28. díl Margit: Píča ví aneb co jsem se za poslední rok naučila

Mnozí (Barunku nevyjímaje) tvrdí, že rok 2020 byl rok Piča. Je teda pravda, že procházejíce jím, rodíme se do naprosto nové reality. A někdy to rození je dost napínavý, mnohým z nás jde chvílema i o kejhák. Taky to dost bolí a stojí to hodně námahy. A moc nevíme, co nás tam venku čeká a jak v tom novém životě obstojíme. Zatím jsme celí zmazaní krví, poševním hlenem a plodovou vodou. Ale my to dáme. Aspoň většina z nás. Naučíme se stát na vlastních nohou a co nevidět v tom i chodit. Já  nám věřím. Osobně si troufám a těším se.

Kdysi mi jedna kamarádka překreslila na skleněnou mandalu kartu Smrti ze svého Tarotu - dodnes ji mám doma (nenápadně stranou, aby nebyla dětem na očích, tyhle "sprostý" obrázky je totiž děsně dráždí) - je na ní obrovská nahá žena roztahující své stydké pysky. Z její vagíny vycházejí novorození lidé a znovu se pak do ní vrací ti, kteří už mají svou pouť ve světě vezdejším ujitou. Vagína jako brána do života a smrti - je-li mezi tím nějaký podstatný rozdíl. Vagína, píča, pička, kunda, frnda, Franciska... Jak jí říkáte vy? Tak jako tak je to úžasná záležitost - zdroj naší životní síly, našeho potěšení, naší moudrosti. Provázela mě celým mým posledním rokem víc než kdy dřív.

Začátkem roku, v předvečer keltských Imbolc a křesťanských Hromnic se mi při psychedelickém dýchánku dostalo sdělení že "Píča ví." - takhle to zní, jako nějaká banální píčovina, teda blbina. Ale bylo to hluboké moudro. Já návykové látky téměř neužívám - podobně, jako alkohol - ale letošní rok mi přinesl dvě zajímavé výjimky. Při jedné mi byla léčena domorodým kmenem moje jizva po císařském řezu, prorostla jsem vesmírným podhoubím, milovala se se zlatým Býkem, s údivem zjistila, jak přenádherné mám tělo, propojila se s matkou Oblohou a pochopila, že jsem také matkou dvou souhvězdí a na závěr zjistila, že není důležité, s kterým mužem spím, protože ti muži jsou jen stupínky ke mně samotné, protože to je moje PÍČA, která ví. Protože moje píča, moje vagína, moje kundaliní moje vnitřní bohyně, to nejhlubší a nejopravdovější ve mně pozná, kdy jsem pravdivá a kdy se jen tvářím. A že je úplně jedno, kdo mě bude nebo nebude milovat, protože pokud nebudu pravdivě upřímná sama k sobě, bude to stejně úplně na houby a já budu ztracené i v té sebevoňavější náruči. Tohle jsem se dozvěděla začátkem roku, ale dochází mi to vlastně pořádně až teď. Až teď, koncem roku Piča, koncem roku, kdy jsem místo cest na Srí Lanku a Maledivy chodila ke kamenným bohyním a dělala výlety sama k sobě a božské moudrosti přírody.

Co jsem se letos naučila:

Píča ví - a o tom se nediskutuje (a to nevylučuje používání i jiných orgánů - díky za připomínání, Baru).

Kolega není pacient (maminka pacient být může, ale jen trošku).

Malování je vášeň a stejně jako u zpívání je jedno, jestli to náhodou trochu neujíždí, protože když se do toho položíš, sáhneš si na dno a na vrchol současně.

Umím být sama, i když je mi někdy smutno. A to, že nemám vztah, neznamená, že jsem chudinka a looser.

Nicnedělání není lenost.

Psaní je vášeň. Psaní tohohle blogu je jeden z obrovských darů loňského roku - a vesmírně za jeho vytvoření děkuju, Baru!

Střídavka je skvělá prevence zabití vlastních dětí (takhle bych se mohla jednou i dožít vnoučat!).

Můj bývalý manžel je mnohem lepší táta, než jsem si posledních 10 let myslela.

Dárečky z Tinderu bývají jako objednávky z AliExpessu.

Mužský, který se chová jako necitlivé hovado, je mnohem pravděpodobněji necitlivé hovado než tajemný raněný introvert, kterého by měla vyléčit moje láska.

Láska má mnoho podob - a to není fráze - a je potřeba si je užívat všechny.

Neprocestovala jsem sice kus světa, jak jsem měla původně v plánu, ale mám pocit, že pořádný kus cesty jsem urazila. Před rokem jsem mnohem méně věděla, kdo jsem a co chci, teď se moje cesta životem vine mnohem zřetelněji. Nevím ještě koho a co na ní potkám, vlastně ani nevím přesně, kam vede, ale to je celkem jedno - tato cesta je totiž cíl. A mám bezva spolucestující - sebe sama; mnohem lépe než před rokem se znám a je mi se mnou dobře. Zdá se mi, že ze mě roste dost fajn ženská. Někdy protivná, někdy rozmarná, někdy vášnivá, jindy líná, někdy pochybující, jindy moudře vědoucí. Tak nějak víc ve svém středu. Pomalu se učím propojovat všechny své stránky a rozumět tomu, co cítím a co chci, pomalu se učím říkat to nahlas a neposrat se z reakcí okolí. Učím se pouštět, opouštět i odpouštět. Učím se zůstávat ve svém středu, ve své píče, ve své ženské síle. A totéž přeju i vám. Ať se nám ten porod/přerod vydaří a budoucí život stojí za to!

Díky za ty dary!!!

Co naučil rok 2020 vás? A jaké dary vám donesl?