Bonus: Jak to začalo aneb Ta povídka
Ahoj, některým z Vás se nechce rolovat až na začátek blogu, tak pro Vás je tu BONUS. "Ta povídka" jako celek. Tímhle to všechno začalo v říjnu 2020. Takhle při zpětném čtení to nabývá nové významy. Užijte si to, potěšila již mnohé.
Baru a Margit: Covid trip
Prolog
Přísahám, že v tomto příběhu nebyly zkonzumovány žádné drogy.
Celková konzumace alkoholu byla 1 koktejl a jedno pivo na osobu.
Všechno ostatní si vyrobila naše těla zcela sama.
Jak můžete číst tenhle příběh?
Jako oslavu krásného ženského přátelství se špetkami rivality.
Jako příběh přijímání zázraků života v jeho každodennosti.
Jako zoufalé vypořádávání se s pandemií, která prostupuje všechno.
Jako zábavný příběh jednoho víkendu, kdy se stalo ledacos.
Jako cestu dvou stárnoucích matek do Brna, kde jsou vyplesklý ze všeho, hlavně když s nimi mluví cizí mladší muž.
Jako mezigenerační setkání dvou světů, přičemž jeden z nich býval můj.
Anebo jinak ... jako ten váš.
Baru: Byla jsem v programu na ochranu svědků. Byla jsem v Brně.
Krásný město, kde mám dycky pocit, že jsem na dovolený. Kavárny. Styl.
Umění na každém kroku. Stále co objevovat.
A proč program na ochranu svědků?
Jééé, tak Vy ten vtip neznáte? Tak milovaní Brňáci, omlouvám se.
CIA se rozhodla uklízet do Brna svědky trestných činů, u kterých panuje podezření, že by je mohli stíhaní zločinci dále pronásledovat nebo zastrašovat. Nikdo tu údajně nechce doopravdy žít. Hledat svědka trestného činu v Brně by tudíž nikdy nikoho nenapadlo.
A znáte to, v programu na ochranu svědků už to nejste vy, je to někdo jiný. Je jedno jak se jmenujete. Je jedno, kdo jste. Kde pracujete. Kolik máte titulů. Kolik berete. Kolik špíny slýcháte. V čem jste namočený. S vašim původním životem to nemá nic společného. Co se stane v Brně, zůstane v Brně. Chápeš?!
Reálie:
Prodloužený víkend. Představ si třeba nějaký státní svátek. No asi to bude na podzim. V korona časech.
Až se tenhle text stane literární klasikou, tak už nikdo nebude vědět, co to ta korona byla, ale to jsme tady ve dvacátých letech měli ... taková doba, kdy každé ráno hlásili počty nakažených. Taková doba, kdy jsme se trochu báli, že nakazíme svoji babičku a ta potom na následky umře. Protože to se dělo. A taky jsme se bouřili nad tím, že nám někdo zakrývá pusu náhubkem. Byli lidi, co si mysleli, že je to všechno nějaký komplot. A já se nejvíc bála, že zákaz cestování bude navždy.
A říkali jsme svým dětem: Na to nikdy nezapomeň ... nikdy nezapomeň, kde jsme všude cestovali ... a byli jsme dojatý ... racionálně jsme věděli, že to musí skončit a že bude vakcína a že ... ale my jsme tady a teď.
Takže jsme jely na prodloužený víkend.
Takový ten, co naplánujete s nejbližší kamarádkou měsíce dopředu, abyste spolu strávily víc času. Takový, co se vám na něj pak vlastně vůbec nechce. A takový, co náhodou připadl na vaše výročí svatby. Ale vlastně se to u vás v rodině moc neprožívá. Prostě to tak vyšlo. Tolerantní muž, je ten můj.
Korona víkend je doba, kdy se všude omezují pravidla, hospody zavírají, nic se nesmí ... ještě nemáme zákaz vycházení, ale to je jenom otázka času. Nesmíte k ostatním lidem blíže než na dva metry. Nesmíte si podávat ruce. Sex mít můžete, ale jen s prověřeným partnerem. Bary zavírají v deset. Děti ve školách vidí ze starších spolužáků jen oči. Chudáci holky. Po kom toužit, když nevíte, jak přesně ten deváťák vypadá a jestli nemá kolem pusy uhry.
A to máte docela štěstí, protože co chvíli zavřou školy úplně.
Při distanční výuce uvidíte maximálně paní učitelku a pár spolužáků z monitoru. Momentálně je týden do voleb, takže, co může, ještě funguje.
Za týden asi zastaví všechno. Tak se tomu teď říká. Lockdown.
Margit: Zažít Brno aneb Covid trip
Připadám si paralyzovaná.
Tady v Praze rostou počty pozitivních rychleji než houby v okolních lesích.
Každý kašlík v nás budí hrůzu z možné karantény.
A v tom mám někam jezdit?!
Kdyby to aspoň bylo za prací nebo studiem, ale jen pro vlastní odpočinek?
Bude to stát spoustu peněz a válet se můžu i ve vlastní posteli.
Kdyby to aspoň byla ta Budapešť, co jsme domlouvaly před několika měsíci!
Barča bude určitě chtít do nějakého luxusního hotelu ve městě...
Co tam jako budeme dělat v týhle době??
Ty vole Kampa, ona normálně navrhovala se ubytovat na Kampě a užít si starou Prahu, to snad ne, ona se úplně pomátla!
No nic, klid, třeba ta rýma mojí dcery bude fakt covid.
A já nebudu muset jet nikam.
Ale zase přece se nenechám uvěznit doma jen úzkostmi, které zaplavují poslední dobou celou společnost.
