33. díl Baru: O znamení. Strach nebo intuice?

Stala se mi taková zvláštní věc, která vůbec nesouvisí s koronou. Margit Vám jednou psala o tom, jak se nebojí a má důvěru v život a já jí to upřímně věřím. O mně zase platí, že se bojím. Vychovala mě poměrně úzkostná matka, takže se dle statistik a výzkumů není čemu divit. Promiň mami, nic ve zlým, vona byla úzkostná i babička, takže geny a výchova. Jasný. Bojím se dost. Bojím se o dceru. Bojím se autonehod. Bojím se turbulencí v letadle. Bojím se tsunami. Bojím se na lodi. Bojím se duchů a strašidel. Od dětství se bojím upírů. Jako dítě jsem měla česnek zastrkaný u postele. Bojím se, že mi hrábne a že dostanu Alzheimera. Neučila se se ale "nebát se bát". Čelit svým strachům, mluvit o nich (hlavně před sama sebou), netajit se jimi.

Ono, když se o nich mluví, tak se zmenší. Přestanou mít sílu toho, co nejde vyslovit.

Barbucha splaskne.

Vždycky přemýšlím, co je například přirozený rodičovský strach a co je intuice.

Kdy je třeba se mít na pozoru.

V minulém týdnu sněžilo.

A některé dny sněžilo fest.

S kolegyní jsme měli zakázku na supervizi v Libereckém kraji. Supervize je takové setkávání a sdílení s paními učitelkami. Moc užitečná věc, ale o tom jindy. Na sever jezdíme pravidelně do jedné malé a osvícené malotřídní školy, kde já pracuji s učitelkami ze školky a kolegyně se školou. Krásná škola stará dvě stě let, kde mají v některých třídách stoletý, jen zrestaurovaný lavice. Sedíte ve stejných škamnách jako Váš prapradědeček.

Předpověď nevypadala dobře.

Z Prahy normálně jezdíme 2 hodiny autem tam a dvě zpět. Teď to vypadalo evidentně na dýl. Už mě znáte. Takže víte, že jsem taková zodpovědná. Když slíbím termín, dodržím ho. Sem i docela slušný řidič. Teda řidička. Kolegyně byla rozhodně pro to jet, on je to taky docela slušný zdroj příjmu.

Mám na prostředníčku levé ruky prsten.

Má tvar květiny. Dostala jsem ho od muže, když se narodila dcera.

Čas od času tou rukou někde zavadím či bouchnu. Žádnej box. Prostě tak, z nepozornosti. Nebo mi prsten, který skoro nesundávám, někde spadne na dlažbu.

Před pěti lety vypadl první kámen z okvětního lístku.

Nenašel se.

No co, jsou tam ještě čtyři.

Já Vám nevím, ale tenkrát jsem měla takový pocit varovaní, a zároveň klidu, že čtyři zbývají.

Postupem času se asi i zlatnické lepidlo opotřebilo, a tak některé vypadly a já je našla a přilepila. Některé jsem nenašla.

Ještě včera tam byly dva a jeden v pytlíčku pro zlatníka.

Ten prsten už konečně nechám pořádně opravit.

Včera večer mi z ničeho nic vypadl další.

Takže zůstává jediný kámen z pěti okvětních lístků.

Jsem racionální.

V noci jsem se probudila.

Strašně mě bolel prostředníček levé ruky.

Ten s prstenem.

Divný. Sem si ho asi nějak přeležela.

Ráno hlášení, ať nikdo nevjíždí do Libereckého kraje. Popadané stromy, tři nehody posypových vozů. Reportáž přímo z místa, kam jezdíme. Nevyjíždět bez sněhových řetězů a radši nevyjíždět vůbec.

Zodpovědnost. Nejsem srab. Jsem dobrej řidič. Můj muž by se určitě nebál, ten jel i italskou vánicí, když já plakala strachy. A taky ty peníze. A co kolegyně, bude si myslet, že jsem přecitlivělá. A čekají nás. A auto je pojištěný. A samozřejmě mám zimní výbavu.

A dost.

Já prostě nikam nejedu.

Mami, ty se bojíš? Jo, bojim.

Jasné, já bych taky nejel, to nemá cenu, někde tam uvíznete, třeba ani nedojedete.

Mami, já se taky bála, jaks to říkala.

Mám teď volné odpoledne, tak Vám píšu. A objednám se k zlatníkovi. Ten prsten sundávám. Nechám ho opravit. Potřebuji ho kompletní. Kdyby se něco dělo.

Přemýšlím o tom, jak to, že někdy jsme anebo nejsme na konkrétním místě, ovlivní náš život.

Věřím, že svůj život utváříme.

Věřím, že jsem aktivním tvůrcem svého osudu.

Ala taky věřím, že jsou uzlové body, kde se mám octnout. A lidi, co máme potkat.

A místa či lidi, kterým se mám v určitém čase vyhnout.

Bez ohledu na peníze. Bez ohledu na to, co si kdo pomyslí.

Být srab Vám někdy může zachránit život.

A čeho se bojíte Vy?

A vyhnuli jste se někdy osudu? Nebo mu šli naproti?