Program na ochranu svědků. Pátek.

Pátek, Baru

A taky to vypadalo, že vůbec nevyjedeme. Po sdělení mé matce, že plánuju víkend s kamarádkou se ozvalo jen tesklivé: "holky, proč jdete mezi lidi?" Ale my žijeme mezi lidma, mami. My žijeme. My se teda trochu bojíme a jsme uvědomělí a zodpovědní a dospělí a informovaní .... Ale kurva, nejsme mrtví!

Ne, mamince slovo kurva neříkám. Ale myslím si ho. Často.

13:50

Zpráva v telefonu. Margitka se snaží předat děti ve střídavé péči bývalému manželovi. Zoufale hledá kočku po bytě. A kočka se schovala do skříně. Do skříně, kam se normálně nikdy nikdo nedívá. Naštěstí ji našli, jinak by měl tenhle víkend oběti na životech. Takže. Kočka osvobozena. Děti předány. Hladina adrenalinu stabilní.

Cesta na vlak.

14:00

Na druhé straně ranní porada výzkumného týmu. Jsme totiž elita. Zkoumáme školy a vztahy, jsme vrcholové univerzitní pracoviště. Páni, my dokonce píšeme knihy. Některé tedy nikdo nečte. Kromě našich chudáků studentů, kteří to mají povinně. Chraň Bůh, kdyby necitovali svého školitele. To by teda bylo!!!

Ale taky je tam mezi těmi PhD, a Doc tituly i prdel. S profesory už sranda moc není. V našem týmu je dobře. Samý chytrý holky. Chodíme pozorovat učitelky a učitele.To se teď takhle musí psát. Kvůli genderový vyváženosti. Někteří / některé jsou úžasní (ani nevim, co tu má být za i ...).

Takže porada, plány, úkoly. Konec. Výuka on-line. To bude teda oser.Všechny mý kurzy jsou krásný v tom, že jsou zážitkový. Tak jo, budou zážitky skrz monitor. Je mi to trochu líto. Žádný inspirativní setkání s mladými lidmi, co tak připomínají mně samotnou... Monitor.

15:00

Cesta na vlak, Jsem tam včas. Já jsem vždycky všude včas. Měli byste mě znát. Nikdy nechodím pozdě. Jsem zodpovědnost sama. Mám plán, krátkodobý i dlouhodobý. Mám plán práce, plán svého růstu. Obvykle dvě až tři letenky přišpendlený doma na nástěnce. To mě činí šťastnou.

Takže teď mám na nástěnce leda hovno a fotky rodinných příslušníků v rouškách. Ne, ne v bederních, ale s kusy hadru přes obličej. Co jsme si je sami ušili. Krásný kousky.

Když budeme ve tři na nádraží, tak pojedeme.

15:20

Jsme, jedeme. Úúúúffff.

S rouškou na obličeji. Tři hodiny. Ne oprava, České dráhy jsou rychlejší. To bych jim křivdila. Dvě a půl. Ale stejně. V roušce.

18:00, Brno

Nemáme rezervovaný hotel. Margitka je dobrodružka. A já jsem snob.Takže bude to krásný a drahý? Nebo to bude hostel? "Hele šestilůžák s cizíma lidma za korony, to nechci ani já", říká Margitka. Tak to je teda pokrok. Máme jeden tip. Jdeme naslepo ... krásný starý Royal Ricc.

Nádherný starý stropy, luxusní postel, stroj na preso na pokoji. Stroj na espresso - to je to opravdu důležitý. Takže hotel. Starodávný hotel. Doufám, že tu nebude strašit. Často se v noci bojím. První kompromis naší cesty. Jsem šťastná, že nebydlíme v nějakým blešáku.

Okna na náměstí. Cena dohodou. A to je zase na koroně krásný. Ceny jsou super. Můžete bydlet na Kampě, v Tančícím domě, v nejlepších hotelech v Brně ... jen Four Seasons v Praze ještě nevyměkl. Ale to přijde.

Velikost pokoje na cvičení jógy je v pořádku. Běhat nepůjdu, je hnusně, nemám boty, ale cvičit budu a alespoň 60 minut, je to na hovno, stejně nebudu hubená, ale jsem vytrvalá ... to jsem celá já ....