Bude to fajn. S Barčou je to vždycky fajn. S Baru v baru. I když...
Jasně občas si vedle ní připadám jako totální lůzr. Má lepší oblečení, víc znalostí, šťastné manželství, víc peněz, obchodního ducha, větší výdrž a ví, co v životě chce.
Zato já jsem i se dvěma čtyřkama na hrbu znova na začátku...
A navíc umí být drsně upřímná ... A vždycky trefí hřebíček na hlavičku.
Ale zase je to můj nejbližší člověk! Tak co!
No a, že jí zas budu vyprávět o svých nových milostných eskapádách, které pořád nikam nevedou ..... no nic, ona mě má přeci ráda.
Tak jo, tak to rozhodni, Baru.
OK, tak Brno. OK, saunový svět, super.
Hotel najdem ve vlaku, tak jo. (Bože, snad neskončíme v nějakým předraženým hotelu, kde bude můj batoh z Decathlonu a kožená bunda z Lidlu jak pěst na oko!)
Pátek, Baru
A taky to vypadalo, že vůbec nevyjedeme. Po sdělení mé matce, že plánuju víkend s kamarádkou se ozvalo jen tesklivé: "Holky, proč jdete mezi lidi?". Ale my žijeme mezi lidma, mami. My žijeme. My se teda trochu bojíme a jsme uvědomělí a zodpovědní a dospělí a informovaní .... Ale kurva, nejsme mrtví!
Ne, mamince slovo kurva neříkám. Ale myslím si ho. Často.
13:50
Zpráva v telefonu. Margitka se snaží předat děti ve střídavé péči bývalému manželovi. Zoufale hledá kočku po bytě. A kočka se schovala do skříně.
Do skříně, kam se normálně nikdy nikdo nedívá.
Naštěstí ji našli, jinak by měl tenhle víkend oběti na životech.
Takže. Kočka osvobozena. Děti předány. Hladina adrenalinu stabilní.
Cesta na vlak.
14:00
Na druhé straně ranní porada výzkumného týmu. Jsme totiž elita.
Zkoumáme školy a vztahy, jsme vrcholové univerzitní pracoviště.
Páni, my dokonce píšeme knihy. Některé tedy nikdo nečte.
Kromě našich chudáků studentů, kteří to mají povinně.
Chraň Bůh, kdyby necitovali svého školitele. To by teda bylo!!!
Ale taky je tam mezi těmi PhD, a Doc tituly i prdel. S profesory už sranda moc není.
V našem týmu je dobře. Samý chytrý holky. Chodíme pozorovat učitelky a učitele.
To se teď takhle musí psát. Kvůli genderový vyváženosti. Někteří / některé jsou úžasní (ani nevim, co tu má být za i ...).
Takže porada, plány, úkoly. Konec. Výuka on-line. To bude teda oser.
Všechny mý kurzy jsou krásný v tom, že jsou zážitkový.
Tak jo, budou zážitky skrz monitor. Je mi to trochu líto.
Žádný inspirativní setkání s mladými lidmi, co tak připomínají mně samotnou... Monitor.
15:00
Cesta na vlak, Jsem tam včas. Já jsem vždycky všude včas. Měli byste mě znát. Nikdy nechodím pozdě. Jsem zodpovědnost sama. Mám plán, krátkodobý i dlouhodobý. Mám plán práce, plán svého růstu. Obvykle dvě až tři letenky přišpendlený doma na nástěnce. To mě činí šťastnou.
Takže teď mám na nástěnce leda hovno a fotky rodinných příslušníků v rouškách. Ne, ne v bederních, ale s kusy hadru přes obličej.
Co jsme si je sami ušili. Krásný kousky.
Když budeme ve tři na nádraží, tak pojedeme.
15:20
Jsme, jedeme. Úúúúffff.
S rouškou na obličeji. Tři hodiny. Ne oprava, České dráhy jsou rychlejší. To bych jim křivdila. Dvě a půl. Ale stejně. V roušce.
18:00, Brno
Nemáme rezervovaný hotel. Margitka je dobrodružka. A já jsem snob.
Takže bude to krásný a drahý? Nebo to bude hostel?
"Hele šestilůžák s cizíma lidma za korony, to nechci ani já", říká Margitka.
Tak to je teda pokrok.
Máme jeden tip. Jdeme naslepo ... krásný starý Royal Ricc.
Nádherný starý stropy, luxusní postel, stroj na preso na pokoji.
Stroj na espresso - to je to opravdu důležitý.
Takže hotel. Starodávný hotel. Doufám, že tu nebude strašit. Často se v noci bojím.
První kompromis naší cesty. Jsem šťastná, že nebydlíme v nějakým blešáku.
Okna na náměstí. Cena dohodou. A to je zase na koroně krásný. Ceny jsou super. Můžete bydlet na Kampě, v Tančícím domě, v nejlepších hotelech v Brně ... jen Four Seasons v Praze ještě nevyměkl. Ale to přijde.
Velikost pokoje na cvičení jógy je v pořádku.
Běhat nepůjdu, je hnusně, nemám boty, ale cvičit budu a alespoň 60 minut, je to na hovno, stejně nebudu hubená, ale jsem vytrvalá ... to jsem celá já ....
Margita nežere nějaký věci, lepek, laktózu, cukr .... To je teď moderní, sledovat, co v jídle není víc, než co v jídle je.
Ale ona to nedělá, protože to psali v nějakým časáku. Ty mimochodem kupuju já. Jasně, ty barevný, křídový papír, kecy o udržitelný módě a obrázky s cenovkama, u kterých cuká koutek i mně, která vcelku slušně vydělává.
