12.díl Margit: Výtěr z mozku a bleděmodrý přítel

Včera nám náš psychiatr v práci způsobil totální blázinec! Šéfovi a hospodyni vyšly pozitivní protilátky na COVID. Copak o to, šéf s náma moc času netráví, ale hospodyně je naše máma-táta a není věc, na kterou by v baráku nesáhla, není člověk, s nímž by denně nebyla v blízkém kontaktu. Takže poplach. 

V psychiatrovi se probudil doktor - myslím jako opravdovej, teda někdo, kdo léčí i tělo - a že nás všechny vyšmrdlá štětičkama a pošle to do laborky, abychom zjistili, jestli nás ta choroba nezasáhla všechny. Povolal do zbraně kolegyni zdravotní sestru, vyzbrojil ji tužkou, papírovými formuláři a polepkami na zkumavky, sám se oděl do štítu, roušky, gumových rukavic a improvizovaného sterilního pláště ze starého trička (přece jen není úplnej doktor a chodí normálka v civilu) a začal úřadovat. Každýho vždycky postavil ke zdi a s výrazem Rudolfa Hrušínského z Tajemného hradu v Karpatech se nám jal odebírat vzorky z nosních sliznic. Zajel mi do toho nosu tak hluboko, že ho podezírám, že mi odebral kus mozkomíšního moku - koneckonců, u psychiatra by to možná dávalo větší smysl. Dost mě udivuje, že jsem ho nepozvracela. Ale byla jsem statečná a jen jsem si tenounce zaúpěla. Zato kolega, který kdysi sloužil u mariňáků, úpěl tak, že všichni, kdo měli přijít na řadu po něm, si rázem začali dávat přednost ve frontě. No tak teď čekáme na výsledky...

Je to teda dost o nervy tahleta doba. Nikdo neví, co bude zítra, natož za pár měsíců. Koukala jsem s dětma na Bohemian Rhapsody a v návalu nadšení jim slíbila, že je vezmu na koncert Quenie. Vzápětí jsem si uvědomila, že je nevezmu nikam. A možná už nikdy. Protože možná už nikdy nic takového jako koncerty v klubu nebude. Padla na mě taková úzkost, že jsem na chvíli skoro přestala dýchat. Ještě, že ty své klienty učím, jak úzkosti a stresy zvládat. Jak si rozvíjet své copingové strategie, jak říkáme my "otporníci". Aspoň si to dycky zopakuju...

Jo, copingové strategie! (To jsou lidově řečeno všechny ty věci, co děláme, abychom se nezbláznili, nezabili svoje děti ani manžela, neřvali sprostě na ulici na otravný lidi, zvládali chodit denně do práce a tak podobně...) Každý máme ty copingové strategie jiné. Někdo běhá, někdo chlastá, já šukám. Teda vlastně teď ani to ne. Nebo jo, ale jen sama se sebou. Teda s mým novým přítelem. Je průsvitně modrý, lehce zahnutý a krásně tvarovaný. Ano, řeč je o mém novém dildu. V rámci boje o přežití jsem se totiž rozhodla učinit objednávku v sex shopu. Přišlo to v diskrétním balíčku do Zásilkovny a paní v obchodě se zdravou výživou vůbec netušila, že mi vydává sadu pro duševní a sexuální zdraví v době lockdownu. Koupila jsem si Venušiny kuličky - ty mě teda zatím neoslovily - a to modré dildo. To je fajn. Trochu si teda vždycky připadám, jako že mám sex s mimozemšťanem (ale moc hezky vyvinutým mimozemšťanem!), ale pro zachování duševní pohody je pravidelná dávka orgasmů potřeba. Pravda, nenahradí to objímání, mazlení, líbání, ani povídání. Ale v noci spím přitulená mezi dvěma obřími polštáři, povídám si aspoň online a pevně doufám, že přežiju. Co mi taky zbývá, když můj milený vrták kope zákopy pro vojenskou nemocnici a všichni máme nařízeno chodit jen do práce a domů!

Jako dobrá copingová strategie mi funguje i jídlo (hlavně čokoláda je super), sauna (ty jsou teď ale zavřený), procházky v přírodě nebo psaní tohohle blogu.

Jaké copingové strategie fungují vám? A co jste si v sex shopu koupily vy?