98. díl Margit: Divný povolání pro divný lidi

"Pojďme si říct, proč to tady vlastně děláme..." zahájil šéf společnou poradu obou našich terapeutických klinik. "Pro prachy," ozvalo se z mé sesle. Ano, i my, terapeuti, kteří pomáháme lidem s jejich posranými životy, děláme svoji práci pro peníze. Tedy za peníze. A mile mě překvapila šéfova reakce: "Chvála s Trapkovou[1] nám kdysi říkali, že poskytovat psychoterapii zadarmo, nebo za tak nízký plat, že se necítím zaplacen, je neetický. Vždycky je tam pak nějaká nerovnováha." A tak to je podle mě se vším. Veškerá energie má být v rovnováze. Ta, co dávám i ta, co dostávám. A peníze rozhodně energií jsou. A taky čas můžeme považovat za energii. Nebo třeba pozornost. Jsme navíc v období podzimní rovnodennosti a v období Vah, obojí nás k bilancování a hledání rovnováhy intenzivně vybízí.

Proto mě velmi oslovil Barčin poslední příspěvek. O boloňské tabulce a platech v akademické sféře. Nechci pracovat někde, kde za svou práci nejsem pořádně zaplacena a kde navíc musím vykazovat nesmyslné činnosti jako je vyplňování tabulek. Taky jsem tam chvíli učila, na stejné fakultě jako Barča, i když jen externě, takže vím, že benefity této práce nespočívají ve finančním ohodnocení, ale spíš v jakési prestiži, či v radosti z toho, že někomu mladému, koho to zajímá, předáváte svoje zkušenosti... Stejně tak, jako naše terapeutická práce přináší i uspokojení z toho, že si mě moji klienti vybrali, že se jim díky spolupráci se mnou lépe daří v životě, že mne doporučují dalším lidem... Miluju ten lidský kontakt. Nemohla bych pracovat se stroji, čísly, papíry, tabulkami. Ne, že bych to neuměla, mé talenty jsou široké. Ale nenaplňovalo by mě to. Potřebuju cítit lidi.

O svých klientech příliš často nepíšu. Mívám obavy, aby někdo někoho nepoznal, nebo aby informace vytržené ze složitého životního kontextu nepřivedly někoho ze čtenářů k mylnému pocitu, že ti lidé jsou looseři, protože si nevěděli rady se svým životem a přes různé kotrmelce, které často zahrnují nadměrné pití alkoholu, užívání drog, střídání partnerů a partnerek, nezákonné činnosti či pokusy o sebevraždu, doputovali k terapeutce či terapeutům. Naopak. Všichni, kdo se odhodlají k vlastní psychoterapii a vydají se do džungle vlastní psychiky hledat životní spokojenost a duševní zdraví, jsou pro mě hrdinové. Sama jsem takovou cestu hrdiny nastoupila, včetně stejnojmenného workshopu, v rámci svého psychoterapeutického výcviku. A je to cesta mnohdy nelehká.

Měli jsme nedávno u nás na klinice absolventský sraz. Přijela spousta lidí, kteří vypadali tak o deset let mladší než v době, kdy k nám nastoupili. Všichni se tvářili šťastně a spokojeně a děkovali nám, jak jsme jim zachránili a změnili život. Nestalo se tak mávnutím kouzelného proutku. Podařilo se nám jen umíchat takovou směs popichování, podpory, upřímnosti, jiných úhlů pohledu a souvislostí, která tyto naše klienty nasměrovala k životní změně. Prostě si uvědomili, že jsou na rozcestí a chtějí odteď jít jinudy. Podařilo se nám taky nabídnout jim nástroje, které při té jiné cestě můžou používat, mnohým jsme poskytli i průvodce a hrubý náčrtek (podrobnější mapu bohužel nikdo z nás nemá) začátku nové cesty a možných komplikací na ní. A podařilo se nám dát jim tolik přijetí a podpory, aby znovu začali věřit tomu, že pro ně nějaká jiná cesta je a že si ji zaslouží. Cestovat však už musí každý sám za sebe. A spoustě z těch, kdo k nám na ten sraz dorazili, se to daří.