Takže Margit to dělá proto, že to tak prostě cítí. Chutná jí to a je jí lépe. Trochu po tom teda prdí. Ale je teď tak krásně hubená. Vypadá nejlíp, co jí znám, je tak sexy. Nechápu, proč nestojí fronty chlapů u jejích dveří. No možná se trochu bojej. Taky bych se bála, a to nejsem chlap. Jediný, na co je vlastně potřebuje, jsou poličky.
Furt u ní někdo vrtá poličky. Děsím se, že by můj muž šel k Margitce vrtat poličky.
Asi 70 % chlapů, kteří přijdou navrtat poličku, s ní také souloží. Možná víc.
Síla poliček. Síla vrtáku.
Chceš říct vtip, který je pro Margitku naprosto charakteristický?
U Niagarských vodopádů stojí Američan, Němec a Slovák.
Američan říká: "Já, když vidím ten vodopád, vybavím si mohutný start raketoplánu". Němec říká: "Já, když to vidím, představím si tu výrobní linku BMW. Jak chrlí jedno auto za druhým ..." A Slovák říká: "Ja keď sa na to pozriem, tak myslím na šukačku".
"A proč", ptají se přátelé.
"Protože já na to myslím stále."
A to je Margitka. Je fantastická. Je syrová a krásná. Je to ženská s velkými prsy a velkým srdcem. S miliony nápadů. A s ohromnou energií. A s citlivou duší.
Ale ne tak přecitlivělou jako ta moje. To jí závidím.
Zase má menší pud sebezáchovy. Ten já mám. Jak padák.
Bydlíme. Je to tu opravdu moc krásný. Milá paní na recepci, výhled, klid. Bude to taký klidný víkend. Předpověď počasí je ukrutná, od zítra o patnáct stupňů méně, déšť, podzim, asi i mlha ... Dneska ještě ne. Dneska je ještě vlaho. Namoklo, ale vlaho. Dnes vám mezi prsty pomalu klouže konec léta. Cítím to v kostech a cítím to mocně.
Margitku chytly záda. Jeje jeje. Je to bio žena. Má tejpy. Nikdy nežere ibalgin jako my obyčejní smrtelníci. Má tejpy a nějakej speciální opiját od psychiatra, co k ní chodí na masáže. Margita dělá na závislostech. Není něco špatně?
Je statečná a nevzdává to. Drží partu. Belhá se, ale na Zelňák dojde.
Pojď, jdeme na drink. Dáme si ho venku. Chytneme ten zbytek léta. Pink drink. Růžový tonik s růžovým ginem. Prostě Brno. Chutná to jako bompari. Chutná to božsky. A k tomu ten pocit. Už to vím. Vím, že to bude super, a vím, že je to tady. Tohle není poprvé. Tahle energie, tahle vlna. Ještě jsem tady, ještě to umím, ještě žiju... děj se vůle Boží. Znáte tu hru? Můj Bože. Pošli mi, co chceš. Jsem tady, řekni, kam mám jít. Staň, co má se stát. Portál je otevřen. Můj Bůh mě má rád. Můj Bůh mi poslal....
Pátek, Margit
Před odjezdem trochu stres jako vždycky, když mám být někde na čas, a motá se mi do toho usměrňování vlastních dětí.
A pak už sedíme ve vlaku, díky Baru, že jsi to zařídila.
Jasně, že nevadí, že jedeme první třídou (vykašli se na ty prachy sakra, už seš velká, už na to máš, tak se koukej uklidit). Tenhle hotel se mi líbí a ani není tak drahý, třeba projde i u Barči.
Já zas hromada jídla, abych náhodou neměla hlad a Baru uzobává oříšky a pije kafe, jen tak, bez mlíka (fuj).
Hotel jako z pohádky, malované stropy, vitráže v oknech a kachlová kamna... položit batohy a první řehtačka ve společné posteli odnáší všechno napětí.
Dobrý to bude.
Dobrý to je!
Známe se, máme se rády a umíme si ze sebe udělat legraci.
Dobrý to je.
Když je ještě léto, je prý škoda chodit do sauny ... OK, růžový Gintonic pod tepajícími rudými srdci na Zelňáku. Fotím si svou sklenku a myslím na Daniela, s ním bych to nezažila. Barča má pravdu, opravdu bych chtěla mít vedle sebe abstinujícího alkoholika?
Léto už přeci jen úplně není a můj původní plán zajít do sauny se s klesající teplotou zdá být čím dál lepší.
Pátek, Baru
Sauna nad nádražím.
Cesta výtahem. Před námi vstupuje do výtahu nějakej člověk. Radši ho necháme odjet, to víte, co kdyby covid. U pokladny si Margit kvůli dvacetikorunové slevě zařizuje věrnostní kartičku. Musí se tam ale nahrát litr, tak já nevim, ale nechci prudit, asi jí s těma řečma o penězích a odporem ke slevovým kartám dost seru ....
Tak jinde se ze sauny kouká do přírody nebo z odpočívárny na hvězdy. V Brně se v odpočívárně kouká na nádraží. Na tok cestujících, bezdomovců a prodejců. Sauna je ráj. Rájem není jen to, že tu chodí nazí lidé a v sauně je každý nějak krásný. I já jsem krásná. Nejvíc, bez všech těch nánosů. Bez oblečení. Prostě jen tak. Jak nás Pánbůh ... moje tělo je krásný, moje jizva je krásná ... moje tetování je nej .... Tohle jsem já. Totál program na ochranu svědků. Ale pozor. S obličejem. V sauně je tolik krásných lidí a mají obličej. Tady to vypadá jako dřív. Dvě ruce, dvě nohy, obličej. Některé obličeje jsou obzvlášť krásné. Třeba ten jeho.
