36. díl Margit: O straších a lidech

Blíží se jaro. V Jihočínském moři se schyluje k válce, v Evropě se místo pouhých roušek začínají povinně nosit účinnější respirátory. Lidi chudnou, nadávají, podvádějí, smutní, umírají, zoufají, ale taky se zamilovávají, rodí, pracují, tvoří, doufají a sní... Dneska jsem v nemocnici slyšela dva zřízence, jak velmi nevybíravými slovy probírají, která slavná či známá osobnost má COVID, komu kdo umřel a komu vymřela celá rodina. A že by se ty debilové, co se furt bouřej, měli zajít podívat na ty přeplněný JIPky, kde ty chudáci dejchaj volej a chcípou. A pak jsem omylem naladila Radiožurnál a slyšela neveselé zpravodajství. Asi zas budu poslouchat Tomáše Kluse nebo Country rádio. A koukat jen před řídítka. Jo, tu svoji teorii o jízdě na kole do táhlého vysokého kopce jsem vám ještě nevysvětlovala? To říkám vždycky svým klientům, co se rozhodli překopat celý svůj život - když jedete na kole do dlouhého prudkého kopce a podíváte se nahoru, ztratíte dech; proto je potřeba koukat jen kousíček před sebe, jen před řídítka, abyste nevjeli do nějakého rigolu a z kola nespadli, ale aby vás zároveň nezavalila hrůza z toho, co máte před sebou. Když vás čeká jakýkoli velký úkol (přestat chlastat, fetovat, přežít celosvětovou pandemii nebo se naučit na státnice), je fajn, dívat se jenom před řídítka a neztratit dech. A za chvíli budete na kopci nebo v novém životě.

Za pár dnů budou Hromnice, pohanské Imbolc, kdy se v zemi k životu probouzí klíčící semínko nového jara - ještě není vidět, ale už to jede, už roste a s obrovskou silou proráží svou cestu za sluncem. Už to cítíme v kostech. Přibývá slunečního světla a my už víme, že jaro přijde. Je dobré tou dobou spálit symbolicky staré jmelí, vykoupat se venku v ledové vodě a vyrobit si ze zbytků vosku svíce hromničky, které nás budou celý rok chránit v bouřích přírodních i lidských. Teď, když slezly ty závěje sněhu, to opravdu vypadá, že jaro je za rohem, ale ono ještě přituhne a přesto se klíček jara bude dál rozvíjet a růst. Taky mám v sobě klíčící semínko. Ne, nejsem těhotná. Neboj Baru, nebudeme se muset scházet na dětských hřištích - leda až jako babky budeme hlídat vnoučata. Klíčí ve mně láska. Zatím je to jen maloulinký klíček rašící z naprasklého semínka, ale zdá se velmi životaschopný a já pevně věřím, že z něj vyroste krásný a urostlý strom. Nebo třeba aspoň keř. Nebo kytka. Budu vás průběžně informovat. Nechci o tom zatím moc psát, nechci to zakřiknout, ale nejradši bych si na kabát, tělo i ksicht nalepila velké samolepky "ZADÁNO". Zajímavé na tom je, že to přišlo z úplně jiné strany, než jsem čekala. A hlavně to, co to se mnou dělá. Protože kromě toho, že se těch posledních pár dnů mám tendenci chovat jako zamilovaná patnáctka, uvědomila jsem si, že mám strach.

