22. díl Margit: Paroháč Cernunn aneb Co přináší Mikuláš

O víkendu chodil Mikuláš. V doprovodu čerta a anděla káral děti za jejich prohřešky a rozdával sladkosti. Nemám tenhle svátek moc ráda. Nemám ráda strašení dětí (ani dospělých), ani jejich uplácení. K nám domů nikdy Mikuláš s čerty nepřišel. Jednou přišel Mikuláš s andělem a už to ty maličké vyděsilo. A tak každý rok najdou nějaké oříšky a ovoce v punčoše na balkóně. Jeden můj kamarád nedávno psal, že ze strachu z čerta a odnešení do pekla, vyrůstala všechna jeho dětská i dospělá traumata. Věřím. Je mi mnohem sympatičtější pohanský Cernunnos. Rohatý pán lesa, který rozdává dary přírody, abychom přežili zimu. Navíc je daleko víc sexy, než ten obtloustlý vousatý děda. Mám s tímto bohem spojenou jednu ze svých erotických fantazií, která vychází ze scény z Mlhy Avalonu (nebudu prozrazovat, mrkněte se na to).

Já z Mikuláše nikdy strach neměla. Nejspíš proto, že už jako maličká jsem odhalila, že ten vysoký Mikuláš má tátovy boty a je mu nápadně podobný (ono když černé vousy vyměníte za bílé, zas tak moc to tu tvář nezmění). A s tátou, s tátou já jsem se nebála "ani čerta", jak jsem odmala hrdě prohlašovala. Tenkrát to teda nejspíš znělo "ani celta", ale význam je tentýž. Táta byl můj ochránce a hrdina. Vzpomínám, jak jsem musela chodit na pravidelné injekce autovakcíny a protože jsem se hrozně bála, že to bude bolet, nabídnul mi táta svůj obrovský ukazováček (táta má skoro dva metry a já snad ještě ani nechodila do školy), abych se do něj mohla zakousnout, aby mě to nebolelo. Asi taky někde viděl ten film, kde rodící indiánce dávali mezi zuby klacík nebo nůž nebo co to bylo... No, litoval - i když jsem byla malá, hryzla jsem ho hodně, protože jsem měla FAKT VELKÝ strach. Ale držel statečně. A až s odstupem let přiznal, jak moc to bolelo...

Přemýšlím, čeho se bojím teď. Naštěstí toho moc není. Svět je pro mě bezpečným místem. Nebojím se covidu, teroristů ani migrantů. Nebojím se dokonce ani toho, že se mým dětem něco stane, důvěřuju tomu, že jejich budoucnost je převážně šťastná a spokojená, nebojím se, že někdo z mých blízkých zemře, protože vnímám smrt jako přirozenou součást života, nebojím se, že přijdu o práci, protože vím, že umím najít naplnění v jakékoliv práci, nebojím se, že zestárnu a zošklivím, protože to je přirozené a protože je to tak v pořádku. Nechci se tím holedbat, ani se nějak rouhat, prostě to tak mám. A jsem za to náležitě vděčná! Hluboce a v každém okamžiku svého života. Bojím se lidské nadutosti a touhy po moci. Bojím se nesvobody ve jménu bezpečnosti. A taky se občas bojím toho, že už zůstanu v životě sama. Že nepotkám žádného muže, s nímž bych mohla utvořit spokojené, láskyplné respektující partnerství. Chlapa, kterej bude víc mužskej než já, a kterej mě bude milovat se všemi mými vůněmi i smrady, kterej bude milovat i moje beďary, moje neoholený nohy a prdy pod peřinou, kterej bude milovat moje prsa, boky, moji pičku i moje odstávací ucho. A nebude mě chtít měnit, omezovat ani ponižovat. Že nepotkám přitažlivýho chlapa, se kterým budu moct šukat i mazlit se, snídat vajíčka na hniličko, válet se na louce, šlapat po kopcích, koupat se v řece, hádat se i usmiřovat... Toho se občas bojím. Ale když se zrovna nebojím, sním o něm a čekám, kdy přijde. A představuju si ho.

Čekám na svého osudového muže. Je urostlý - na první pohled je jasné, že by mě unesl a já tak vedle něj můžu být křehká, citlivá, ženská... Už si v životě něčím prošel a má jasno v tom, kým je a co od života chce, a nepotřebuje dělat ramena a vytahovat se na ostatní, protože je dost dobrý takový, jaký je. Je silný, ale umí být i něžný. Často ho cítím tak blízko... Každá buňka mého těla vibruje, každý pór mé kůže se otevírá a chystá se přijmout jeho energii. Nezáleží na tom, že on je vzdálen v prostoru i čase. Já jsem připravena ho přijmout. Tady a teď. A protože se čas točí ve spirálách a neběží v kontinuu, jsme už vlastně dávno spojeni. Naše duše to vědí a po nocích, když je naše mozky pouští ze své kontroly, se toulají Vesmírem a milují se spolu... A až se jednou setkáme i v prostoru i v čase, přijde ke mně, dotkne se mě a jeho prsty se mi zaboří pod kůži... a až ve mně zakoření, naše duše splynou, mezi našima očima proběhne záblesk a svět pak už bude v naprostém pořádku.

Jsem magor, já vím. Kreslím si do oblak obrázky a nafukuju vzdušné zámky. Já vím, že realita bývá jiná - jsem magor, ale nejsem zas úplně blbá! Je dost možný, že se z toho vysněného muže vyklube zas nějakej pobuda v bílejch podvlíkačkách... Ale třeba taky ne. Třeba opravdoví Muži ještě žijí a jeden z nich se stane mým partnerem. Každopádně děkuju tomu svému imaginárnímu osudovému muži už za tohle snění. Protože mi přináší nádherné okamžiky. Šťastné okamžiky. Protože štěstí není a nemůže být kontinuální pocit. Kdysi nám jeden ruský režisér přál "tolik okamžiků štěstí, kolik zrníček písku se nalepí na srst velblouda pomazaného medem". A protože stejně celý svůj život žijeme podle své hlavy, jsou i tahle imaginární rande mými opravdovými okamžiky štěstí. A to se počítá. A pokud jsou ty okamžiky štěstí oklopeny převážou spokojeností, je to DAR. Dar od bohů, bohyní, Cernunna i Mikuláše, Ježíška i Peruna, od Vesmíru, od Kontinua, od života... A já ho s vděčností přijímám. A vám ho přeju taky.

Jaké dary dostáváte vy? A čeho se bojíte? A jak to máte se vzdušnými zámky?