Jsou ale i tací, kteří doklopýtali do ještě větších průšvihů, než byly ty, odkud vyrazili. Nedávno se k nám vrátil pán, o němž jsem byla přesvědčená, že k nám přišel umřít. Je mu už hodně přes šedesát a za posledních čtyřicet let vypil zhruba tolik alkoholu jako všichni moji kamarádi dohromady, což je na jeho těle docela znát. Když jsem ho to první ráno šla vzbudit, vzpomněla jsem si na své úzkosti z dob, kdy jsem jako studentka pracovala v domě pro seniory - že se ti lidé, kteří mají k smrti tak blízko, ráno už nevzbudí. Vždycky jim trvalo o pár sekund déle, než jsem byla zvyklá, než se probrali k životu a já čekala, jestli oči otevřou, nebo ne. Postupem času jsem si uvědomila, že mě smrt vlastně neděsí a že je pro mě v pořádku. A tak jsem teď stoupala po schodech k tomu pánovi, který večer předtím opravdu vypadal velmi zoufale a přemítala o tom, jestli se k nám opravdu přišel dát dokupy a najít nový začátek života, jak tvrdí, nebo jestli přišel umřít někam, kde ho mají rádi a přijímají se všemi jeho slabostmi. A došla jsem k závěru, že je to pro mě v pořádku obojí. Že by to sice bylo asi komplikované a nepříjemné, kdyby někdo během mé služby zemřel, ale že bych mu to přála, pokud si pro to opravdu přijel... Pán nakonec přežil, byť ono ráno to ještě úplně jisté nebylo, a po pár dnech od nás skutečně odjížděl nabitý novou energií, nicméně to uvědomění, že přijít si pro smrt do bezpečného láskyplného prostředí, je pro mě v pořádku, pro mě bylo hodně silné.

Uvědomila jsem si, že každý potřebujeme, aby nás někdo miloval a přijímal bezpodmínečně, abychom se sami sebe taky naučili přijmout a milovat bez podmínek. Neznamená to bez hranic a bez pravidel, ale mít nás rádi a respektovat nás takové, jací jsme. Moji klienti mě naučili, že každý potřebujeme svoje společenství, svůj kmen, ke kterému patříme a kde se nám vždycky dostane podpory (i když předtím někdy dostaneme trochu po čumáku). Že všechno, co kdy v životě uděláme nebo se nám stane, jsou zkušenosti - ne chyby, za které musíme pykat, ale zkušenosti, které nás posouvají dál a hloubš. Že potřebujeme mluvit a být vyslyšeni, potřebujeme plakat a smát se a necítit se přitom nepatřičně. Že život je cesta a cesta je cíl. A že všichni toužíme umřít někde, kde nás mají rádi.

Psychoterapie je prý "divný povolání pro divný lidi", jak tvrdí doktor Kalina[2]. Miluju tohle povolání. A vážím si benefitů, které mi přináší. Zároveň chci za svou práci dostat pořádně zaplaceno a nevyplňovat žádný pitomý tabulky. Tak se snažím si to hlídat a říkat si o to, co potřebuju, co jsem ochotna dělat a co už ne, co očekávám a chci za svou práci dostávat. Někdy to není úplně snadné, umět se ocenit a nechat ocenit a nenechat se nachytat na pocitech provinilosti z toho, že je mé povolání spíše posláním, že jsem hamyždná, že jsem pyšná a egoistická... Je třeba znovu a znovu vyvažovat a čerpat ze svých zkušeností a posouvat se i v tom, jak si říkat o odměnu za svou práci. Ať je můj svět v rovnováze!

Jaké benefity přináší vám vaše práce? A dostáváte za ni adekvátní odměnu?

[1] Nestoři české rodinné terapie - PhDr. Ludmila Trapková a MUDr. Vladislav Chvála - mj. autoři konceptu rodiny jako sociální dělohy, o němž jsem tu už také psala

[2] Doc. MUDr. PhDr. Kamil Kalina, CSc, - také nestor, tentokrát psychiatrie, psychoterapie a adiktologie