Mám strach z toho, abych si dokázala v tom novém vztahu zachovat samu sebe. Téma strachu se teď ke mně vrací ze všech stran - asi jsem si to přivolala tím svým troufalým prohlášením, že já strach nemívám. Za poslední týden ke mně dvakrát doputoval citát Berta Helingera o tom, že budeme-li před svým strachem utíkat, ztratíme svou cestu, a tudíž že právě náš strach a cesta skrz něj je ta naše pravá cesta... Taky jsem si pojmenovala strach, který mě vede nejen k tomu, o čem teď píšu, ale i k těm slzám, které jsem poslední dobou prolila při různých nepochopeních. Je to můj dávný strach ze sebe samé, z vlastní síly, moci, z vlastních šířek, hloubek, vášní, světel i temnot. Strach z toho, že budu MOC. Moc vášnivá, moc sexuchtivá, moc romantická, moc zaměstnaná, moc samostatná, moc nalepená, moc ezo, moc praštěná, moc chytrá, moc úspěšná, moc neomalená... A že kvůli tomu strachu, že budu MOC a tím toho chlapa vyplaším, začnu brzdit a že budu utahovat kohoutky, kontrolovat se a přetvařovat, až to vlastně vůbec nebudu já, nebo jen koutkem duše. A to už fakt nechci. Vlastně vám to tady píšu mimo jiné proto, abyste mě trochu hlídaly. On ten chlap totiž vypadá, že se jen tak něčeho nezalekne a leccos ustojí (postavu na to koneckonců má) - i když blog mu zatím dávat číst nebudu, tak odvážná jako Baru nejsem - takže je to fakt jen v mojí hlavě. Největší pasti si ale, jak známo, klademe my sami. A tenhle příspěvek je taková malá pojistka - když se totiž strach vytáhne na světlo a odstane jméno, přijde o velký kus své moci. Takže já teď klidně můžu být MOC s O ve tvaru píčy uprostřed. A zároveň mu dávkovat postupně - jako tu jízdu do kopce.

Pozitivní na tom je, že má zamilovanost způsobuje, že mě méně nasírají kolegové v práci i vlastní děti. Jsem napůl v jiné dimenzi a oni mě nemohou rozházet. Když se dcera vztekne, že ona si tu povinnou četbu prostě číst ne a ne a nebude a jde si s přezíravým výrazem hrát na tabletu, zvládám jí bez jediného výkřiku či rány vypnout WiFi (samotnou mě překvapilo, že to zafungovalo a za chvíli si číst začala), když má kolegyně blbý řeči, zvládnu z toho udělat vtip. Dokonce mi ani nevadí, když mi zachumelí auto, nebo když sousedka prudí, že nemám roušku. Ty hormony, to je fakt supr matroš! A ještě jednu výhodu má ta moje předjarní zamilovanost - připadám si krásná a žádoucí. I když v tomto ohledu já se mám ráda celkem stabilně. Mně by teda ani za normálních okolností nenapadlo (tak jako Barču) jít si nechat něco uříznout, přifouknout nebo vysát! Ani omylem. Ani to svoje odstávající ucho jsem si nikdy přišít nenechala. Když kdysi jeden přítel rýpal, proč že ho teda ukrývám pod dlouhými vlasy, oholila jsem si hlavu trojkou a hrdě chodila s pleškou a pravým uchem trčícím do vesmíru. Ale měla jsem jednu klientku, paní Madam, a ta měla přišité, vypnuté, nafouknuté a upravené kde co. A přitom to podle mého vůbec neměla zapotřebí. Byla (a je) to nesmírně elegantní a půvabná žena, která by taková byla i bez svých plastickochirurgických zásahů. Bohužel si to sama o sobě nikdy nemyslela, a tak potřebovala sobě i světu dokazovat, že si zaslouží být vnímána jako pohledná žena (když ji tak vymodelovali nejdražší chirurgové). Snad díky terapii vyjela kousek kopce a je klidnější... Zas abych se nerouhala, jasně že i mě samotnou občas štve nějaký ten můj špek, vráska či kus povislé kůže, ale jako celek furt dobrý! A trochu si myslím, že ta paní v zrcadle je pro mě převážně krásná, protože jí to pravidelně říkám.

Co byste si nechali nebo naopak nikdy nenechali uříznout vy? A co říkáte svému odrazu v zrcadle? A cítíte už v kostech jaro?