ve čtvrtém patře se loučí s mladou elegantně oblečenou dámou. Byla by to milá interakce, kdyby nestáli před neurologií. Nádor. Ale monitorují ho. Baví se věcně. Jako by plánovali společné pečení vánočního cukroví.

A pak vejde. Sestry jsou milé, jako vždycky.

Vyplní patřičné formuláře.

Kolonka za kolonkou.

Paní, co se stará o použité nádobí na oddělení je nejpřísnější. Měří si ji podezíravým pohledem. Možná ji překvapila barva jejích vlasů. Zrak uklízečky neodolatelně přitahuje tetování na levé noze návštěvnice. Snaží se držet odstup, sekýrovat a kontrolovat. Ale oči, které znovu a znovu míří k noze mladé ženy, ji prozradí. 

Je pobouřena i zaujatá. A nemůže si pomoci.

Žena vejde do pokoje.

Pozdraví se.

Posaď se ke mně. Řekne on a očividně je rád, že ji vidí.

Ona odsune noční stolek a posadí se na kraj postele se složitou konstrukcí.

Vypadá tak křehce s tou ovázanou vyholenou hlavou, pomyslí si.

Chytne ho za ruku. Muže svého života.

Chvíli vtipkují.

Historky. Banality.

To je dobře, že seš tady v tý Praze.

Taky jsem ráda, že sem můžu chodit.

Víš je to lekce. Takhle si člověk hned jinak váží života. Řekne on najednou.

Ona jen kývne.

Ale máš to za sebou. To nejhorší máš za sebou, dál už to bude jen lepší.

Jo, jo, souhlasí on. Jasně, je to jediná cesta.

Zdál se mi sen. Celou noc jsem stěhoval přepravky.

Od piva? Ptá se ona, zasměje se a vzpomíná na svoje dětství, kdy spolu s rodiči prodávala v malém obchodě na venkově.

Ne ne, od Idy, od těch velkých minerálek, ty byly nejhorší.

V tom snu z nich čouhali takové drátky.

Ráno jsem zjistil, že jsem si vytáhl kanylu. Říkala sestřička.

Zasmějí se.

Pak on zmlkne.

Únava mu zavírá víčka, drží ji za ruku a klimbá.

Po chvilce ji vezme oběma rukama. Do každé ruky položí jednu svojí.

Zavře oči.

Ona ho stiskne.

Sedí tam beze slov.

Propojení.

Abych Ti nevzal všechnu energii.

Ber si, mám dost.

Tvůj muž ani neví, co má doma.

Ale ví. Směje se ona.

Tak už běž.

Chceš spát?

Jo jo.

Tak já půjdu? A zítra zase přijdu, jo?

Běž. Běž. Šeptá a oči se mu klíží.

Odpočiň si. Řekne ona a obejme muže ležícího v posteli. Zanořeného v bílých peřinách ústavního povlečení. Náhle si uvědomí, jak přirozený kontakt to je. Jak podvědomá vůně. Jiní lidé voní nebo zapáchají, ale tenhle vjem je doma. Bezpečí. Tohle jsme my. Moje krev. Krev mé krve.

Běž, miláčku, běž.

Zvedne se a kráčí ke dveřím.

Otočí se, aby mu poslala vzdušný polibek.

A on? On jí beze slov, zcela neslyšně, avšak jednoznačným gestem zatleská.

Nejsilnější gesto otcovské lásky.

Díky táto.

Přijdu zase zítra.

Jaké gesto se Vám vepsalo do paměti?

A co všechno si chcete říct s rodiči?