Margita nežere nějaký věci, lepek, laktózu, cukr .... To je teď moderní, sledovat víc, co v jídle není víc, než co v jídle je.

Ale ona to nedělá, protože to psali v nějakým časáku. Ty mimochodem kupuju já. Jasně, ty barevný, křídový papír, kecy o udržitelný módě a obrázky s cenovkama, u kterých cuká koutek i mně, která vcelku slušně vydělává.

Takže Margit to dělá proto, že to tak prostě cítí. Chutná jí to a je jí lépe. Trochu po tom teda prdí. Ale je teď tak krásně hubená. Vypadá nejlíp, co jí znám, je tak sexy. Nechápu, proč nestojí fronty chlapů u jejích dveří. No možná se trochu bojej. Taky bych se bála, a to nejsem chlap. Jediný, na co je vlastně potřebuje, jsou poličky.

Furt u ní někdo vrtá poličky. Děsím se, že by můj muž šel k Margitce vrtat poličky. Asi 70 % chlapů, kteří přijdou navrtat poličku, s ní také souloží. Možná víc. Síla poliček. Síla vrtáku.

Chceš říct vtip, který je pro Margitku naprosto charakteristický?

U Niagarských vodopádů stojí Američan, Němec a Slovák. Američan říká: "Já, když vidím ten vodopád, vybavím si mohutný start raketoplánu". Němec říká: "Já, když to vidím, představím si tu výrobní linku BMW. Jak chrlí jedno auto za druhým ..." A Slovák říká: "Ja keď sa na to pozriem, tak myslím na šukačku". "A proč", ptají se přátelé. Protože já na to myslím stále.

A to je Margitka. Je fantastická. Je syrová a krásná. Je to ženská s velkými prsy a velkým srdcem. S miliony nápadů. A s ohromnou energií. A s citlivou duší.

Ale ne tak přecitlivělou jako ta moje. To jí závidím. Zase má menší pud sebezáchovy. Ten já mám. Jak padák.

Bydlíme. Je to tu opravdu moc krásný. Milá paní na recepci, výhled, klid. Bude to taký klidný víkend. Předpověď počasí je ukrutná, od zítra o patnáct stupňů méně, déšť, podzim, asi i mlha ... Dneska ještě ne. Dneska je ještě vlaho. Namoklo, ale vlaho. Dnes vám mezi prsty pomalu klouže konec léta. Cítím to v kostech a cítím to mocně.

Margitku chytly záda. Jeje jeje. Je to bio žena. Má tejpy. Nikdy nežere ibalgin jako my obyčejní smrtelníci. Má tejpy a nějakej speciální opiját od psychiatra, co k ní chodí na masáže. Margita dělá na závislostech. Není něco špatně?

Je statečná a nevzdává to. Drží partu. Belhá se, ale na Zelňák dojde.

Pojď, jdeme na drink. Dáme si ho venku. Chytneme ten zbytek léta. Pink drink. Růžový tonik s růžovým ginem. Prostě Brno. Chutná to jako bompari. Chutná to božsky. A k tomu ten pocit. Už to vím. Vím, že to bude super, a vím, že je to tady. Tohle není poprvé. Tahle energie, tahle vlna. Ještě jsem tady, ještě to umím, ještě žiju... děj se vůle Boží. Znáte tu hru? Můj Bože. Pošli mi, co chceš. Jsem tady, řekni, kam mám jít. Staň, co má se stát. Portál je otevřen. Můj Bůh mě má rád. Můj Bůh mi poslal....

Sauna nad nádražím.

Cesta výtahem. Před námi vstupuje do výtahu nějakej člověk. Radši ho necháme odjet, to víte, co kdyby covid. U pokladny si Margit kvůli dvacetikorunové slevě zařizuje věrnostní kartičku. Musí se tam ale nahrát litr, tak já nevim, ale nechci prudit, asi jí s těma řečma o penězích a odporem ke slevovým kartám dost seru ....