Je tu šero. Venku se smráká. Jen světla velkoměsta. Teda Brna.
Ležím na lehátku. Hlavu úplně vymydlenou. Nálev v sauně, co se mu teď říká rituál. Fakt vtipnej saunér, co nám dává do těla. Vlny horka, a ještě většího horka.
Poryvy vzduchu poháněné obřím vějířem. Pocit, že se zalkneš. Že dostaneš infarkt. Že vyskočíš z kůže. Že se rozplyneš. Že možná umřeš, ale o to víc jsi živý.
Pak bazének. Prostě šukáš vodu. Zanoříš se se vzdechy nepodobnými koitu.
Směješ se celým tělem. Položíš se na lehátko a není nic. Jen prázdná hlava. Jen čirá radost. Tak dětská, tak opravdová, tak tělesná. Až bys plakal od radosti.
Ležím a kochám se soumrakem. Víkend právě začal. Prostoupí tě klid. Štěstí v místech, kde s sebou nevlečeš žádnou elektroniku, kde lidé mají tváře i jiné orgány.
A jeden, co nás adoptoval. Nebo my jeho?
Orgán? Ne. Kluk. Prostě kluk. No jasně, že v tom příběhu bude nějakej chlap.
Co jste si mysleli, že tak dělaj holky na dámský jízdě. Proberou vztahy, diety a děti a pak šťastně zapomenou, že tahle témata tvoří většinu jejich bytí.
Těžko si vybavit, co byla první věta. Asi něco jako "nevíte, kolik je hodin?".
A "v kolik je rituál?".
Jé no vidíte, oni jsou tady naproti nám obří hodiny na budově nádraží.
Pod svícnem největší tma. Ha ha ha.
A co holky děláte?
A co vy děláte?
A to je teda voser, ty roušky, tak alespoň tady v sauně, tady se to všechno jako desinfikuje, tím vedrem ten vir prostě chcípne.
Zaplať Pánbůh dřív než my.
Margit je přebornice. Ta se seznámí hned. Neuvěřitelný talent. Neptala se pána zatím na nářadí a na poličky, ale je to jen otázka času. Ne kecám, je společenská. V sauně nikdy chlapy neokukujeme, to je nějak etika. Tady je to jiný svět.
Margit flirtuje. To byste měli vidět, to je prostě koncert...
Aha, tak vy píšete návody k softwaru.
To je vlastně zajímavý.
Chcete prodat krabici, pozvete reklamáka, ať něco vymyslí. Chcete lidem říct, jak krabice funguje, pozvete mě. Lidi jako já musí rádi někoho něco učit.
Tak tahle věta mě oslovila. Líbí se mi lidé, co rádi učí. Choroba z povolání.
A teda je to fakt hezkej chlap. No takovej, no hezkej ...s živýma očima, tmavej typ, to mě moc nebere ... ale teda ty ďolíčky na tvářích .... Hmmm .... a tak si tak vyprávějí ... a bonmot střídá bonmot. A když už si takhle vyprávíme .... Tak se tedy i představíme .... Tak teda Alex ....
(Margit mi šeptá: Alex dobrý, hlavně že nemá nějaký debilní moravský jméno, třeba Laďa nebo Mirek. Asi se počůrám smíchy. Má pravdu, sorry, Laďa není sexy, není.)
A Alex s námi dává jednu rundu sauny za druhou, a už si držíme místa v odpočívárně a už jsme teda partička.
Pak se ptá znovu na Margitino jméno. Moje si zapamatoval, no to mi teda lichotí, to se přiznám. (Všimněte si, že ženská přátelství jsou vlastně pořád trochu rivalizující.)
A co vy teda holky tady?
A chodíte sem často?
A co ty děláš? ( ... a tady si všimněte, to už si teda tykáme)
A co děláte zítra?
Aha, tak ty neznáš největší saunovací brněnský ráj na přehradě? No ten my tedy známe a tam zítra taky jdeme.
A co bys nám jako Brňák ještě doporučil?
Jé, tak já půjdu s vámi, holky.
V neděli bych vás vzal třeba do galerie. Vystudoval jsem dějiny umění.
Tak tohle už mě zvedne z lehátka, protože nemůžu věřit svým uším, a jenom se slyším, jak hulákám: "tak teda jo".
Hmmm, dějiny umění, to je hodně sexy obor. Ježišmarja.
Objednáš si, dostaneš....
Tam, kde se právě nacházíte, vás přivedly vaše myšlenky a slova.
Co jsem si to přála?
To je teda puberta. Ale kdo z nás třicátníků (kecám čtyřicátníků) bychom alespoň na chvíli nechtěli být v pubertě. No nic, nebudu vás dál obtěžovat svými pubertálními výlevy.
Závěrečné skóre: jdeme domů, adoptovaly jsme Alexe. (Jen symbolicky, ten jde k sobě domů.) Naučily ho Margitino telefonní číslo zpaměti, jak oldschoolové!!!
A zábavné!! Margit ho učila své číslo tak nahlas, aby ho slyšel i ten saunér.
(Jestli jí pak zavolal, nevim, tipla bych ho, že má doma ženu v batikovaných kalhotách, dvě děti, barefoot boty a asi i psa).
No určitě ho slyšeli i houmlesáci na nádraží.
Alex musel vyvinout energii, něco si zapamatovat.
Test, jestli mu na tom záleží a jestli nemá sklerózu. (To vyzkoušejte.)
