54. díl Margit: Středa - je ho tam třeba (příspěvku na blog samozřejmě)

Četla jsem po dlouhé době naši povídku, kterou to všechno začalo. Smála jsem se a slzela a vzpomínala... A cítila a cítím obrovskou radost, že ten blog vzniknul, že Baru začala konečně psát a vděčnost, že mě k tomu přizvala a lehounce a něžně mě dokopává k tomu, abych nepřestávala... A vzápětí jsem nestihla a zapoměla napsat svůj středeční příspěvek a honím to na poslední chvíli takhle ve středu večer. Ale Baru psala, ať to nehrotím, že píšeme pro radost a ne z povinnosti. Holka moje zlatá!

Ke psaní popichuju Barču už roky. Její spisovatelský talent byl vždycky zjevný a její příbuzenstvo ji vždy zásobovalo zážitky hodnými sepsání. I my kamarádi jsme se snažili. Jenom těch zážitků, o kterých Baru prohlásila: "To bude skvělá historka pro vnoučata!", kterými jsem ji zásobila jen já, co těch bylo! Třeba tenkrát, když jsem v cizím městě potkala cizího kluka, který mě v místním jazyce učil říkat "Miluju tě", jmenoval se "Svoboda", hrál mi v parku na buben a já pro něj tančila a pak jsme v bouřce promilovali celou noc, přestože jsme se znali jen pár hodin a já se trochu bála, že by mě mohl v noci zbít, okrást nebo unést do arabského bordelu, a tak jsem radši kamarádce poslala sms, že jdu s nějakým týpkem na hotel, ale když jsem se zastavila a sáhla si do hloubky srdce, jestli mám opravdu strach, zjistila jsem, že nemám, že mu věřím, protože tuhle duši znám věky a je to osud, že jsme se potkali, oba tak daleko od domova... a bylo to krásné, nejen to milování, ale i to noční toulání starobylým městem a ranní káva a brouzdání ve studeném moři a loučení bez slibů, očekávání, či výměny kontaktů, protože tohle byl dárek z nebes, jen pro tuhle chvíli, ale o to krásnější a intenzivnější, protože byl jen teď a tady... Nebo tenkrát, kdy jsme utekly z kroužku intelektuálů na odborné konferenci a slavily čerodějnice v kroužku místních kempařů, a já hrála na kytaru a zpívala jak pámbů, ne proto, že umím tak dobře zpívat, ale proto, že ta síla ohně a kruhu lidí kolem a ten žár toho o spoustu let mladšího chlapa, co po mě obdivně koukal a svlíkal mě očima a nechtěl věřit, že já se na kytaru naučila hrát ještě dřív, než on se narodil, to všechno té chvíli dalo sílu rituálu, modlitby a božského okamžiku a ten můj zpěv a náš tanec kolem ohně byly modlitbou a oslavou lásky, jara, svobody a života vůbec... A taky tenkrát, kdy jsem jí úplně zoufalá volala a brečela do telefonu, že ten chlap, do kterýho jsem se zamilovala, se mnou nespí tak často, jak bych chtěla a potřebovala, a že to určitě znamená, že mě nemiluje a jak já mám tohle vydržet a že mám pocit, že se mi kůže rozskočí na tisíc kousků a já se rozpadnu do vesmíru, jestli mě on neobejme, nepolíbí, nepomiluje a nebude to dělat zas a znova a pořád a pořád... a že sice vím, že jsem úplný magor a že objektivně je ten vztah vlastně v pořádku, jen já se dostala do podivné spirály, která mě vtahuje do zoufalství, opuštěnosti a naléhavosti, a že od ní nutně potřebuju, aby mě trochu podržela a trochu propleskla, abych se mohla nadechnout... a její "Děvče, děvče, vždyť si ho nemusíš brát..." mi zachránilo zdravý rozum a celkem fajn vztah. A nebo zas jindy, kdy jsem s ní znovu a znovu probírala, jestli život s chlapem, kterého jsem si nakonec vzala, je k žití nebo jen k živoření a jestli má větší hodnotu rodina, nebo moje spokojenost, a po čím štěstí to vlastně šlapu, když zůstávám matkou a manželkou... I jindy, kdy jsme sdílely zážitky z porodů a radily si, jak na kojení a dětské neduhy, vztekání, vzdor a pubertu a jestli je v pořádku seřezat vlastní dítě a jestli je OK, cítit se pak sama jak spráskanej pes a neschopná matka eště když je člověk psycholožka...

Když jsem pak četla tu povídku, kterou jsme nejprve napsaly každá celou nezávisle na sobě a teprve potom proložily naše vyprávění, aby se vám to lépe četlo, znovu na mě mocně zapůsobila síla našeho přátelství. To, jak každá prožíváme věci jinak a přitom se někde potkáváme, jak tady jedna pro druhou dokážeme být a i když se někdy porovnáváme a zvažujeme, která je v čem lepší, vlastně spolu nesoupeříme, protože tady nejde vyhrát jinak, než spolubytím. Tohle je totiž přátelství. A já za něj děkuju. A děkuju tobě, milá Baru, že jsi a jaká jsi. 

A vám děkuju za to, že nás čtete, protože tohle naše společné psaní posouvá naše přátelství do nových, dosud netušených rozměrů, a protože nás to obě velmi baví a bez vás by to nemělo cenu.