11. díl Baru: Horních deset tisíc v Programu

Takže: přituhlo vše. Jsme zavření doma a svět se smrsknul na drobná světýlka v temnotě. Jeden můj kolega, vždy spíše odtažitý, začal do svých mailů přidávat nenápadně krátké básně. Jak potěšující. Jak vážné to vlastně je. Náš národ vede. Vede statistiku, o které se nám dříve ani nesnilo. V televizi se to snaží přebít reklamami na to, že jsme národ sportovců. No nevim.

Jo a ztratila jsem čich a chuť. No nazdar. Takže znovu ÚVN. Řeknu vám tajemství, je tam jeden úplně kouzelný stan, tam přijdete bez objednání, a jste hotový za 15 maximálně 20 minut. Poprvé byl prázdný úplně, to, když jsme tam byly s dcerou, tentokrát 8 lidí přede mnou, Covid má každý třetí, já jsem devátá, tak uvidíme, co na mě vyjde.

Poprvé byli ve stanu moc milé slečny, vlídné k mojí dceři. Nyní jsou tam tři statní vojáci v uniformách, fakt sexy, od těch bych si nechala udělat lecjaký výtěr. Ani jsem necekla. Zřejmě mění personál podle toho, kdo přichází. 

Slečna přede mnou ve frontě prodává po telefonu reklamu na nějaké doplňky stravy, 50% sleva. Neztrácí čas. Vyvážená strava, je to jen na vás, ale je to super, super... ale je to jen na vás... naučený proslov... taky se musí něčím živit. Kdyby jen zákazník věděl, co je součástí balení. Rodina za mnou trénuje slovní druhy, to bude asi 4. třída. Pak hrají super kvíz na hádání zvířat, trefila jsem supa. Jupííí.

Statistika se změnila, je pozitivní každý pátý testovaný. Tak to by mohlo vyjít.

Uběhly dva dny. Právě jsem se dostala mezi horních deset tisíc.

Jsem pozitivní. To jsem byla vždycky, ale nyní to nabírá nový rozměr.

Takže můžu zřídit nakažovny. Margit se ptá, jak to budu dělat. Já říkám, že olizovat... Margit si představuje bůhvíco, já říkám olizovat lžičky. Samozřejmě, pokud by byl někdo obzvlášť sympatický...

Můj život je nyní on-line.

Balkón se stal zájezdním prostorem. Exotikou.

Moji blízcí se mnou doma.

Dcera se učí on-line.

Muž s dcerou si užijí výlet na testování do ÚVN za pár dní. Závist. Hezká vycházka, stále stejný stan.

Vyjíme mrazák.

... takový kraviny mě napadají....

Po týdnu izolace: Tak jsem na výletě na balkoně.

Staré květináče. Rostliny, které kdysi dělaly ozdobu a teď si tu hnijí.

Růže. Šlahouny, které jsem asi dávno měla zastřihnout, ale přišlo mi jich líto. Tak se teď divoce pnou. Krmítko pro ptáky, které mi už několikátým rokem dělá radost. Ptáci ráno přiletí, nacpou se, zazpívají a ze semínek zasadili desítky slunečnic, které v létě kvetou. 

Teď ptáci dělají největší radost naší kočce, na balkón nesmí, ale ke dveřím se chodí dívat mlsně jako do kina. Ta je karanténík doživotně, naše kočka.

Tam dole pod balkonem dál běží svět.

Sousedi pod námi se hádají, paní je nemocná, chodbu plní smrad moči a léků. Na parkovišti za domem stojí pár aut lidí, kteří vyrazili do Hvězdy. Několik běžců. Sychravé počasí. Paní s kočárkem, co vyrazila, aby jí doma nehráblo.

Blížící se podvečer. Říjen. Tesknota. Ptáci odlétají do teplých krajin, taky bych se teď nejradši naposledy pořádně nacpala, sbalila kufr a vypadla někam.... někam daleko, daleko do teplých krajin i za cenu toho, že někde po cestě budou sítě a půjde o život... místo toho karanténa, izolace, Covid.

Naučila jsem kolegy pracovat na Zoomu, vedeme tam terapie, skupiny, učím. Jsem statečná. Jsem zodpovědná. Nikam nechodím. Nikoho neděsím. Ptám se, jak se vede ostatním. Průběh mírný. Ovšem nebagatelizuju. Aby se někdo opravdu nechtěl nakazit. Doprdele, doprdele, doprdele.

Je mi 43 a můj svět se smrsknul na návštěvu balkónu: Já, která jsem byla každý rok víc jak měsíc u moře. Já, která jsem procestovala Asii a Indonésii. Já, která se domluvím několika jazykama. Já, která najdu vždy ty nejlepší lety a spojení. Já, která se na cestách ničeho nebojím a funguju jako cestovní kancelář pro přátele. Já tady teď sedím na balkoně a bulim... Do prdele, do prdele, do prdele. 

Další příznak Covidu: Přebujelý sentiment.

Kolegyni zemřela sestřenice, bylo jí jen o dva roky víc než mě, dvě malý děti, jedno ještě mladší než moje dcera. Příští týden bude mít pohřeb, ani tam nemůže přijít každý, co ji měl rád. Nádor v hlavě, nádor v hlavě, to je blbý, moje izolace není nic.
Ztráta soukromí, pořád s nejbližšími, úklid dlouho zanedbaných míst, filmy... knížky... blog... dneska mi nějak došla sranda...

Co budete dělat Vy, až budete 14 dní v izolaci? Na co se chystáte?

... tak snad příští pondělí... a Margit ve středu...