Polibky na tvář na rozloučenou. V době korony!!! To je skoro jako se s někým v běžné době vyspat. A ani nevypadal, že by to byl úchyl. Byl fakt pěknej i v plným světle. No až na ten svetr ... takovej jako ruskej, vyšívanej ... obvykle takovýhle úlety nosím já ...
My jsme tak zhýralý!!! Margita určitě ještě zmapovala další mužské zdroje. V Brněnských saunách je teda opravdu hodně pěkných chlapů.
Jak to to Brno dělá?
Praha taky dobrý. Ale Brno. Brno, to je exotika.
Tak jo, tak ještě trocha výlevů:
Alex tak krásný, a tak okouzlující, a tak tak chytrý, co si všechno pamatuje a ví,
a vystudoval dějiny umění, to je vážně sexy .... a o co se zajímá ... a čte knihy, opravdové knihy, a zná Zimbarda, no to mě poser, zná Zimbarda ...
A doporučuje výlety. A zítra se s námi znovu sejde. Asi se mu líbíme. Hi hi hi.
A pak pozítří. Vezme nás do Galerie, no to se mi snad jen zdá...
Tak to už bylo všechno. Slibuju.
23:00
Jdeme do hotelu.
Pod okny hlučí otevřené pivní okénko.
Bary údajně zavírají ve 22:00. Někdo nám něco utajil.
Běžíme v noční košili (hi hi hi) pod bundou (už přituhuje) na jedno.
Fronta. Lidi.
Konzumují, a tedy mají obličeje!!
Zázrak. Další z řady zázraků. To jsou ty legíny z Puravida. Taky z Brna. Ženy, které běhaly s vlky. Poprvé na sobě a takovýhle zážitky.
A tak, když jsme v tý rebel vlně, koupíme si taky půl litr. Nějaký speciál. Speciál za 150,-. To víte, v téhle době je snazší sehnat koks na ulici než si dát po desáté pivo s přáteli.
Jsme ale umírněné, stojíme opodál samy. Přeci jen, máme rodiny...
Prší, ale to neva. Projedou policajti. Připravujeme se, kdyby bylo potřeba zdrhnout. Přibrzdí. Ještěže mám natrénováno, adrenalin stoupá.... Odjedou. Prostě Brno. Úúúfff.
Radši ale jdeme na pokoj.
Jsme pěkně nametený. Speciální pivo? Poslední okamžiky léta? Zájem muže? Vysaunovaná hlava? Nejlepší kámoška? Pocit, že je vám patnáct a začal letní tábor? Koktejl toho všeho? Díky Bože. Díky.
Pátek, Margit
Sauna u Hlaváku je v posledním patře přilehlého obchoďáku.
Před námi nastupuje do výtahu divnej týpek ve vzorovaným svetru.
Radši ho necháme odjet, bo co kdyby covid.
Jak bláhové. Týpka potkáváme zrovna u pokladny, kde jsi (já trapka) kvůli asi dvacetikorunové slevě (ó bože!) zařizuju věrnostní kartičku.
A jak se později ukáže, znovu se s ním potkáváme na terase, z níž je výhled na nádraží.
Ani nevím, jak se s námi dal do řeči.
Už jedu na vlně holčičího výletu a endorfiny ze saunování parádně makají!
Řehtáme se na celé kolo, domlouváme se na zítřejší saunu, diktuju mu svoje telefonní číslo tak nahlas, že si ho můžou zapsat i nádražní somráci.
Baví mě jeho zájem, je celkem pohledný, když se směje, dělají se mu ve tvářích roztomilé dolíčky, tipuju proto, že se jmenuje Dominik .... kvůli těm dolíčkům.
Jedu na vlně flirtu, dotýkám se té mořské hladiny a nechám se unášet proudem, moje tělo zkušeného surfaře plně využívá sílu toho živlu, užívám si jízdu a uvědomuji si užaslé pohledy přihlížejících diváků.
Ach, tohle miluju ...
Takže Alex. Taky dobrý. Hlavně že nemá nějaký debilní moravský jméno, třeba Laďa nebo Mirek, stačí že se z něj vyklubal ten týpek divným svetru.
Ale co, člověk musí brát, co mu Vesmír nabízí.
Ha, tak on se líbí Barče! To mě vůbec nenapadlo.
Jak jsem jela na té vlně, vůbec mě nenapadlo se trochu rozhlédnout.
Ještěže jsem se jí na to zeptala.
Tohle jsem zažila. Vím, jak to bolí, a nechci to nikdy nikomu způsobit.
A už vůbec ne Baruně. Za to žádný chlap nestojí.
A už vůbec ne tenhle plyšáček s roztomilými dolíčky.
No uvidíme, kam se to zítra posune.
Teď rychle do pyžama a do postele.
Tak ne, ještě nás z postelí láká hluk pod okny ... takže si přes noční košili beru svůj fejkový křivák a jdeme si k okýnku, které by podle všech protivirových opatření mělo být dávno zavřené, koupit pivo.
Je skvělé a silné, mrholí a my tam tak stojíme, kousek od hloučku dalších lidí, někdo zpívá vícehlasem lidovky, kolem projíždějí policajti... a já tu stojím v dešti se svojí nejlepší kamarádkou a jsem šťastná.
Sobota, Baru
5:30
Ráno nemůžu dospat. Mám pocit, že jsou Vánoce. V Brně snad do piva přidávají nějaké drogy nebo co. Od teď už žádný alkohol. Jsem hrozně brzo vzhůru. Moje prokletí i dar.
5:30. Cvak. Probuzeno. Ať jdeš spát, kdy jdeš spát.
