35. díl Baru: Moje milé město a hidžáb

Spojené státy se zbavily Trumpa. Hurá. My jsme se nezbavili ničeho a nikoho a sousední státy nás označují za riziko. Chápete, jako ve třídě, ten největší smraďoch, vedle kterýho nechcete sedět, páč má vši a není schopen se jich zbavit. Jsme smraďoši, co se spolu hádají, zatímco celý svět už proočkoval desítky, možná stovky miliónů lidí. Já mám teď každé ráno úkol. Zkontrolovat očkovací místa na Severu. A hledat místo pro mého jedenadevadesátiletého dědečka. Zaregistrovala sem ho a teď tedy čekáme. Děda je super, bere to sportovně. 

Jednou sem se dědovi snažila popsat, co dělám jako psycholog ve škole. Hmm, pokýval moudře, to máš dobrý, že děláš s těma blbejma. Těch bude vždycky dost. No, nic dědo...

Když se mýho dědy zeptáte, jak se má, řekne: Jak je nakázáno. 

Děda rád vaří. Nikdo neví, kolik přesně váží, protože váha už to nepobírá a u doktora děda dělá, že se na váhu sám nevyhrabe. Dobře to dělá. Největší událostí v denním běhu mého dědy je návštěva pošťačky nebo pána z Košíku, který mu do nákupu vkládá dárky. Děda říká: Koukej Baru, já vím, že vono to už stejně teď někdy musí přijít (myslí tím smrt), tak jestli usmažím o pár řízků víc nebo míň, to už je jedno. Děda smaží super řízky a dělá nejlepší bramborovou kaši na světě (jasně, dává do ní smetanu a máslo a já to odmítám vědět, aby to nebyl hřích). Tak doufám, že ještě chvíli bude děda smažit s námi. A že se na něj brzy dostane to očkování.

O dědovi to dneska ale nebude. Bude to o Praze, kde se děda mimo jiné skoro před sto lety narodil, ale myslím, že už minimálně 10 let tu nebyl. A od války jen párkrát.

Po třech týdnech převážně v on-linu (on-line je taková země nezemě, virtuál, kde se teď svět snaží dál fungovat, když je realita moc nebezpečná) jsem se vydala dolů do města.

Jako do centra. Poprvé letos.

Svítilo slunce, teplejší den, kdy už tušíme, že zima časem skončí a že zase budeme sedět na lavičkách a dělat pikniky. Hromadná doprava je po ránu prázdná. Všichni zaroušený a ani v ulicích obličeje nezahlédnete.

Na Nádraží Veleslavín přistoupí do vagónu 13 lidí s kufry. Třináct! To už je dav. Asi přistálo mezinárodní letadlo. (Anebo, jak později poznamenala moje dcera, je někdo už v takové depresi, že se rozhodl hrát si na cestu na dovolenou. To není špatný nápad. :-))

S dostatkem času se vydám pěšky přes Karlův most.

Nikde nikdo. Žádné čínské nevěsty. Žádní fotografové. Žádní Japonci. Žádná ožralá skandinávská mládež ani němečtí fanoušci. Už se mi po nich všech stýská.

Jen Praha, jaká byla, když mi bylo 15.

Dostaly mne Karlovy Lázně. Na Lávce je místo baru Oběrové místo. Dřív to bylo spíš obírací místo (lidi se vzájemně pod rouškou noci obírali a občas vás někdo okradl). Ach jo. Ale památkáři se určitě radují. Čisto. Žádné stánky. Žádné střepy. Nikde nablito.

Město se uzavírá do sebe. Je mi ouzko.

Jestli pak ale víte, kam já jdu?

To neví nikdo.

Já jdu do centra. Na tajemné místo.

Secesní dům. Milá paní ve vrátnici. Při vstupu Vám změří teplotu. Všechny slečny v růžovém. Určitě se pod rouškou usmívají. Sestřičky švitoří s lékaři. Nejvíce s primářem. Je to fešák. Tady asi žádný ošklivý lidi ani pracovat nesmí. Čekárna je salon s vysokým stropem a dlouhými závěsy. Pohodlné sedačky. Hudební kanál na velkoplošné televizi. Hity devadesátých let. Pohodička. Dříve nabízeli kafíčko. Dneska teda bez kafíčka.

Ráj?

Ne. Klinika plastické chirurgie.

Sem si řekla, že využiji, že mám obličej schovaný pod rouškou a nechám si udělat drobný, ale opravdu drobný chirurgický zákrok. Pravda, 3 týdny pak budu de facto nosit hidžáb. Ale von si toho ani nikdo nevšimne. A až se to všechno přežene, budu nejkrásnější.

Přichází.

Mladík. Podle jména s řeckými kořeny.

Podává mi ruku. Ááách. Kontakt. Neštítí se mě. Asi se pak vydesinfikuje.

Můj operatér.

Je teda dost mladej.

Buď tady ty plastiky tak dobře uměj (a má zaměstananeckou slevu) nebo je mu kolem třiceti.

No hlavně, aby se tou kanylou trefil tam, kam má. Abych pak nevypadala jak zombie.

Probírá se mnou plánovaný výkon.

Jsou v komunikaci s klientem určitě trénovaný.

Neřekne Vám, že jste tlustá, stará, hnusná.

Ale popíše, co se nabízí. Ve Vašem případě to samozřejmě není nezbytnost, ale můžeme tomu pomoci.

To víte, že ano.

Měl jsem tu nedávno jednu osmdesátiletou babičku, tam jsem trochu pochyboval, ale i u tý se to opravdu pěkně povedlo.

Doufám, že to nemyslel osobně.

Když má šanci osmdesátiletá, mám jí taky. Tý jo, proč si ta paní ještě v osmdesáti nechala vylepšovat obličej? Asi celebrita. Vondráčková? Ale tý ještě není osmdesát, ne?

Pak dojde řeč na cenu.

Je tu několik kvalitních možností.

Na tu supervariantu s laserem můžu zapomenout. Ta stojí poslaneckej plat.

Držme se při zemi, tak učitelskej plat. Ajajjaja, to bude zase letos školení a seminářů.

Pak mi ukazuje návlek, co budu nosit na hlavě tři týdny.

Tak jenom doufám, že vydrží PES na 5 ještě hodně dlouho.

Hlavně žádný odkládání roušek.

Čeká mne program muslimkou na zkoušku.

Je nějaké místo na těle, které byste si nechali předělat?

A ví někdo, kolik je Vondráčkový?