Je neděle večer a já se chystám do prázdné manželské postele v obrovském apartmánu v Kroměříži. Jsem tu trochu opuštěná, ale snad se zítra seznámím s nějakými novými sympatickými lidmi. Čeká mě týdenní kurz hypnózy. Budu zase studentka. Mám trochu trému. Abych nebyla za úplného debila mezi ambiciózními psychiatry a psychology, zkoušela jsem dnes na...
Ráno je mrazivé a do hotelového pokoje pronikají zvuky mše z protějšího kostela. Posnídáme vajíčka v Cafe Placzek a pokusíme se sbalit svá zavazadla. Jak to, že se z jednoho zavazadla staly tři, ptá se Margit a následně jí rupne zip u kufru. Já to říkala! Nevydržel!
Vypadá to na úspěšný víkend. I když výrazně klidnější, než loni. Alespoň zatím. A výrazně alkoholičtější.
Sobota 19:00 Máme takovou radost!
6:24 ano, to je úspěch. Normálně se budim 5:45, takže skoro půl sedmá je opravdu úspěch. Mám děsný hlad.
V jednu chvíli jsme se lekly, zda znovu neopravují hlavák a Královo Pole není jediná brněnská zastávka. Nikdy nevíš. V Brně. Odmítla jsem vystoupit v Břeclavi, to je hrozná díra. Takže až Bratislava. A červená země v cestovatelském ukazateli. Bratislavu vlastně vůbec neznám...
Víte, že wikipedie pojem dámská jízda nezná? Nabízí pánskou jízdu jako film nebo dánskou jízdu, což nevím, co je. Anebo dámské sedlo. Blbci. Když se řekne filmová dámská jízda, napadne mne Telma a Luisa (a Brad Pitt za mlada jako stopař, och, vzpomínáte?), Mama Mia (Meryl Streep a její kámošky za zvuků Abby) a Sex ve městě.
A speciální projekt. Takhle se to říká, ne? Nebo takový sociální pokus! Nebo možná (snad ne) pokus o blogerskou sebevraždu.
Sto dvacet čtyři propisovacích tužek, sada obřích modrých sklenic k dávným kulatinám "užnechcivědětodkoho", 8 krabic puzzle (kompletních, nabídnuty dětem z domu), zlacená váza jako svatební dar, desítky vzorečků kosmetických přípravků, šest rtěnek, které nikdy ani nevyzkouším, sedm balzámů na rty, čtyři repelenty, dva archivní mobilní telefony, tři...
"Pojďme si říct, proč to tady vlastně děláme..." zahájil šéf společnou poradu obou našich terapeutických klinik. "Pro prachy," ozvalo se z mé sesle. Ano, i my, terapeuti, kteří pomáháme lidem s jejich posranými životy, děláme svoji práci pro peníze. Tedy za peníze. A mile mě překvapila šéfova reakce: "Chvála s Trapkovou[1] nám kdysi říkali, že...
Konec září: Těstoviny pátý den v řadě. Nic jiného nestíhám vařit. Obědové nádobky, co si v nich denně nosím oběd do práce. Opravdové štěstí je, když najdu pasující víčko. Chystá se zahájení mého posledního semestru na fakultě. A budoucího odchodu nelituji. Dneska Vám přiblížím proč. Může za to Boloň. A samozřejmě plat. Nevím, kdo z Vás by byl...
Proč zrovna já musím vždycky chytit tu pánskou verzi?!?!? Proč zrovna já mám trpět něčím, co mému pohlaví nepřísluší?!?!? Kdy se mi to stalo, že jsem začala přitahovat tyhlety choroby????
Tam, kde je během dne čilý ruch, je nyní v podvečer až podezřelý klid. Barevné čáry navádí návštěvníky ke správným výtahům a oddělením. Jde tu už po několikáté, takže trefí i bez sledování navigačních linií. Když se rozhlédne, uvidí opuštěný nemocniční bufet a zavřené květinářství. Pár lidí postává u automatu na kávu a cukrovinky.
Tuhle mi jedna kamarádka při masáži vyprávěla o svém prvním porodu: "No já tenkrát dělala sestřičku na dětskym, už jsem měla nějak termín porodu a kámoška gynekoložka, povídá, že slouží, tak že mám přijet a že to nějak uděláme... povidá mi "tak si tady lehni", píchla mi epidurál a prostaglandin a už to jelo a za chvíli byla malá na...
Ten den. Ne nebude řeč o jedenáctém září. Ve velkých dějinách si tohle dvacetileté výročí minulý týden připomínal kde kdo. Všichni vzpomínali, co ten den dělali. Já nevím, co jsem ten den v roce 2001 dělala. Pamatuju si, co jsem dělala, když zemřela princezna Diana, a ve které televizi jsem viděla, když to hlásili. Ale jedenáctého září 2001 prostě...
Když jsem byla malá, chtěla jsem být kluk. Lezla jsem po stromech, hrála fotbal, prala se, stavěla hrady z písku a bunkry z větví, lítala po lese a hrála si na fašisty a partyzány. Moje maminka, která nešla nenamalovaná a bez podpatků snad ani s košem, do mě hučela, že bych měla být přece víc holčička! Tak jsem to jednou...