Plním plán. Cvičím. Tělo je protažené saunou, ohebné.
Pocitově: nemůže mi být více jak 30 a vážím maximálně 50 kg.
Vánoce! Vánoce!
Jo a večer máme rande zase v sauně. Hmmmm.
9:00
Držíme se plánu, počasí taky. Je hnusně. Ale procházka k observatoři na Kraví horu. Hovory o životě s někým, koho opravdu dlouho znáte. Sdílené dojetí z vlastních dětí. Které se vrůstají do života, ale ještě o nás zaplaťpánbůh stojí. Ještě pro ně nejsme mrtvá generace. Jak dlouho ještě? Nejsme už my hosty v jejich světě? Ve světě on-line. Ve světě mycraftu, facebooku, tik toku, youtube návodů a porna.
Zpátky procházíme jinou cestou mezi domy. A je to mystické v drobných detailech. Otevřená kniha v kolejišti tramvaje. Dětská radost, křišťálový smích a radost z přátelství .... Jsme tak šťastné, že se máme. A máme se tak dlouho. Jíme hrozny z cizího plotu, chutnají božsky. Pouštíme si písničky do sdílených sluchátek. Cizí chlapi, jídlo z ulice, noční okénka v koroně ... no to je zhýralost ... To je Brno.
13:00
Ale bacha: v Brně je taky jedna nejmenovaná veganská restaurace. Dělají tam imitace jídel. Nejsou v nich ty věci, co tam mají být. V burgru není maso, v suši nejsou ryby ... a tak dál. Prý to letí. Margit to doporučil někdo z jejích VIP klientů.
Nevím, jestli mě víc zklamala ta restaurace nebo to, že mne právě dohnala hygienická stanice. Poslední týdny se bojím vzít cizí číslo, že mě vyhmátnou z hygieny a budu muset do karantény.
Zrada. Bylo to v mailu. Jo, měli bychom ty přístroje vypínat. Moje volba. Do karantény nejdu já, ale moje dcera. Já jsem jen kontakt kontaktu. To se teď říká. Nemocná je paní učitelka. Tak jen doufám, že jí nebude moc blbě. Je skvělá a dcera ji má moc ráda.
Objednám termíny testování v ÚVN. Chudák. Napíšu mail pediatře.
Posílím ochranné prostředky. Zvažuju tu saunu. S nikým nemocným jsem se nesetkala. Dceru viděla naposledy před několika dny. Kurva, kurva, kurva.
A to je boží trest za hříšné myšlenky.
Ale hovno. To je prostě realita.
A užij si to, protože po návratu domů už jen tak nevylezeš. Ach jo.
Sobota, Margit
Sobotní ráno splňuje parametry všech našich společných výletů.
Otevřu jedno oko do ranního šera a Barča cvičí.
S drobnými výčitkami se zakutám hlouběji do peřin.
Při dalším probuzení slyším, jak se Barča líčí, češe a maže.
Zase mě to pleskne: ona cvičí, pečuje o sebe a ty se tu flákáš!
Ale na tyhle myšlenky jsem při výletech s Barčou zvyklá, a tak se otočím na druhý bok, znovu usínám a vím, že ona se teď půjde proběhnout, nebo aspoň projít a donese nám snídani.
Nezbývá mi než doufat, věřit, že to včera myslela vážně, když říkala, kolik jí dávám ... moje spontánnost, lehkost, živelnost... Snad se nám to nějak vyrovná...
Podobně jako na konci tohohle výletu sečteme, co kdo platil, a srovnáme účty a nad drobnými mávneme rukou.Sobota plyne lehce. Procházka na Monte Bú, blbnutí u planetária, úvahy o svobodě vnější a vnitřní, nepříliš dobrý oběd ve vyhlášené restauraci...
Drobné zakolísání způsobené zprávou o covidu v třídě Bářiný dcery a karanténě, která hypoteticky hrozí postupně celé její rodině.
Daří se nám to přejít a po odpoledním spánku vyrážíme do saunového světa Maximusu.
Sobota, Baru
17:00
Odpolední šlofíček. Cesta tramvají a busem. A rande s Alexem ve třech v sauně.
A ráj. Ráj horka. Nahoty. Přirozenosti.
Sauna, večer, doteky, povídání, rituály, křik v ledovém jezírku a znovu vedro a intelektuální masturbace ....
A trocha terapie zdarma. Jeho příběh.
Když ho opustila, trápil se. Psal jí. A trpěl. A pak se rozhodl, že trpět nebude. Že to znamená, že je závislý. A to je špatně. A že se z toho musí vyléčit. Teď se trochu stydím za výsledky naší psycho práce. Teda tohle má na svědomí někdo z kolegů. Lidi si tedy myslí, že je terapie stejná jako nacpat se analgetiky, aby to nebolelo, abys necítil tělo. Láska bolí. Je to oldschool a je to v pořádku. Trpět v souvislosti s láskou, to snad ještě platí ne? Snad ještě můžeme nadšeně milovat a trpět, když jsme odmítáni.
Hledání holek s psychiatrickýma diagnózama je teď vážně in?
Ježišimarja. A kluci se o ně přetahujou? A vede, kdo je šuká? No prej jo.
A porno. Porno prý je součást denní reality. A zajímá se o BDSM. Margit ví, co ta zkratka znamená. Já ne. Později odtušuju: Bondage Discipline Sadism and Masochism. No proti gustu. Jsou na to kurzy. Jsou na to komunity. Jsou na to weby. Ježiš, já jsem asi strašně nudná a stará.
A věděli jste, že existují lidé, co nemasturbují a dělají na youtube příspěvky o tom, jak nemasturbují?
