29. díl Baru: Nový rok a předsevzetí

Začal nový rok. 2021. Epidemiologická situace vybíhá z tabulek, PES (to je ten systém výskytu Covidu, to teď údajně řídí stát) překonal hodnotu 90 ze 100 a stal se z něj MAXIPES. Takže si to teď spolu s Fíkem pěkně vypijeme. Dnes v pondělí po prázdninách máme vyrazit do pracovního procesu. Jak bude vypadat nikdo neví. Ale nikdo se už ani nevzrušuje. Nejtěžší bude dostat rozespinkané děti v 8:00 ke kompům. Ale ono to nějak dopadne. Ráno vyrazím ven do mlhy, do školy snad trefím, třeba někoho potkám a třeba ho i poznám a snad mi řekne, co a jak. A když ne, vezmu to instinktem... Teď a tady.

Návrat po prázdninách je vždycky náročný. Nejhorší je ta poslední neděle večer. Zítra to zase začne. Automatická odpověď v mailu bohužel není na vždy. Zase zpátky ke strojům. Ale byl to požehnaný čas ty prázdniny. Skóre cca 20 shlédnutých pohádek a 10 různých výletů. 

Náš rodinný výlet vypadá asi takhle:

Tak kam dneska pojedem?

Néééééé.

Kdy vyrazíme? Kolem 10:00?

Néééééé, já nechci. Bouchly dveře od pokojíčku.

Obleč se. Učeš se.

Néééé, jsi zláááá.

Najedla ses? Víš, že je ti v autě blbě. Musíš mít něco pevnýho v žaludku.

(A propos, tady malá odbočka. U nás ve voze se nesmí jíst. Trvá na tom můj milovaný muž. Kdyby viděl Margitino auto zevnitř, trefil by ho šlak. To je jeho noční můra. Drobky a propletené kabely. Naše dítě ale, když se nenají, tak bleje. Bleje od mala. Blila už v autě, v tramvaji, v autobuse, ve vlaku, v letadle, na malé lodi, na velké lodi i na trajektu. Onehdy se v Ústí nad Labem zasnila. Jé, mami, trolejbus! To je snad jediný dopravní prostředek, kde jsem ještě neblila. Legendární se stal její výrok ve třech letech, kdy seděla spoutaná v autosedačce s rohlíkem (!!!) v ruce a povídá: "Tatínku, tak nevim, chceš tady mít nadrobeno nebo nablito?" To já bych si nikdy nedovolila. Je to rebelka!!!!)

Tak dál, směr výlet:

Máš čepici? Máš. Máš roušku? Máš. Rukavice máš?

Všechno kontroluju, zamykám, vycházím jako poslední z domu. Ti dva se mi smějí: Jseš jako tvoje matka. No jo, úplně jako babička. (Moje matka nikdy v životě nepřišla do auta jako první, vždycky na ní čekáme. Geny nevyčůráš. Ach jo.)

Jedeme.

Jak dlouho pojedeme?

A kdy už tam budem?

A bude to daleko?

Jo, alespoň deset kilometrů, možná dvanáct, poznamená můj muž.

Bože, neprovokuj jí.

Néééééé, jste zlí. (alespoň už oba)

Vystup.

Já nechci. Je to blbej, debilní výlet. Mě se nechce. Je to tu samej debil a blbeček.

Ignoruji provokaci. Bude se ti líbit, tak je to vždycky, jen vyrazit.

A pak už jen asi 10x: Kdy už tam budem? Mě bolej nohy. Jak je to daleko? Proč jdeme zrovna sem? To je blbý. Nebyla nějaká kratší cesta? Máš svačinu? Mám žízeň. Bolej mě nohy. Kdy už tam budem? Jééé, to byl krásnej výlet.

Tak zítra zase někam pojedem?

Nééééé....

Během prázdnin mne dcera seznámila se svou teorií dvojí matky. Jedna je ta hodná a krásná, a ta je doma. A pak je ta hrozná a strašná, a ta chodí na výlety a procházky. (Melanie Kleinová by měla radost, ale neměla z téhle fáze obranných mechanismů moje dcera už vyrůst?)

Na výletě (ve fázi pohoda, která se většinou dostaví, ale je to teda vo nervy) se mě dcera ptala, jestli si dáme nějaká předsevzetí, když začal ten nový rok. Já si tedy žádné dávat nebudu. Pravidelně byl pro mne "Leden - měsíc askeze". Je to jasné? Prostě nežrat. Vyházet zbytky cukroví. Donutit se vyrazit do nějakého fitka. Krabičková dieta. Tréning na půlmaraton. Výběh o polední pauze, zatímco ostatní jdou do hospody na oběd. Sledování apky, kolik jste spálili kalorií. Když to večer neklapne, ještě dvacet minut poskoků před televizí, aby byl splněn denní limit. A ráno zase v apce nula. A odznovu. Počet sklenic vody. Počet ušlých kroků. Počet uběhlých kilometrů a realizovaných tréninků. Počet hodin bez stravy. Počet nádechů a výdechů. Ostatní odpadávají již v průběhu ledna. Já mám pevnou vůli, vydržím možná až do Velikonoc. A před Velikonoci samozřejmě půst.

Kdyby to alespoň bylo někde vidět!!! Je to jen v tý apce. Tak na to seru.

Letos, řekla jsem dceři, si žádná předsevzetí dávat nebudu. Že všechno dělám správně. Žádné sebetýrání. Budu tak normálně jíst a cvičit tak, aby mi bylo dobře. Půjdu se proběhnout, pokud po tom zatoužím. A pokud ne, tak ne. Chtěla bych složit puzzle o 1500 dílcích, co přinesl Ježíšek. Je tam 99 koček, skládáme celá rodina. Stá kočka nás u toho sleduje. Jak to krásně čistí mozek... A taky si budu víc číst, chci vědět, jak to dopadne s komisařem Rathem a jeho ženou v předválečném Berlíně (mimochodem můžete shlédnout i jako seriál Babylon Berlín, famózní muzika a kostýmy). A ušiju si mikinu... To bude hezký leden. Leden se nějak musí přežít. Pro mne osobně je to vždycky měsíc ticha bez ptáků, měsíc mlhy, námrazy... a teď i měsíc bez hor a plesů?

Optimismu bude rozhodně třeba. Tak vzhůru do kostýmů!

Dáváte si letos nějaké předsevzetí?

A cestujete s dětmi?