49. díl Baru: Život v ohlávce a jak nebýt trdlo

Tak jo. Minulý pátek byl u nás doma operační den. Já si nechala na klinice plastické chirurgie upravit bradu a kočku jsme nechali vykastrovat. Ještě, že nedošlo k záměně. Na výkon se čeká měsíce (teda na ten můj) a největší nervy jsou, abyste před tím něco nechytli nebo vás na poslední chvíli neposlali do karantény. Ale všechno bylo v cajku a tak jsem se dočkala. Můj milovaný muž se ukázal jako velmi velkorysý a povídá: Nech si to, miláčku, udělat co nejlepší, já to platím. A tak jsem si dovolila špičkový výkon s laserem. Ne že by to pak vypadalo lépe, ale páč doktor říkal, že teď půl roku se bude moje kůže napínat, věřím. Zatím mám na krku něco, čemu se v detektivkách říká strangulační rýha. Modřiny a otok. Ale není to vidět, protože hned při odchodu z kliniky mi navlékli na hlavu a krk ohlávku. Je to slušivý návlek bílé barvy alá hidžáb.

Kočka má zase límec na krku. Dva dny spala a teď všude couvá a je naštvaná. Naštvaná už je lepší, než když byla zubožená. Jsme teda dvojka.

Blbý je, že ohlávku mám na 3 týdny a musím s tím na ulici, do práce i do vysílání.

Maskování šátky vypadá mnohem hůř než původní varianta. Se šátkem vypadám jak ježibaba, kterou bolí zuby. Doufám, že se mě děti nebudou bát. Ohlávka a rouška. Jsem jako postava ze sci-fi filmu ... Chudáci mrňata, co ke mně chodí kvůli posouzení školní zralosti. Kdo se nelekne, je na školu připraven. Nic horšího už ho tam nepotká.

Lockdown trvá, to asi víte. Vše žije jen on-line. I moje jinak otrlá kadeřnice se odstěhovala na chalupu. Začíná tudíž skutečné peklo. V rámci pravidelné péče o seniory jsem volala svému otci, abych se zeptala, jak se má. Povídá: Ale co, jsem senilní, moje manželka labilní a jedno z vnoučat debilní. Takže paráda. A smál se, jaký fór se mu povedl. Ale má pravdu, včetně postižení jednoho milovaného dítěte u nás v rodině. Jak drsné a výstižné.

A teď to trdlo.

Jo, já jsem trdlo. Ale chtěla jsem se blýsknout. Moje kámoška se čtyřmi dětmi vždycky říká, že za pečivo na Staromáku nedá 60 korun, protože je výrobní hodnota 10 korun a je snadné to upéct. Pravda nikdy jsem to u ní nejedla. Ale asi to někdy peče.

Margit se taky tváří, že to dělají běžně.

Dokonce nabízela, že si trdelník můžeme péct i na ohýnku, že dodá těsto.

Opravdu se kynuté těsto může tahat v chladnu v batohu? A opékat na klacíku?

Tak jestli je to takhle jednoduché, tak tím rozhodně obohatím své nedělní sladké produkce.

Většinu věcí, které peču, chutnají mému muži. Nic z toho nejí dcera. Ale trdlo má ráda. Rozhodnuto.

A abych to byla já, přečetla jsem na netu hned několik receptů. Jednoduché.

Zakoupila speciální stojánky, na které se to namotává. Nebudu přece troškařit, když to teď budu péct pravidelně. A olejový postřik proti připalování forem.

Kvásek. Realita mnoha současných domácností. Všichni teď pečou chleba, ne?

Těsto pěkně kyne.

Dcera ho přinese na stůl a rázně ho položí. Jejda, už je ho polovina.

Aááá to říkali babičky, že se kynutým nemá bouchat, matně vzpomínám.

Hmmm.

Válení hadů z těsta. Dyť je to jak na vánočku, snadný ..... po troše úsilí uváleno.

Postříkám stojan.

Namotávám na stojan.

Vypadá to skvostně!!

Prvních 7 vteřin. Pak začne působil gravitace...

Nemilosrdně.

Tady ani plastický chirurg nepomůže.

Rychle to namažu máslem.

Šup do trouby.

... Kde se z toho stanou excelentní hroudy pod stojánkem.

Co zůstalo na stojánku, se připálilo.

Zbytek vypadá jako Ho... víte co...

Hodně skořicového cukru...

Rodinná specialita Hovno na stojanu ve skořici.

Takže cena za stojánky, postřik, suroviny, flek na šatech, úklid kuchyně ... jedna "trdlohrouda" vychází asi na 350 Kč. Muž to statečně obaluje v cukru. Dcera komentuje: Tak příští týden upeč mrkvový dort, ten chutná alespoň tátovi.

Ach jo. Jdu na Starovák a dám si ho s Nutelou, ať si posílím nervy.

A supermatka kecá, aby to nemusela kupovat dětem... Jasně, je jich hodně. Na příští trdlo se dám rozhodně pozvat, to chci vidět.

A Margit, to mi teda vysvětli, jak je to s tím trdlem na ohni!

V rámci útěchy moje dcera povídá, že neva, alespoň mám co napsat na blog.

Četla jsem výzkum, že psaní blogu je výborná copingová strategie. Potvrzuji.

Taky tam psali, že 80 % blogů do třech měsíců umře. Ještě žijeme, už půl roku, jupíííí!!!

A Margit ve středu napíše 50. díl, jupííí.

Pečete trdlo? A psali jste někdy blog? Jaký to je? A žije?