Nějaká sekta?
Ne. Je to spirituální.
Za našich rodičů se masturbace tajila. Pak přišel společenský comingout. Říkalo se, že to dělali všichni a kdo říká, že ne, ten to dělá dodnes ... a dneska děti drží masturbační půsty, aby mohly ráno včas vstát a měly energii pro život ... a je to spirituální a píšou se o tom knížky ...
A tenhle Alex prostě vstal od počítače se všemi těmito zážitky a šel hledat kamarády. A našel nás. Mě a Margitku.
A tak dál tlacháme o životních moudrech a o životě.
Vedeme hovory na téma: Co nikdy neděláte? To mě zaujalo.
Alex už nikdy nebude dělat vývar z kostky Knorr. Už vždycky jen poctivě. Tak to já teda klidně. A jsem ráda, že ho v lednici mám, jinak bychom umřeli hlady.
Já jsem si nikdy nekoupila a nekoupím Blesk. Alex si v něm prohlíží nahatý paní u babičky a zřejmě to byl jeho první kontakt s ženskou nahotou v mládí.
Margitka si nikdy nekupuje kabelky (teda v posledních asi 20 letech) a skoro nikdy se nemaluje. Tak to já denně. Teda malování. Kabelky obden. Fantastické rozdíly perspektiv. Pestrost života.
22:00
A opět zavírající se bary a náznaky. Ruka v ruce. Hlava na rameni. To se teď asi dělá, že to nic neznamená ... my, když jsme na někoho šahali, tak to vždycky něco znamenalo ... sakra jsem stará ...
Hele, ale žádnej chlap večer na pokoji, takže slušná výchova a žádný výčitky svědomí ... A žádný hřích ... Teda ty v myšlenkách se nepočítají.
Někdy v noci mezi Nebem a Zemí
Ve tři hodiny se budím pláčem. Pocit, kdy nemusíš jíst a nemusíš spát .... A pláčeš ... trochu štěstím, že to ještě cítíš ... trochu smutkem, že už to takhle nikdy nezažiješ ... trochu radostí, že zítra se zase uvidíte ... Usneš štěstím a vyčerpáním z pláče. Poslední myšlenka je, že je fajn, že tady nestraší, že se tu vůbec a ani trochu nebojíš. Ještě že naše generace nemá masturbaci zakázanou.
Sobota, Margit
Saunový svět Maximus. Maximální saunování! Když jsme tu byly naposledy, přála jsem si jet sem s Karlem, teď se mi do hlavy vkrádá Daniel - možná proto, že kolem je to taky samej nahatej podnikatel.
Alexe moc nevnímám.
Možná jsem ten flirt zbrzdila kvůli Barče, možná mě prostě přestal bavit.
Ale ta vlna je tu stejně.
Vedro, pot, nahota, hudba, vůně, ledová voda, mraky nade mnou, extáze ve mě!
A při odchodu posílám zcela nerozumně textovku: "až mě jednou budeš chtít sbalit, rozhodně do toho zakomponuj víkend tady"... s odkazem na Maximus.
Když se mi o pár hodin později mozkové závity zase zapojí do modulu "paní rozumná", nejde mi tu zprávu vymazat. Ach jo, já jsem prostě nepoučitelná.
Flirtuju tady s Alexem, posílám fotky Petrovi a lákám ho, aby přijel, a přitom myslím na Daniela. Fííííí...
No nic, tak jedem dál.
Spousta smíchu.
Hurá do města.
A už to z Alexe leze: nevlastní táta alkoholik, rozebírání terapie cestou v tramvaji a pak zas řeči o experimentech s různými formami sexu či jeho odepíráním si.
Já to říkala, že je divnej ...
Takových máme v práci plnej barák.
Tak ještě drink - hmmm, ten fousáč od vedlejšího stolu teda vůbec není k zahození, hraje karty, pak zvedne oči a řekne "až to tady vyhraju, seš moje".
Stop. Do pelechu. Samy!
Vlastně je to tak dobře. Tohle je na tom stejně nejsladší.
Kdo by stál o ranní kocovinu z jednorázového sexu.
Ale do té galerie s ním zítra zajdeme. Když už má vystudovaný ty dějiny umění, třeba to bude zajímavý.
V noci se probouzím hrůzou - zdálo se mi, že je Alex schizofrenní strašidlo a k tomu upír a poletuje nám tu pokojem.
No pane jo. A to jsem měla před pár hodinami dojem, že to je anděl, kterého nám Bůh poslal, aby nám rozsvítil víkend... Co je ta osoba vedla mne pod peřinou? Zakázala jsem si se pod peřinu podívat.
Neděle, Baru
9:00
Budím se až v 9:00. Seru na cvičení, ležím v posteli. Mám pocit, že mi není víc jak 30 a rozhodně nemůžu vážit víc jak 50 kilo. Jsem krásná tak, jak jsem.
V každým případě spím zítra doma, a to je dobře.
11:30
Prosím, jen něco s masem!!!
Fantazie: chobotnice, tartar z lososa, mega kotleta .... Brno sbírá body.
Mňam
Mňam
Chlápek, co jde okolo restaurace a zírá, jak jíme ... několikrát se otáčí ...
Žena s kotletou je sexy.
Když člověk září, tak prostě září. Směju se celým tělem. Směju se i pod rouškou.
12:30
Galerie. Plakáty a hry. Vlastně to vůbec není nuda. Alexovy historky k tomu. Socha Máří Magdaleny. Tak krásná. Alex zná všechny kustodky v muzeu. Mladý holky. Krásný holky. Má vstup zdarma, tak je sem asi bude chodit balit.