Tak jinde se ze sauny kouká do přírody nebo z odpočívárny na hvězdy. V Brně se v odpočívárně kouká na nádraží. Na tok cestujících, bezdomovců a prodejců. Sauna je ráj. Rájem není jen to, že tu chodí nazí lidé a v sauně je každý nějak krásný. I já jsem krásná. Nejvíc, bez všech těch nánosů. Bez oblečení. Prostě jen tak. Jak nás Pánbůh ... moje tělo je krásný, moje jizva je krásná ... moje tetování je nej .... Tohle jsem já. Totál program na ochranu svědků. Ale pozor. S obličejem. V sauně je tolik krásných lidí a mají obličej. Tady to vypadá jako dřív. Dvě ruce, dvě nohy, obličej. Některé obličeje jsou obzvlášť krásné. Třeba ten jeho.

Je tu šero. Venku se smráká. Jen světla velkoměsta. Teda Brna.

Ležím na lehátku. Hlavu úplně vymydlenou. Nálev v sauně, co se mu teď říká rituál. Fakt vtipnej saunér, co nám dává do těla. Vlny horka, a ještě většího horka. Poryvy vzduchu poháněné obřím vějířem. Pocit, že se zalkneš. Že dostaneš infarkt. Že vyskočíš z kůže. Že se rozplyneš. Že možná umřeš, ale o to víc jsi živý.

Pak bazének. Prostě šukáš vodu. Zanoříš se se vzdechy nepodobnými koitu. Směješ se celým tělem. Položíš se na lehátko a není nic. Jen prázdná hlava. Jen čirá radost. Tak dětská, tak opravdová, tak tělesná. Až bys plakal od radosti.

Ležím a kochám se soumrakem. Víkend právě začal. Prostoupí tě klid. Štěstí v místech, kde s sebou nevlečeš žádnou elektroniku, kde lidé mají tváře i jiné orgány.

A jeden, co nás adoptoval. Nebo my jeho? Orgán? Ne. Kluk. Prostě kluk. No jasně, že v tom příběhu bude nějakej chlap. Co jste si mysleli, že tak dělaj holky na dámský jízdě. Proberou vztahy, diety a děti a pak šťastně zapomenou, že tahle témata tvoří většinu jejich bytí.

Těžko si vybavit, co byla první věta. Asi něco jako "nevíte, kolik je hodin?".

A "v kolik je rituál?".

Jé no vidíte, oni jsou tady naproti nám obří hodiny na budově nádraží.

Pod svícnem největší tma. Ha ha ha.

A co holky děláte?

A co vy děláte?

A to je teda voser, ty roušky, tak alespoň tady v sauně, tady se to všechno jako desinfikuje, tím vedrem ten vir prostě chcípne.

Zaplať Pánbůh dřív než my.

Margit je přebornice. Ta se seznámí hned. Neuvěřitelný talent. Neptala se pána zatím na nářadí a na poličky, ale je to jen otázka času. Ne kecám, je společenská. V sauně nikdy chlapy neokukujeme, to je nějak etika. Tady je to jiný svět.

Margit flirtuje. To byste měli vidět, to je prostě koncert...

Aha, tak vy píšete návody k softwaru.

To je vlastně zajímavý.

Chcete prodat krabici, pozvete reklamáka, ať něco vymyslí. Chcete lidem říct, jak krabice funguje, pozvete mě. Lidi jako já musí rádi někoho něco učit.

Tak tahle věta mě oslovila. Líbí se mi lidé, co rádi učí. Choroba z povolání.

A teda je to fakt hezkej chlap. No takovej, no hezkej ...s živýma očima, tmavej typ, to mě moc nebere ... ale teda ty ďolíčky na tvářích .... Hmmm .... a tak si tak vyprávějí ... a bonmot střídá bonmot. A když už si takhle vyprávíme .... Tak se tedy i představíme .... Tak teda Alex ....

(Margit mi šeptá: Alex dobrý, hlavně že nemá nějaký debilní moravský jméno, třeba Laďa nebo Mirek. Asi se počůrám smíchy. Má pravdu, sorry, Laďa není sexy, není.)

A Alex s námi dává jednu rundu sauny za druhou, a už si držíme místa v odpočívárně a už jsme teda partička.

Pak se ptá znovu na Margitino jméno. Moje si zapamatoval, no to mi teda lichotí, to se přiznám. (Všimněte si, že ženská přátelství jsou vlastně pořád trochu rivalizující.)

