37. díl Baru: Rodinu si nevybíráš a geny nevyčůráš

On-line život trvá, změna v nedohlednu. Školy zejí prázdnotou. Zažívám dojetí, když vidím prvňáky a druháky, kteří jako jediní dostávají opravdové, opravdové, (čti papírové v deskách) vysvědčení. Ještě včera mi jedna paní učitelka vyprávěla, jak se v její první třídě přihlásila holčička a ptá se: A paní učitelko, co to je, to vysvědčení?

Kam ten svět spěje?

To teda nechci vidět. Reálie pro pamětníky: v lednu 2021 dorazila do Evropy takzvaná britská mutace Covidu. Britského mám ráda hodně: sýry, Londýn, knihkupectví, fish and chips v novinách, Sherlocka Holmese, veverky a papoušky v Hyde parku. Ale tohle nám posílat nemuseli. Je to prý varianta, co má větší nakažlivost a smrtnost. No díky. Posrala se z toho i vláda, takže hledají, co by tak ještě šlo zakázat. No není toho moc. Taky se rozhádali na ministerstvu a většina použitelných náměstků dala výpověď. Většinou kultivovaní muži, kteří nechtějí své angažmá pomlouvat, ale pronášejí věty typu: To fakt nešlo. Díky Bohu, že už je to za mnou. A ještě: Díky, ale tři ministři za 4 měsíce, to je moc i na supermana.

A teď to vypadá, že skončí už i ten poslední ministr zdravotnictví. Je pandemie, ale náš stát zjevně nepotřebuje ministra zdravotnictví.A když, je úplně zbytečné, aby to byl doktor.

Praděda na Severu je v pohodě. Tvrdí, že on byl za války ve škole jen 3x a taky žije. Však voni to tyhle děti taky nějak zvládnou. Ostatní senioři někdy panikaří a jindy statečně plavou s proudem. Návštěva u rodičů tedy chvílemi připomíná terapeutickou komunitu, chvílemi zasedání krizového štábu a chvílemi cirkus.

Rodiče jsou různí. Můj kolega zkušený terapeut říká, že v dospělosti jsou jen strašní a méně strašní rodiče. Všichni děláme, co můžeme. A všechny nás pak naše děti při terapii pomluví a budou si říkat, jak je mohl zplodit tenhle párek cvoků. Je to ale spravedlivé, i na naše děti dojde. Rodičovství vede k odpouštění vlastním rodičům: Vážně mě taky takhle milovali, jako já miluju své dítě. Tak to nemůžou být zas tak špatný lidi, ne. Možná nejsou tak příšerní, možná jsou dokonce i roztomilí.

Dlouho jsem se smávala u nás na Severu sousedce, co vyprávěla o svých rodičích v důchodu. Teď už mi to zas tak vtipné nepřipadá. Mám vlastní.

Moji rodiče spolu vydrželi přes čtyřicet let.

Je zvláštní, jak lidé mohou být různí a ve výsledku stejní.

Moje maminka je krásná, lehce roztržitá a ustrašená dáma. A není se, co divit.

Můj otec je totiž vynálezce. V kulisách reálného socialismu podával v Kolbence jeden zlepšovák za druhým. Jako dítě jsem měla pocit, že se vůbec ničeho nebojí. Procestoval s námi všechny země, do kterých ho tenkrát pustili. Maminka často hrůzou pouštěla foťák a statečně volala: Děti, foťte si to do srdíčka.

Otec s námi několikrát projel Rumunsko, kam se všichni báli.

Prostě si drze přidělal majáček na starého moskviče, na hranicích se prokázal kartičkou do fabriky a jel.

Na dotazy celníků se tvářil důležitě.

Doktor?

Moudře pokýval hlavou.

Mašíny?

Moudře pokýval hlavou.

Inženier? Mekánik?

Moudře pokýval hlavou.

Žebravé děti skákaly do příkopů. Vozy na křižovatkách nám uhýbaly a pouštěly nás dopředu. A nikdo z nás tenkrát vůbec netušil, jak šílený byl Ceausescův režim. My byli brzo u moře.

Otec se nikdy neučil žádný světový jazyk, a i z ruštiny měl čtyřku. Ale domluvil se vždycky s každým. Směsí vynalézavých posunků a mezinárodních výrazů.

Na případné bolístky měl zásadně Járovu metodu. Jako dětem nám vysvětlil, že je vědecky dokázáno, že tě nemohou bolet dvě místa na jednou. Když tě něco bolí, je třeba praštit se nebo kousnout někam jinam. A je po bolesti.

Jeho vynálezy nebraly konce.

V domě byli již v osmdesátých letech fotobuňky na rozsvěcení světla.

Dálkové ovládání televize (samozřejmě krabičku se spínači, které vedla drátem do televize) jsme měli dříve než západní sousedé.

Otec mistrně navázal kontakty v blízkém východním Německu. Znal se v Bad Schandau s paní na benzínce i v masně. Český Standard, Nivea a Vegeta se stali propustkami k levnému východoněmeckému benzínu a métskému salámu.

Vynalezl automatický krmič slepic.

Vynalezl harmoniku, která mění vodu ve víno.

Vynalezl elektrickou pomlázku na kliku.

Po revoluci začal podnikat. Ve spoustě ohledů zase předběhl dobu. Věděl, co koupit, co prodat. Já dospívání strávila za pultem prodejny nebo v autě rozvážející tabák po Čechách. Neděli, co neděli jsme s tátou objížděli hranice a zásobovali vietnamské obchodníky. Po cestě znali většinu prostitutek, i Haničku, co jí maminka měla ve školce.

Dnes je táta v důchodu a svým tvůrčím zápalem baví hlavně moji matku.

No baví? Spíš děsí.

Se stářím se otec rozhodl, že když už nemůže být cestovatel a obchodník, bude tedy ekolog a umělec.

Zbudoval solární elektrárny, zachytává dešťovou vodu a vykopal vlastní studnu.

Třídění papíru a plastu je však pod jeho rozlišovací schopnosti, a voda ze studny chutná jako bahno. Tajně si z Prahy vozíme vlastní petky kohoutkovky. Ale pssstt!

V domě má můj otec instalovaný systém, který čte úryvek z divadelní hry vždy, když si má vzít léky. Je teď bohužel dost nemocný, takže první deklamace mne probudila v 5:00. Jo, a má to ještě jednu mouchu, slyšíte vždycky jen začátek, takže se nikdy nedozvíte, jak to bylo dál.

Otec se naučil na piano a na pilu. Má to jako ergoterapii. V poledne je tedy na programu úryvek z labutího jezera doplněný zvukem pily. Kdo nikdy neslyšel zvuk pily, neví, co je ušní šelest.

Večer prohlídka soukromé galerie. Oblíbeným tvůrčím materiálem mého tatínka je poslední dobou toaletní papír. Dokáže stvořit fantastické instalace. Jeho nedostatek v místě původního určení ho však netrápí. Takže, když jdete "tam", není od věci si vzít s sebou kousek uměleckého díla.

Když to tak píšu, zdá se, že mé matce již problikává svatozář. Hlavně proto, že v době lockdownu je tatínkovým jediným divákem. Lidé si stěžují na nedostatek kultury, ale ona by se určitě ráda podělila. Je to svatá žena.

Jakou vlastnost svých rodičů máte nejraději?

A v čem se jim nejvíce podobáte?

A kdyby něco, použijte Járovu metodu. A kdyby nastal blackout, foťte si to do srdíčka.