27. díl Baru: Konec roku Piča v Programu

Někde jsem četla, že jak je v čínském kalendáři rok kohouta, hada a kdoví čeho, rok 2020 je rok píča. Souhlasila bych, kdyby to neuráželo ženské přirození. Pičky jsou naše blaho a na ty bacha. Rok 2020 je zatím asi nejdivnější rok v mém životě. Dělala jsem spoustu věcí, o kterých jsem ani nevěděla, že je umím, a nedělala jsem spoustu věcí, kterými jsem dříve žila.

Loni (2019) jsem byla dvakrát v Americe, uběhla půl maraton, koupala se v několika mořích, potkávala se s lidmi, jedla v restauracích i na veřejnosti, veřejně zpívala, objímala se a saunovala.

Letos jsem si v lednu koupila nevěřícně respirátory pro rodinu, jen tak pro sichr, až budeme cestovat někde po letištích, protože v cizině by někdo mohl mít ten covid.

Po letištích cha cháááá.

A plni optimismu jsme si koupili letenky na Maledivy na léto. A ještě půlmaraton v Istanbulu v únoru. A jeden výlet do Londýna v květnu. Počet letenek na nástěnce mne činil šťastnou.

V únoru jsem v rakouských Alpách sledovala, jak se první případ korony objevil v Insbrucku. Po cestě zpět pak nakoupila kila rýže a těstovin a s obavami se vracela domů.

A pak to přišlo. Nové plesové šaty ve stylu dvacátých let jsem zasunula hluboko do skříně.

Ples, tanec, cha cháááá.

V březnu jsem poprvé zůstala mnoho dní doma, neměla do čeho píchnout (kromě spíchnutí několika set roušek) a objevila kouzlo opalování na balkoně.

V dubnu jsem se skamarádila s šicím strojem, stala se závislou na několika e-shopech a pochopila, že nás zachrání jen pravidelný režim výuky a utajených vycházek.

V květnu jsem se začala plnit nadějí. Beznadějně vypadala jen komunikace s leteckými společnostmi. Některá vrátila peníze, jiná dala voucher, u jedněch asijských aerolinek máme dodnes nevyřízené účty. Gotogate se zapsalo na seznam sprostých slov.

V červnu nás pustili zpátky do procesu, a tak jsem doháněla resty. Začínalo léto a vše bylo tak krásné. Z lidí byly opět vidět obličeje. Nikdy nezapomenu na návštěvu plavečáku a úsměvy těch okolo. Znovu cizí tváře.

V červenci jsme jeli po sousedních zemích bývalého východního bloku a já měla pocit totálního dobrodružství. Kam se hrabe Thajsko, Kambodža i Bali. Maďarsko, Slovensko, Plitvice bez lidí, moře, alespoň na chvíli ...

V srpnu se koupala v rybníce a ulovila jedno skvělé tetování na Slovensku. Exotika! A vyšla nám kniha o Učitelském vyhoření. Moje další literární dítě po dlouhé době.

V září jsem pochopila, že bude hůř, a že je to před námi. A že můžeme klidně mít novou kočku, protože teď budeme dlouho sedět doma na prdeli. A byla jsem v Brně jako posledním ostrůvku normality. V Programu na ochranu svědků. Je to tak dávno. A přineslo to tenhle blog. Díky, Brno.

V říjnu jsem prožila spoustu strachu, ztratila čuch i chuť. Nejhorší zážitek z Covidu byla čokoláda Lindt. Jíte čokoládu Lindt, rozpouští se Vám na jazyku a ... nic. Prostě nic. Horší než horečka, kašel, pocení a dlouhotrvající návaly únavy.

V listopadu jsem přežívala nouzový stav a našla si nejlepší přátele Zoom, Teams, Meets, Skype. Můj obdiv mířil k učitelům a učitelkám, kteří se neposrali. Pochopili, co je jejich posláním, prostě to vzdělání do těch dětí dostat, ať se děje, co se děje. A prostředí je jen okolnost. Tyhle lidi zachraňovali budoucí svět. Doktoři ten dnešní. Ale učitelé se starali o to, aby v budoucnu nějací doktoři vůbec byli.

V prosinci?  ... no v prosinci jsem se těšila na Vánoce a sbírala veselé historky, abych Vám měla co psát. Svět se na chvíli uvolnil, ale pomalu začíná třetí třetina. Na světě je očkování. Snad všichni pochopí, že je to důležité. A argumenty z Drsného Severu, že se budou rodit lidé se dvěma hlavami a budou neplodní ... tak u dvouhlavých bude asi fajn, když budou neplodní. My, co máme jednu hlavu, ale víme, že očkovat se je nutnost. Pro nás i pro svět. Konec patosu. Perte to do nás. ( ... ať už mi raší druhá hlava)

Rok 2020 je mrtev. Vivat 2021. Bože dej, ať je dobrý. Ať jsme zdraví. Ať máma vychází s tátou. Ať mě můj muž pořád miluje a ať je rád, že mě má. Ať je moje dcera i dál mladá, citlivá a moudrá slečna. Ať jsou naši synové šťastni a žijí podle vlastních představ. Ať už tenhle stát řídí někdo kompetentní. Ať se nemusím stydět za svého prezidenta. 

A ať Margit konečně potká pořádného chlapa. Kde kurva je? Asi někde v Programu na ochranu svědků. Možná v Brně ...

Jaký byl Váš rok 2020?

Tak zase v pondělí v roce 2021 ... :-)