A co vy teda holky tady?

A chodíte sem často?

A co ty děláš? ( ... a tady si všimněte, to už si teda tykáme)

A co děláte zítra?

Aha, tak ty neznáš největší saunovací brněnský ráj na přehradě? No ten my tedy známe a tam zítra taky jdeme.

A co bys nám jako Brňák ještě doporučil?

Jé, tak já půjdu s vámi, holky.

V neděli bych vás vzal třeba do galerie. Vystudoval jsem dějiny umění.

Tak tohle už mě zvedne z lehátka, protože nemůžu věřit svým uším, a jenom se slyším, jak hulákám: "tak teda jo".

Hmmm, dějiny umění, to je hodně sexy obor. Ježišmarja.

Objednáš si, dostaneš.... Tam, kde se právě nacházíte, vás přivedly vaše myšlenky a slova. Co jsem si to přála?

To je teda puberta. Ale kdo z nás třicátníků (kecám čtyřicátníků) bychom alespoň na chvíli nechtěli být v pubertě. No nic, nebudu vás dál obtěžovat svými pubertálními výlevy.

Závěrečné skóre: jdeme domů, adoptovaly jsme Alexe. (Jen symbolicky, ten jde k sobě domů.) Naučily ho Margitino telefonní číslo zpaměti, jak oldschoolové !!!

A zábavné!! Margit ho učila své číslo tak nahlas, aby ho slyšel i ten saunér. (Jestli jí pak zavolal, nevim, tipla bych ho, že má doma ženu v batikovaných kalhotách, dvě děti, barefoot boty a asi i psa). No určitě ho slyšeli i houmlesáci na nádraží.

Alex musel vyvinout energii, něco si zapamatovat.Test, jestli mu na tom záleží a jestli nemá sklerózu. (To vyzkoušejte.)

Polibky na tvář na rozloučenou. V době korony!!! To je skoro jako se s někým v běžné době vyspat. A ani nevypadal, že by to byl úchyl. Byl fakt pěknej i v plným světle. No až na ten svetr ... takovej jako ruskej, vyšívanej ... obvykle takovýhle úlety nosím já ...

My jsme tak zhýralý!!! Margita určitě ještě zmapovala další mužské zdroje. V Brněnských saunách je teda opravdu hodně pěkných chlapů.

Jak to to Brno dělá?

Praha taky dobrý. Ale Brno. Brno, to je exotika.

Tak jo, tak ještě trocha výlevů: Alex tak krásný, a tak okouzlující, a tak tak chytrý, co si všechno pamatuje a ví, a vystudoval dějiny umění, to je vážně sexy .... a o co se zajímá ... a čte knihy, opravdové knihy, a zná Zimbarda, no to mě poser, zná Zimbarda ... A doporučuje výlety. A zítra se s námi znovu sejde. Asi se mu líbíme. Hi hi hi. A pak pozítří. Vezme nás do Galerie, no to se mi snad jen zdá... Tak to už bylo všechno. Slibuju.

23:00

Jdeme do hotelu. Pod okny hlučí otevřené pivní okénko. Bary údajně zavírají ve 22:00. Někdo nám něco utajil. Běžíme v noční košili (hi hi hi) pod bundou (už přituhuje) na jedno. Fronta. Lidi. Konzumují, a tedy mají obličeje!!

Zázrak. První z řady zázraků.To jsou ty legíny z Puravida. Taky z Brna. Ženy, které běhaly s vlky. Poprvé na sobě a takovýhle zážitky.

A tak, když jsme v tý rebel vlně, koupíme si taky půl litr. Nějaký speciál. Speciál za 150,-. To víte, v téhle době je snazší sehnat koks na ulici než si dát po desáté pivo s přáteli. Jsme ale umírněné, stojíme opodál samy. Přeci jen, máme rodiny...

Prší, ale to neva. Projedou policajti. Připravujeme se, kdyby bylo potřeba zdrhnout. Přibrzdí. Ještěže mám natrénováno, adrenalin stoupá.... Odjedou. Prostě Brno. Úúúfff.

