48. díl Margit: Když to jede...

Dneska budu stručná. Dějou se mi věci. Splavně. Připadám si, jako bych kráčela vesmírem a pod nohama se mi skládala cesta. A já jdu v naprosté jistotě a důvěře, že nemůžu šlápnout vedle, přestože kladu nohu do vzduchoprázdna, protože moje chůze a skládání mé cesty jedno jest. Je to krásný pocit. Možná si ještě pořád ulítávám na těch hormonech zamilovanosti, možná jsem se zas kousek posunula v propojenosti s univerzem, možná obojí. Neznamená to, že mě nemůže potkat nic náročného. Jen je to pocit, že to, co se děje, je v pořádku, že to tak má být. A že to zvládnu, když je to těžké, a že si to zasloužím, když je to dobré. Tak jako tak si to užívám.

Ze zázraků, darů a lekcí, co mě za poslední týden potkaly:

Rozkvetla mi Tillandsie - vůbec jsem netušila, že tahle vzdušná kytka může kvést (je to nádhera).

Našla jsem byt, který si kupuju - teď už jen, aby vyšly všechny formality, peníze a podobně a snad už nikdy nezažiju ten pocit, že s někým žiju proto, že nemám kam odejít.

Chtějí mě klienti - dokonce i náš úplně nejvyšší šéf řekl, že jsem žádaná; má to tedy dvě stránky - mám hodně práce, což je fajn a zároveň mám hodně práce, což je někdy dost vyčerpávající. Ony teda psychologické a poradenské služby obecně jsou teď hodně žádané a potřebné. A nás je navíc v práci málo a už dost padáme na hubu.

Budu mediální hvězda - spustil se nám v práci soubor focení a natáčení a já se díky tomu dostala do nějakého streamu o duševním zdraví. Úplně přesně nevím, co mě čeká, ale spouští to u mě klubko trémy a lehkých obav, hrdosti a těšení. Bude to i na YouTube - doufám, že mě za to děti nevydědí.

Myslí na mě, kudy chodí - můj milý. Je to krásné a je to vzájemné. Haleluja a hosana a díky za ty dary, je nám spolu blaze.

Jsou mi botičky!!! Neuvěřitelné se stalo skutkem - pohory "na širší chodidla" mi opravdu sedí! Mám radost já i můj milý a čeká nás spousta společných výšlapů. Oslavili jsme to hned společnou proflákanou sobotou.

Mám dospělou dceru - ve 12 letech jsou prý bytosti hotové a nemáme na ně žádný vliv. Tenhle pocit u ní teda mám už od porodu, kdy si prostě usmyslela, že ona se nenarodí tak, jak chci já, ale po svém. Stejně pořád zkouším nějakou výchovu. Teď jsem si ale řekla, že se k ní budu chovat jako k dospělé. Jsem tedy opravdu zvědavá, jak mi to půjde, obzvlášť, když se potvrdilo, že máme stejně PMS a moje dobré úmysly umírají s jejím prvním ksichtem a drzou hláškou.

Do puberty vstupuje i syn - ještě se sice potřebuje občas pomazlit a přitulit, ale když se v pátek vrátil od tatínka, vypadal úplně jinak než před týdnem. Vyspěleji. Za chvíli začne mutovat. Doufám, že mi taky začne pomáhat nosit tašky s nákupem (včera pomohl, tak mu to snad vydrží). Jestli totiž spustí dětičky obě najednou, budu asi muset na svých copingových strategiích pořádně zapracovat.

Myslím s obrovskou vděčností na to, že moje děti jsou zdravé a vlastně vždycky byly a já se o ně nikdy nemusela nijak zásadně bát. A myslím na všechny, kdo to teď mají těžké a zdraví nejsou. Hlavně na svoji hrdinnou kamarádku, jejíž syn bojuje o život. Posílám jí energii, lásku a podporu, protože víc pro ni udělat nemůžu. K ní už moje štěstí nesahá...

A jak to jede vám? Šlape to, nebo drhne? A co vaše děti a puberta?