41. díl Baru: Blbcem na zkoušku

Poslední dobou mám pocit, že celý svět blbne. Mne nevyjímaje. Kolem mne se kumulují lidé, co by asi neměli dělat svou práci. Chyba na chybu. A možná to něco vypovídá i o mně. Dnešek byl obzvláště výživný. Poslední trapas jsem zažila, když jsem se přiřítila na jednání, které zorganizovala moje šéfka. Ještě včera mi ho potvrdila. Teď tu stojím. Nikdo mě nečeká. Moje šéfka sedí vedle mě a neřekne ani slovo. Já jsem za kreténa. Omlouvám se za chybu, kterou jsem neudělala. Nechci nikoho podrazit, ale uvnitř mne to vře. Uáááá.

Za deset minut na to volá ženská z jednoho projektu, která půl roku nedělala svoji práci, teď ji vyhazují a ona se mne ptá na výkaz z června. Ty vole, kde byla celou dobu? Je únor!!!! Dvanáctého června? Jo, to bylo asi hezký počasí. Ale co jsem děla já? No tak to fakt nevim.

Jedna milá maminka ze třídy vzala všechny děti sáňkovat, leží krásný bílý sníh. Venku je mínus deset. Příroda se nám odvděčuje, že nelétáme letadly, a tak mají děti poprvé za léta opravdu bílou zimu i v Praze.

Po třech hodinách vyzvedávám plačící dítě, které bylo celou dobu bez rukavic. Nabrala si do nich sníh, a tak už si je nechtěla oblékat. Klepajíce se vzlykala, že jí ta maminka pořád říkala: běhej, běhej, ať se zahřeješ. Na ruce se jí nepodívala. Dítě má omrzliny.

Vzešlo z toho poučení, nedej na ostatní, dej na svůj rozum, seber se a jdi domů. Ať si myslí, kdo chce, co chce.

A takhle bych mohla perlit dál. Do politických špiček ani nedohlédnu.

Mám pocit, že jsem v programu Blbcem na zkoušku.

Jen aby to nebyl program Debil natrvalo.

Blbost a trapasy. Pocit trapnosti. Vztek a ponížení. Křivá huba pod rouškou. Vytřeštěné oči nad ní. Záchvaty smíchu v nejmíň vhodnou dobu. Jeden náš společný kamarád nám vyprávěl o skvělém trapasu. Smála jsem se tak, až jsem se málem počůrala. Tak strašně se bál, abychom to nenapsali, až jsme si s Margit řekli, že to bude móóóc dobrá historka.

Znáte to, kouzlo nechtěného. Všechna jména jsou tedy změněna, nikdo není slavný a nikdo nikoho nezná ... Rafael (tohle jméno nám nikdo neuvěří, hahaha) má ženu a dvě dcery. Chlap jak hora, boxer, byznysmen a taky masér. Občas dělá u filmu, umí to se zvířaty. Za mlada to uměl i se ženami. Žádná si před ním nebyla jistá. Hodně kamarádil s mým mužem, a tak se radši neptám. I náznaky jsou pikantérie. Tak tenhle Rafael měl pracovní schůzku v centru. Jednání s památkáři, pak si dal kafe na Národní. Z okénka samozřejmě. Pohoda den. Dcera mu píše, prosí taky jedno kafe do kelímku. Vychází ze Starbucku, plné ruce kelímků. Blikne mu mobil. Blbci z jeho whatsupový skupiny mu pošlou fotku obrovského péra. Tedy nevím, proč tohle chlapi dělaj, ale dělaj. Ha ha ha. Klidně obrázek odmázne. Přijede tramvaj. Vidí známého kuchaře z nějakého pořadu. Chce potěšit dceru, která Masteršéfa sleduje.

Dobrý den, myslíte, že byste si se mnou udělal fotku?

No jasně.

Plné ruce, jedna natažená na selfee.

Dvě hlavy, ještě popotáhnout roušku, aby bylo vidět obličeje.

Telefon se otevře a zobrazí poslední fotku.

Rafael mžourá (už blbě vidí na dálku). Kuchař mžourá, co to tam je?

Je to to, co se zdá, že je?

Je to ... péro ...

Ty vole, to je to pééérrroooo ...

Rafael panikaří: No hlavně to neposlat dceři, ježišikriste, co si vo mně ta celebrita pomyslí

A plné ruce a rouška a záchvat smíchu.

Sorry, já nejsem úchyl, chtěl jsem jen fotku.

Ty voleee.....

Takže fotka. Fotku má. Ukázal nám ji. Oba obličeje vytřeštěné.

Jestli si celebrity chlápek myslí, že to byl erotický návrh, to nevíme.

Trapas to byl ale mega.

Smíchy jsme se prohýbali, ještě teď, když to píšu, mi ten příběh zvedá koutky.

Ale abych se nenavážela jen do ostatních. Povím Vám taky jeden vlastní trapas.

Může za něj stánek s občerstvením v Hradci Králové.

Jak říká estébácky pan premiér (z programu Debil na hodně dlouho): nebuďte hodnej, řekněte to, řekněte jméno, jméno, jméno!!!

Ano, je to ten stánek vpravo od koleje 1 na hlavním nádraží v Hradci Králové.

Naštěstí je to už hodně dlouho. To se ještě smělo cestovat.

Absolvovala jsem poměrně dobrodružnou cestu na daleký východ. Když cestuju, vždycky se snažím jíst s místními. A ráno desinfikovat. Ne ruce. Ale zevnitř. Takže celá několikatýdenní cesta proběhla v pořádku, žádný průjem, katar, otrava.

A pak ten Hradec.

Jenom blbec si dá vlašák na nádraží. Anebo někdo, kdo má velký hlad. Anebo já.

Vlašák proběhl bez zvláštních okolností a úkazů, chutnal lahodně, pěkně s majonézkou, ani náznak něčeho bio. Příjemný pocit plného bříška vydržel až do Prahy.

Praha, hlavní nádraží. Batoh na záda. Vlak staví. Cesta uličkou. Zaškrundání.

A pak už jen pocit nevyhnutelnosti.

Vlašák opouští původní stanoviště spodní cestou.

Je mu plně jedno, že vystupuji na nástupišti.... kde mne čeká můj tehdejší milý.

Vlašák už je na cestě.

Teď nemohu běžet a za zvuku filmové melodie padnout milému do náruče.

No řekněte někomu po měsíci: Ahoj zlato, tak jsem tady. A mimochodem, trochu jsem se posrala...

Takže tak.

Trapasy k životu patří. Blbci s námi jsou a budou.

Hlavně se z toho neposrat a smějme se nebo nám hrábne.

Jaký je Váš nejhorší trapas?

A mimochodem, jaký je Váš šéf? (PS: Když tak mu kupte vlašák.)