Radši ale jdeme na pokoj. Jsme pěkně nametený. Speciální pivo? Poslední okamžiky léta? Zájem muže? Vysaunovaná hlava? Nejlepší kámoška? Pocit, že je vám patnáct a začal letní tábor? Koktejl toho všeho? Díky Bože. Díky.

Pátek, Margit

Před odjezdem trochu stres jako vždycky, když mám být někde na čas, a motá se mi do toho usměrňování vlastních dětí.

A pak už sedíme ve vlaku, díky Baru, že jsi to zařídila.

Jasně, že nevadí, že jedeme první třídou (vykašli se na ty prachy sakra, už seš velká, už na to máš, tak se koukej uklidit). Tenhle hotel se mi líbí a ani není tak drahý, třeba projde i u Barči.

Já zas hromada jídla, abych náhodou neměla hlad a Baru uzobává oříšky a pije kafe, jen tak, bez mlíka (fuj).

Hotel jako z pohádky, malované stropy, vitráže v oknech a kachlová kamna... položit batohy a první řehtačka ve společné posteli odnáší všechno napětí.

Dobrý to bude.

Dobrý to je!

Známe se, máme se rády a umíme si ze sebe udělat legraci.

Dobrý to je.

Když je ještě léto, je prý škoda chodit do sauny ... OK, růžový Gintonic pod tepajícími rudými srdci na Zelňáku. Fotím si svou sklenku a myslím na Daniela, s ním bych to nezažila. Barča má pravdu, opravdu chci mít vedle sebe abstinujícího alkoholika?

Léto už přeci jen úplně není a můj původní plán zajít do sauny se s klesající teplotou zdá být čím dál lepší. Sauna u Hlaváku je v posledním patře přilehlého obchoďáku.

Před námi nastupuje do výtahu divnej týpek ve vzorovaným svetru. Radši ho necháme odjet, bo, co kdyby covid. Jak bláhové. Týpka potkáváme u pokladny, kde jsi (já trapka) kvůli asi dvacetikorunové slevě (ó bože!) zařizuju věrnostní kartičku.

A jak se později ukáže, znovu se s ním potkáváme na terase, z níž je výhled na nádraží. Ani nevím, jak se s námi dal do řeči.

Už jedu na vlně holčičího výletu a endorfiny ze saunování parádně makají! Řehtáme se na celé kolo, domlouváme se na zítřejší saunu, diktuju mu svoje telefonní číslo tak nahlas, že si ho můžou zapsat i nádražní somráci.

Baví mě jeho zájem, je celkem pohledný, když se směje, dělají se mu ve tvářích roztomilé dolíčky, tipuju proto, že se jmenuje Dominik ... kvůli těm dolíčkům.

Jedu na vlně flirtu, dotýkám se té mořské hladiny a nechám se unášet proudem, moje tělo zkušeného surfaře plně využívá sílu toho živlu, užívám si jízdu a uvědomuji si užaslé pohledy přihlížejících diváků.

Ach, tohle miluju...

Takže Alex. Taky dobrý. Hlavně, že nemá nějaký debilní moravský jméno, třeba Laďa nebo Mirek, stačí, že se z něj vyklubal ten týpek v divnym svetru.

Ale co, člověk musí brát, co mu Vesmír nabízí.

Ha, tak on se líbí Barče! To mě vůbec nenapadlo. Jak jsem si jela na té vlně, vůbec mě nenapadlo se trochu rozhlédnout. Ještě že jsem se jí na to zeptala. Tohle jsem zažila. Vím, jak to bolí, a nechci to nikdy nikomu způsobit. A už vůbec ne Baruně. Za to žádný chlap nestojí. A už vůbec ne tenhle plyšáček s roztomilými dolíčky. No uvidíme, kam se to zítra posune. Teď rychle do pyžama a do postele.

Tak ne, ještě nás z postelí láká hluk pod okny... takže si přes noční košili beru svůj fejkový křivák a jdeme si k okýnku, které by podle všech protivirových opatření mělo být dávno zavřené, koupit pivo. Je skvělé a silné, mrholí a my tam tak stojíme, kousek od hloučku dalších lidí, někdo zpívá vícehlasem lidovky, kolem projíždějí policajti... a já tu stojím v dešti se svojí nejlepší kamarádkou a jsem šťastná. 

... pokračování zítra