Zdá se, že tu dlouhovlasou už má rozpracovanou. Vypráví nám svůj dětský sen o pyramidě, kde pod ním stojí ženy všech ras a tváří. A on je všechny chce a může mít. Možná každý muž takový sen má. A taky si koupil nový futon a nové náčiní na bondáž. Tak nevím, zda by to ta dlouhovlasá neměla vědět. Ale možná je to teď standard mladých domácností.
Loučíme se a jdeme do divadla. Zase samy. Díky Bohu.
Ale Alex si nás dá určitě do přátel. Teda mě ne, já nemám Facebook.
14:00
Nebudete mi to věřit. Ale v Brně to vážně hrajou. A s Margitkou stihnete úplně všechno. Odpoledne ještě muzikál Mamma Mia.
Viděly jsme ho spolu poprvé v kině, když jsme se vdávaly.
Viděly jsme ho spolu v Londýně, když měla Margitka kulatiny.
A vidíme ho znovu dnes. V Brně je rozhodně lepší než v Londýně.
Smějeme se nahlas a pláčeme tiše.
Příběh o přátelství, co přetrvalo věky. Příběh o naději, že láska někde čeká, i když jsou děti dospělý. Nostalgie z toho, že divokost mládí už je pryč, ale jiskřička kouzla mladých lásek tam uvnitř má ještě malý plamínek. Třebaže přichází jen ve snech.
Dojetí matky, která vdává dceru. Naše dojetí a víra, že naše dcery budou v životě šťastné. Alespoň někdy.
Obrovský aplaus ve stoje.
A u šaten?
U šaten ženy v mokrých rouškách. Ženy se stejným výrazem. Ženy s rozmazanými řasenkami jako máme my. A nemusíme nic říkat. Jen se na sebe smějeme očima.
Dojetí, pláč, očista.
Mateřství.
Generace.
18:00 Naposledy Brno
Nádraží. Jsem úplně emocionálně vyždímaná. Mám ztrhané rysy. Což v mládí bývalo sexy, ale teď už si tím nejsem jistá. Ale určitě jsem něco zhubla.
Bezdomovec se saxofonem sedí pod schody průjezdu.
Hraje "My Heart Will Go On" z Titaniku. Tak tohle už je evidentně kýč...
Ježiši, já už zase brečim. Už jen bonus na rozloučenou.
Tohle vám žádná cestovka nenabídne.
Tohle se děje jen nám s Margitkou. A doufám, že někdy i vám.
Neděle večer.
Přijedu domů. A obejmu svého muže, podrbu kočku a políbím dceru v karanténě, tak ať nás teda zavřou doma. Učitelka má Covid-19. Už je to tady. Minimálně na 14 dní.
Neděle, Margit
Neděle je deštivá a válecí.
Barunka prý v noci dvě hodiny proplakala... Se asi stavil ten upír.
Oběd volíme masový. I když je to tentokrát nablind, bez doporučení, jídlo je skvostné a my si ho vychutnáváme tak, že kolemjdoucí s úsměvem zpomalují a koukají na nás. To je reklama podniku (měli by nám dát slevu!).
S Alexem rychle procházíme Moravskou galerii.
Flirtuje cestou s mladými kustodkami.
Ach, jak mě jen mohlo napadnout s ním něco mít - chlapeček!
... a pak už jen závěrečné líbnutí za ucho a Mamma Mia!
Jako vždycky mě ten příběh pohlcuje.
Tentokrát je příběhová linka o znovuobjevené osudové lásce ještě víc v pozadí.
A já pláču dojetím nad energií ženského přátelství a krásy a ošemetnosti mateřství.
To je tak krásná, těžká, silná, úžasná věc, být žena, kamarádka, máma ... a já tohle všechno jsem.
Díky za ty dary, Vesmíre.
Nepromarním je.
Slibuju.
Slibuju si.
Pondělí ráno. Státní svátek. Doslov.
Doma: objetí, úleva, dojetí, moji blízcí .... dítě v posteli ... muž, co mě donutí se jít proběhnout .... muž, co mi rozpeče chleba a najde nejlepší film na ČSFD, abych se měla dobře .... a udělá mi čaj ... ale možná sní o bondáži, možná bych se měla zeptat .... a takhle povídka začne plnit papír ...
V Brně: žije chlápek, kterého byste tedy rozhodně měli potkat. Poznáte ho, nosí divný svetry, mluví několika jazyky a má nový futon, a je vážně sexy. A taky je trochu ztracenej. Ale ona ho nějaká najde a bude ho milovat. A možná i on pozná, že kromě sexu je fajn i láska. Je to chlap. Má dvě koule, ale ani jedna není křišťálová ...
PS: A umí uvařit vývar. To je generace!!!!
Jinde v Praze: Chlapy, je tady Margita. A je skvělá. A má poličky. A velký srdce. Je něžná. A je hrozně krásná, i když se vůbec (trochu kecá) nikdy nemaluje. Nenašel by se jeden, kterej by se nebál potkat ženu svého života? Třeba Laďa nebo Mirek? A kupte jí pořádnou kabelku, ať nosí něco slušnýho.
A vrchol odvahy, aneb, co jsem se naučila: Tuhle povídku dám přečíst svému muži.
Doufám, že mě ještě někdy někam pustí. A že mě dál bude milovat. Jako já miluju jeho, i když sbírám emocionální zážitky. Krásné výročí, lásko.
.... takhle to všechno začalo a na povídku navázal blog, který Vás baví už více jak půl roku. V pondělí Baru, ve středu Margit.