Červená Karkulka a vlk sbírají odpadky a venčí psa. Prvňáček močí na školu již první den. Ředitelka a starosta hovoří k žákům. Deváťák má mikinu s nápisy fuck fuck, ale roušku nemá. Já nemám klíče ... ne tohle není žádný snový obraz, tohle je obraz prvního září u nás ve škole.
Dnes jdou děti do školy. Většina z nich tam pořádně nebyla od jara 2020. To už je skoro rok a půl. Není divu, že tedy dnešní den provází velká vlna emocí. Jaké to bude? Co tam potkám za lidi? Poznáme se ještě? Zvládnu ráno vstát? Jakým způsobem nás budou testovat - budeme se šťourat v nose, nebo zas žužlat ty...
Díkybohu, že už je ten zhoubný čas prázdnin za námi. Je krásné chodit do zaměstnání, potkávat cizí podobně zkroušené lidi, nemít čas na čtení romantických knih, znovu čelit dotazům na kroužky v příštím roce, objednávat a platit obědy, připravit se na další vlnu státní prudy a testování, a oddat se nabitému diáři. Díky Bohu. To volno a možnost...
Barča píše povídky, kde sny hýbou světem, moji klienti sní jako o závod a i mě samotné se poslední dobou zdají intenzivní sny, které si pamatuju. Třeba onehdá se mi zdálo, že jsem jela minibusem, který couval. Zastavili jsme, vystoupili a řidič se velmi udiveně ptal: "My jsme jeli celý poslední úsek dozadu?!?" a já se zhrozila: "Myslela jsem, že...
Po návratu z cest přišel běžný život. Administrativní týden v práci, týden u rodičů, a teď mířím vlakem ke tchýni na Slovensko. Za oknem ubíhá krajina a já doufám, že dojedeme v pořádku, protože Regiojet nás jednou, asi tak před dvěma lety, s rodinou vyložil v Břeclavi zcela bez vysvětlení a pomoci. Něco se stalo na trati, vlak nás normálně...
Bilance po dvou týdnech dovolené - mám spálené oloupané břicho, vlastním nový fascinátor, nasbírali jsme 5 nových vizitek, bolí mě záda snad ještě víc než před dovolenou, nadále mám matku, přítele i obě děti, moje staré auto opět spolehlivě přežilo, nový stan je super hangár a my ho zvládli sestavit i složit, nakoupila jsem dětem hromadu oblečení,...
Barča psala, že prý dovolená je, když si dovolíme žít. Já se kdysi od svého manžela dozvěděla, že z mateřské dovolené není dovolená. Teď jsem se právě vrátila z týdenní rodinné dovolené a mám dojem, že prospím víkend. Tak já nevím.
Baruno, ke mně! Ke mně! Fuj je to! Fuj je to!
Úplně prázdné noční letiště Schiphol v Amsterodamu a náš bezdomovecký bivag.
Dostala jsem od milého roztomilou umělohmotnou želvičku. Předával mi ji se slovy: "My byli včera v hospodě a tam měli tyhle želvičky v pisoáru..." No, to mě teda potěšil! Naštěstí pokračoval: "... a u těch pisoárů visela cedulka: NEBERTE NÁM ŽELVIČKY Z PISOÁRŮ, STEJNÉ ALE NEPOCHCANÉ SI MŮŽETE ZAKOUPIT NA BARU... tak jsem ti jednu koupil." Vtipálek....
Mám narozeniny. A byla jsem na návštěvě rodičů. Jak už jsem psala, mamka odjela cvičit do Chorvatska, a tak návštěva znamenala návštěvu dvou mužů v chalupě. Tedy mého otce a dědečka. Naštěstí to bylo na začátku matčiny dovolené, v domě tedy bylo relativně uklizeno, bylo co jíst, ani kočky zatím ještě neemigrovaly.
Řekli jsme si s Margit, že Vám budeme psát i o prázdninách. Ale jen jednou týdně. Na střídačku. Abychom si taky trochu odpočinuly. O čem to bude? Jako vždycky. Kdo ví. Co život přinese.
Moji milí. Za pár dní končí školní rok. Ve škole se cítím někdy jako v Zombíílandu. Červnová učitelka, znáte to. Přežili jsme, ale jsme opravdu vyčerpaní. Učitelé i děti. Díky všem. Teď přijde odměna. Kýžené volno. Bez něj by se ta práce vůbec nedala dělat. Je potřeba reset. Ostrůvek pozitivní deviace. Relax.
Já nijak nestárnu, ale ty děti mi strašně rychle rostou - taky to znáte? Vám je furt něco málo přes třicet a ty malý smráďata jsou každým nádechem vyšší, chytřejší, otrslejší, samostatnější. Vždycky mě to překvapí. Vždycky mě to potěší (teda až na tu jejich odrzlost, ale tu evidentně zdědily po mě a po otci, kterého jsem jim vybrala, zbytek...