50. díl Margit: Oko hurikánu

Točí se točí kolo kolem dokola, točí se točí lidské osudy, neštěstí a trápení, točí se točí a já se snažím stát široko rozkročená, zhluboka dýchat a nehnout se ani o píď, abych se náhodou neocitla mimo oko toho hurikánu, který kolem mě víří a nechává mě na pokoji. Klienti, klientky, kamarádi, kamarádky, sourozenci, známí, známí známých... Tomu umírá sestra s trubicí v krku a covidem v těle, s tím se rozešla přítelkyně, toho dává k soudu bratr za smyšlené obohacení, ta myslí na sebevraždu, támhleta se o ni dokonce pokusila, ten pláče, když vzpomíná na své dětství, ta zuří, když vypráví o svém zneužívání v dětství a vzteku na mámu, která neudělala nic, té dítě střídavě žije a umírá, tamta už dítě pohřbila a další ne a ne přijít, ten se zamiloval, ale bojí se odejít od ženy, protože by nebyl se svým dítětem, ta je ve čtyřiceti ze dne na den polochromá, tomu umřel mladý pacient, toho nařkla bývalá partnerka z týrání dítěte, jen aby mu ho nemusela "půjčovat", ta dementní z chlastu, ten zas věkem, tamten skočil z okna, protože viděl, jak nestíhá, co by měl a děsem z toho se málem zbláznil úzkostí a ten skok mu asi přišel jako lepší řešení, téhle asi zavřou tátu, tamté táta chlastá tak, že už ho ani na detox nechtějí a tomu zas umírá máma a on se o ni stará, holí jí hlavu, maže jizvy a půjčuje jí prachy z kapesného od táty... To nejsou vymyšlené příběhy. Ani příběhy z knih či jiných médií. To jsou reálné příběhy reálných lidí. Mohla bych vám na každého z nich dát adresu a telefon. Všechny je znám. Všechny ty příběhy jsem v posledních týdnech slyšela.

A já se mám tak dobře, že mi Barča píše, že ještě chybí duha a jednorožci a začne z mejch příspěvků blejt nudou. Já vím, že to píše s láskou. Ale stejně. Někdy je mi to až blbý, když se mě někdo zeptá, jak se mám a já, nechci-li lhát, odpovídám: "Skvěle." Naštěstí mám kolem sebe i pár dalších lidí, kteří se mají skvěle a s nimiž můžu sdílet to, že je nám v tom dobře, rozhodně se za to nestydíme, jsme za to vděční, přijde nám to v pořádku, jen se nám to poslední dobou občas těžko říká nahlas.

No tak dobře, občas i něco drhne. Třeba se mi utrhla dvířka od mrazáku (hahaha, přestaňte se řehtat, že mám sílu jak Venclovský, není to tak, jak si myslíte, prostě byla přimrzlá a trochu to prasklo). Milý mi to ale o víkendu spravil. Pohádala jsem se s bývalým manželem o to, kdo půjde na online třídní schůzky a prohrála. Udělal se mi pod respirátorem (kterému neustále říkál "filtr") opar a hned kousek vedle dva beďary. A vítr na balkóně srazil květináč a ten se rozbil. Nejspíš mi definitivně umřel cypřiš, co jsem ho poslední dva roky měla za vánoční stromeček a na balkón mi serou holubi (taky - myslím "taky", stejně jako Barče, nikoliv "taky" stejně jako další tvorové!). Přijde mi ovšem, že to jsou takové prkotiny, že bych vás tím ze židle nadzvedla ještě víc než svou růžovou přítomností.

Uznávám, že moje růžová přítomnost je malinko zaprděná, usedlá a málo čtivá, ale mně se líbí. A možná jsem fakt napůl stará (páč fakt stará já budu až ve chvíli, kdy mě přestane zajímat sex a zlobení), když mi stačí víkendy v posteli u filmu, procházky po okolí, samodomo vyrobené dárky od dětí, speciality z místní rybárny, setkání venku s kamarády, nahej chlap v zástěře u mý kuchyňský linky, telefonáty s maminkou, večírky v kuchyni, milování se stále stejným mužem, mazlení s kočkou a "Jak ses vyspinkala, princezno?" po ránu... V žádném případě bych ale nic z toho neměnila. I když rozšíření repertoáru o návštěvy kulturních podniků, restauračních zařízení, sportovišť, tanečních parketů, mořských pláží a saunových světů se nebráním. Jen mi nechybí. Nebo ne až tak moc.

Mimochodem - o víkendu bude první jarní den. Chystáme se Baru a našimi dětmi vyrobit Moranu a hodit ji do řeky. Uděláme jí hlavu z kulatého bochníku chleba a na krk pověsíme korále z vaječných vejdunků. Nastrojíme ji na louce u Bohyní a do kapes jí nastrkáme papírky se vším, co chceme, aby od nás odplulo, aby od nás voda odnesla společně se zimou. Odneseme ji pak k Vltavě a utopíme ji tam. Odpluje po vodě až k moři do Hamburku. A odnese s sebou všechno, čeho se chceme zbavit. Jsem ráda, že mě toho kromě covidových opatření a našeho premiéra moc nenapadá. Potom si možná budeme přát, co naopak chceme, aby nám voda přinesla. Možná si to i nakreslíme. Možná se za to pomodlíme. Ale hlavně tomu otevřeme vrata a srdce dokořán. Ať je nadále dobře a nebo ještě líp, ať se oko hurikánu nehne (a nebo ten hurikán už zmizí) a moje malá růžová spokojenost dál roste a vzkvétá.

Co byste do kapes nastrkali Moraně vy? A čemu chcete otevřít vrata budoucnosti?

Jo a ten trdelník já peču jako věnec, drahá Baru 😉